ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1288.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1288/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Lesy České republiky, s.p. , se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, proti žalované HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o. , se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 5 – 7, identifikační číslo osoby 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, o zaplacení 247 137 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 333/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č.j. 39 Co 73/2011-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky z titulu dlužného nájemného za pronajatý pozemek podle nájemní smlouvy ze dne 2.1.2004.
Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že její závazek k placení nájemného zanikl v souvislosti s uzavíráním následné kupní smlouvy ohledně původně pronajatého pozemku a uzavřením dohody o narovnání, z níž mělo vyplývat právo bezplatného užívání pozemku. Navíc své jednání odůvodňovala tím, že prováděla na své náklady i údržbu pozemku ve vlastnictví žalobkyně spojenou se sesuvem skal, a proto považovala požadavek žalobkyně za neoprávněný, nedůvodný a nemravný.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2011, č.j. 39 Co 73/2011-89, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. září 2010, č.j. 27 C 333/2009-56, kterým bylo výrokem I. uloženo žalované zaplatit žalobkyni 247 137 Kč a výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastnice nebylo sporu o tom, že dne 2.1.2004 uzavřely podle §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v písemné formě nájemní smlouvu, z níž žalované vzniklo právo užívat pozemek ve vlastnictví České republiky, k němuž měla žalobkyně právo hospodaření a žalované vznikla povinnost platit roční nájemné průběžně valorizované do patnácti dnů po obdržení faktury. Spor nebyl ani o to, že práva a povinnosti z nájemní smlouvy zanikla k 12.11.1998, kdy se žalovaná, jakožto nájemce, se stala vlastníkem pozemku, který byl původně předmětem nájmu (§584 obč. zák.). Oba soudy shodně dovodily, že žalovaná je povinna podle nájemní smlouvy zaplatit žalobkyni nájemné ve výši požadované žalobou za období od 1.1.2006 do 11.11.2008 a řešily dále jen spornou otázku, zda tento závazek nezanikl, jak namítala žalovaná. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že pokud byla smlouva o nájmu uzavřena písemně, proto i případná dohoda o narovnání ve smyslu §585 odst. 2 obč. zák., který platí i pro obchodně závazkové vztahy z důvodu absence takové právní úpravy v obchodním zákoníku, by musela být uzavřena též v písemné formě. Ze skutkových zjištění však nevyplynulo, že by účastnice do dohody o narovnání, která byla uzavřena společně se smlouvou kupní a směnnou dne 8.6.2006, a poté nově dne 21.7.2008 pro nedostatky v kupní smlouvě, zahrnuly i práva a povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy z 2.1.2004, tedy i sporný nárok. Odvolací soud konstatoval, že požadavek písemné formy vyžaduje zákon i pro případnou dohodu o prominutí dluhu (§574 odst. 1 obč. zák.). Pokud žalovaná namítala, že součástí smlouvy uzavřené dne 21.7.2008 byla i ústní dohoda o tom, že uzavřením této smlouvy budou veškeré vzájemné závazky vyrovnány, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně nedoplňoval řízení výslechem svědků, jak navrhovala žalovaná, neboť i kdyby uzavření dohody ústní formou bylo prokázáno, šlo by o dohodu neplatnou, která by účastnice nezavazovala a v jejím důsledku by žalobkyní vymáhané právo nezaniklo. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že v daném případě se nejedná o šikanózní výkon práva či že by přiznání nároku odporovalo dobrým mravům, neboť žalobkyně se dožadovala jen toho, na co má podle nájemní smlouvy právo, když toto právo nezaniklo žádnou dohodou o narovnání. Skutečnost, že účastnice při uzavírání kupní smlouvy o úpravě nároků mluvili, jednalo by se podle odvolacího soudu jen o jednání o budoucím obsahu připravované dohody, a na tomto podkladě nelze dovozovat, že by se žalobkyně nemohla domáhat svého práva plynoucího jí z nájemní smlouvy. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž ve skutečnosti namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního významu považuje otázku, zda jsou nalézací soudy za účelem úplného zjištění skutkového stavu věci povinny provádět důkazy účastníky řízení navržené, a to zejména za situace, kdy z písemných úkonů uzavřených účastníky vyplývá, že zde mohla mimo rámec písemných úkonů existovat i ústní smlouva, která obsah písemné smlouvy modifikuje, a zda tato ústní dohoda z hlediska práva mohla existovat jako dodatek smlouvy písemné. Za další právní otázku zásadního významu považuje, zda bylo povinností nalézacích soudů vyslechnout svědky za účelem, že součástí uzavřené smlouvy o narovnání byla i ústní dohoda v tom smyslu, že v rámci narovnání nebude již vyžadováno nájemné podle nájemní smlouvy z 2.1.2004. Dovolatelka nepovažuje za správné, jestliže odvolací soud nevzal v úvahu její tvrzení, že součástí uzavřené smlouvy ze dne 21.7.2008 bylo i ústní ujednání v tom smyslu, že v rámci narovnání nebude již vyžadováno nájemné podle nájemní smlouvy ze dne 2.1.2004. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že v dovolání položené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu, které by mohly založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je přesvědčena, že odvolací soud postupoval správně, pokud dovodil, že soud prvního stupně nepochybil při dokazování, neprovedl-li navržený výslech svědků, když dovodil, že by jejich případné svědectví o existenci ústní dohody o narovnání vzájemných vztahů z nájemní smlouvy nemohlo ovlivnit právní závěr, neboť taková dohoda by byla právně významná jen tehdy, byla-li by uzavřena v písemné formě. Žalobkyně poukázala i na ustanovená §120 odst. 1 o. s. ř, podle něhož soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka v dovolání pokládá k řešení otázky, které však nemohou být otázkami zásadního právního významu, neboť jimi ve skutečnosti brojí proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu při dokazování a neúplnosti dokazování. Svými námitkami tak uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno však konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže pod uvedený dovolací důvod dovolatelka podřazuje námitky vůči neúplnosti provedeného dokazování, spočívající v neprovedení navržených důkazů, a to zejména neprovedením důkazů svědeckými výpověďmi navržených svědků. Těmito námitkami ale dovolatelka nepokládá žádnou zásadní právní otázku procesněprávní povahy.
Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy byla uzavřena písemná nájemní smlouva, může dojít k případné dohodě o narovnání závazků z této smlouvy též jen v písemné formě, je jeho právní závěr v souladu s ustanovením §585 odst. 2 obč. zák, které správně oba soudy aplikovaly. Je tedy bezpředmětné tvrzení žalované, že mezi účastnicemi byla uzavřena ústní dohoda o narovnání právních vztahů z nájemní smlouvy, neboť, i kdyby taková dohoda byla uzavřena, byla by neplatná, jak odvolací soud též správně dovodil.
Ze skutkových zjištění, která jak výše uvedeno, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, nevyplynulo, že by účastnice do dohody o narovnání, která byla uzavřena společně se smlouvou kupní a směnnou dne 8.6.2006, a poté dne 21.7.2008 pro nedostatky v kupní smlouvě, zahrnuly i práva a povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy z 2.1.2004, tedy i sporný nárok, že by v písemné formě uzavřely dohodu o narovnání vzájemných práv a povinností z předmětné nájemní smlouvy. Za této situace odvolací soud nepochybil, jestliže potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna podle nájemní smlouvy zaplatit žalobkyni nájemné ve výši požadované žalobou za období od 1.1.2006 do 11.11.2008, neboť nebylo prokázáno, že by tento závazek z předmětné nájemní smlouvy zanikl.
Nejvyšší soud tedy neshledal žádné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, proto rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání není tedy podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu