ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1166.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1166/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně JUDr. Lenky Duškové , se sídlem v Praze 7, Schnirchova 20, správkyně konkursní podstaty úpadce IP EXIT, a.s., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č.32/čp.976, PSČ 114 03, identifikační číslo osoby 45316619, zastoupené Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 45, proti žalované Československá obchodní banka, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 8,887.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 157/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo 145/2012-236, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. ledna 2012, č. j. 11 Cm 157/2005-224, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky z titulu nároku na refundaci uhrazené daně z příjmů (bod I. výroku). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná nezpracovala správně daňové přiznání k dani z příjmů úpadce za rok 1999 (tuto povinnost přitom měla na základě Smlouvy o poskytnutí součinnosti a servisních služeb nucenému správci IPB, a.s.) a Finanční úřad pro Prahu 1 v dodatečném platebním výměru ze dne 2. srpna 2002 stanovil, že úpadce je povinen zaplatit na dani z příjmů právnických osob doměřenou částku ve výši 8,887.900,- Kč, což také úpadce učinil a platbu dne 11. září 2002 uskutečnil. Žalobou se žalobkyně domáhá refundace této své platby. Právním důvodem, o který lze opírat nárok žalobkyně je Smlouva o prodeji podniku, uzavřená mezi úpadcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující dne 19. června 2000. Na věc nelze nahlížet jako na plnění Smlouvy o poskytnutí součinnosti a servisních služeb nucenému správci IPB, a.s., a to zejména s ohledem na čl. 11.10 Smlouvy o prodeji podniku. Podle tohoto článku se kupující zavazuje uhradit prodávajícímu prostřednictvím sjednaného účtu odpovídající částky hrazení daňových základů, z titulu závazků prodávajícího ohledně daně z příjmu prodávajícího za rok 1999 a za rok 2000 ve výši stanovené v daňovém přiznání prodávajícího za příslušné zdaňovací období a snížené o zaplacené zálohy na tuto daň prodávajícím, a daně z převodu nemovitostí, daně z přidané hodnoty, kterou je prodávající povinen odvést za měsíc červen 2000, a sociálního a zdravotního pojištění z mezd zaměstnanců za měsíc květen 2000. Povinnosti žalované uvedené v čl. 11.10 Smlouvy o prodeji podniku se vztahují nejen na původně zaplacenou daň z příjmů úpadce za rok 1999, ale rovněž i na daň doměřenou na základě dodatečného platebního výměru. Povinnost uhradit případně rozdíl mezi daní, která měla být uhrazena dle daňového přiznání a daní, zvýšenou o dodatečný platební výměr daně, přináleží žalované z titulu Smlouvy o prodeji podniku. Při výkladu článku 11.10 Smlouvy o prodeji podniku přitom soud prvního stupně postupoval dle ustanovení §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a vyložil projev vůle stran při uzavírání Smlouvy o prodeji podniku tak, že shledal úmysl obou stran, aby daň z příjmů za rok 1999 byla již uhrazena kupující (žalovanou) v plné výši a nebyla zatěžována majetková podstata současného úpadce, který byl v té době v nucené správě.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s odkazem na článek 20 Smlouvy o prodeji podniku. Soud prvního stupně, odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 47/2008-157 a Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1164/2009-180, považoval tuto námitku za uplatněnou včas.
Ze Smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 v této souvislosti soud prvního stupně zjistil, že dle článku 20, označeném jurisdikce, jakékoliv spory, vyplývající ze smlouvy o prodeji podniku, budou postoupeny a rozhodnuty v rozhodčím řízení podle rozhodčích pravidel Mezinárodní obchodní komory třemi rozhodci jmenovanými v souladu s těmito pravidly. Rozhodčí řízení se bude konat ve Vídni v Rakousku. Jakýkoliv výrok, nebo procesní rozhodnutí bude konečné a pro strany této smlouvy závazné. Strany se tímto vzdávají jakéhokoliv práva na odvolání proti jakémukoliv rozhodčímu výroku, pokud takové vzdání se práv, může být platně učiněno. Řádně vydaný rozhodčí nález bude vykonatelný s obecně závaznými právními předpisy. Jednacím jazykem v rozhodčím řízení bude čeština. Rozhodčí senát bude oprávněn též rozhodnout spor ohledně splatnosti a účinnosti smlouvy o prodeji podniku, a platnosti a účinnosti článku 20.
Cituje ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně uzavřel, že rozhodčí doložka je platná, když se jedná o majetkový spor ze Smlouvy o prodeji podniku, strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír a nejedná se o spor vyvolaný prováděním konkursu. Proto ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastavil.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Jelikož žalobkyně v odvolání namítala, že předmětem řízení je nárok na náhradu škodu, vycházející z porušení povinností dle čl. 2.2.3 Smlouvy o poskytnutí součinnosti a servisních služeb nucenému správci IPB, a.s. (a nikoli z porušení povinností dle Smlouvy o prodeji podniku), a tato smlouva žádnou rozhodčí doložku neobsahuje, odvolací soud upozornil, že dotčená rozhodčí doložka, obsažená v bodu 20 Smlouvy o prodeji podniku, je uvozena výrazy „Jakékoli spory vyplývající ze Smlouvy nebo v souvislosti s ní“. Je evidentní úzká souvislost obou kontraktů, přičemž otázku refundace daně z příjmů právnických osob za rok 1999 řeší prioritně Smlouva o prodeji podniku. Podle odvolacího soudu existuje jakási „přímá“ souvislost nároku uplatněného v předmětném řízení se Smlouvou o prodeji podniku. I když tedy žalobkyně svůj nárok opírá převážně o Smlouvu o poskytnutí součinnost a servisních služeb nucenému správci IPB, a.s., má uplatněný nárok z materiálního hlediska svůj původ v tom, co se odehrávalo ještě v roce 1999 a co bylo promítnuto hlavně do Smlouvy o prodeji podniku. Závěr o tom, že dotčená rozhodčí doložka se vztahuje i na předmět tohoto řízení, tak nepředstavuje žádný extenzivní výklad příslušného úkonu. Postup soudu prvního stupně - zastavení řízení podle věty první ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. - tudíž shledal správným.
Proti výroku pod bodem I. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dle názoru dovolatelky není možno rozhodčí doložku vztáhnout na uzavřenou Smlouvu o poskytnutí součinnosti a servisních služeb nucenému správci IPB a.s. a vykládat ji jako související smlouvu. Pojem „v souvislosti se smlouvou“ neznamená související smlouvu, neboť jde již o jinou smlouvu, která nepochybně musela být uzavřena až po prodeji podniku. Poukazuje na to, že z upřesnění žaloby zcela nesporně vyplývá, že je žalován smluvní závazek vyplývající ze Smlouvy o poskytnutí součinnosti a servisních služeb nucenému správci IPB a.s., protože žalovaná porušila bod 2.2.3. této smlouvy, podle něhož má odpovědnost za správnost vedení účetnictví, veškerých připravovaných a shromažďovaných podkladů a informací, jakož i za správnost zpracovaného daňového přiznání.
V závěru žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu a předkládací zprávy k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci. Jelikož přípustnost dovolání podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dána není, zkoumal Nejvyšší soud, zda dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavění řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., tedy pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
K podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., patří i nedostatek pravomoci soudu. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v §106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v §104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř., je tedy přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004, uveřejněné pod č. 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nemá v projednávané věci důvod se odchýlit od závěrů, které v předchozím projednání věci vyjádřil v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 1164/2009. Ve vztahu ke sporné rozhodčí doložce poukázal na nutnost výkladu ujednání účastníků podle §266 obch. zák. a §35 odst. 2 obč. zák. k posouzení, zdali si účastníci řešení předmětného sporu vyhradili rozhodčímu řízení.
Dovolatelka přitom nezpochybňuje, že by odvolací soud podle pravidel o výkladu právních úkonů vyjádřených v uvedených ustanoveních občanského a obchodního zákoníku nepostupoval. Důvodnost dovolání tak nezakládají ani její námitky, že „není možno rozhodčí doložku vztáhnout na uzavřenou Smlouvu o poskytnutí součinnosti a servisních služeb nucenému správci IPB a.s. a vykládat ji jako související smlouvu se smlouvou o prodeji podniku“. Nelze ničeho vytknout odvolacímu soudu, dospěl-li na základě skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, k závěru, že z rozhodčí doložky obsažené v bodu 20 Smlouvy o prodeji podniku uvozené výrazy „Jakékoli spory vyplývající z této Smlouvy nebo v souvislosti s ní“ je evidentní, že tu je velmi těsná či úzká souvislost obou kontraktů. Lze ji deklarovat také tak, že bez uzavření Smlouvy o prodeji podniku si prakticky nelze představit existenci „druhé“ smlouvy. Příslušná „souvislost“ je umocněna i tím, že otázku refundace daně z příjmů právnických osob za rok 1999 řeší prioritně Smlouva o prodeji podniku. Odvolací soud nadto odůvodnil, že námitkám dovolatelky by bylo možné přisvědčit toliko za situace, kdy by nárok, uplatněný v tomto řízení, pocházel výlučně z „druhé“ smlouvy. Základ takového nároku by musel spočívat ve skutečnostech, výlučně vzniklých až po 19. červnu 2006 a týkajících se pouze plnění „druhé“ smlouvy. Tak tomu ovšem v projednávaném případě není.
Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.), protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu