ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1515.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1515/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně HEI a.s. , se sídlem České Budějovice, U Pily 3, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 25170767, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 4/3, proti žalovanému K. C. , identifikační číslo osoby 74255576, zastoupenému JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Sládkova 351, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 Ecm 93/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č.j. 4 Cmo 161/2012-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivo Jahelky, advokáta se sídlem Jindřichův Hradec, Sládkova 351.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č.j. 4 Cmo 161/2012-151, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2012, č. j. 30 ECm 93/2009-121, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uloženo uhradit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a učinil i stejný právní závěr o uplatněném nároku z titulu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, jako podnikateli, podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen “obch. zák.”). Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaným vyrobené vstupní dveře vykazovaly v době předání vady, které by bylo možné podřadit pod ustanovení §560 ve spojení s §422 odst. 1 obch. zák., tedy že žalovaný použil nevhodný materiál nebo použitý materiál nesprávně zpracoval, anebo že by porušil nějakou povinnost ze smlouvy či zákona. Uzavřel, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně nemohlo být platné a nemohlo způsobit zánik smlouvy, tudíž žalobkyni nevznikl nárok na vypořádání z předmětné smlouvy. Pokud žalobkyně poukazovala na ustanovení §551 obch. zák. upravující upozorňovací povinnost zhotovitele na nevhodnost předaných věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, což spatřovala v tom, že dveře byly vystaveny dlouhodobému působení nadměrné vlhkosti, odvolací soud s odkazem na §561 obch. zák. dospěl k závěru, že k takovému závěru by bylo možno dospět pouze v případě, že by bylo prokázáno, že dílo provedené žalovaným má vady v důsledku použití nesprávného materiálu či nesprávného výrobního postupu a nikoliv v důsledku nadměrné vlhkosti prostředí, v němž byly dveře namontovány. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný dodal a namontoval žalobkyni objednané dveře dle žalobkyní předaného vzoru a o předání a převzetí byly sepsány a oboustranně podepsány protokoly o předání a převzetí s poznámkou, že dveře jsou plně funkční bez vad způsobených při výrobě či montáži. Podle záznamů ve stavebním deníku žalovaný několikrát upozorňoval na to, že prostory, kde byly dveře namontovány, je třeba větrat z důvodu naměřené vysoké vlhkosti. Ani ze znaleckého posudku znalce Tomáše Sochora nebylo možno zjistit, zda vchodové dveře realizované žalovaným měly v době jejich instalace skryté vady, neboť namontované dveře již nebyly na místě samém a na předložených dveřích nenalezl znalec žádné stopy deformací vlivem vlhkého prostředí nebo jiných možných alternativ, přičemž ostatní závěry ohledně příčin deformace dveří v důsledku vlhkosti označil sám znalec pouze za spekulativní, jestliže je nemohl prohlédnout na místě samém.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, což spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně rozhodl o tom, že dílo nemá vady, když z vyjádření účastníků bylo nesporné, že dílo vady vykazovalo. Podle dovolatelky odvolací soud pominul, že mimo odborného posouzení znalce Sochora obsahuje spis i další důkazy, a to zejména e-mail od pana K. H., kterým je konstatováno, že vady spočívající v průhybu dveří žalovaný odstraňuje přetěsněním a dále dopis žalovaného, ve kterém uvádí, čím jsou podle něj vady způsobeny. Je tedy nesporné, že vady díla existovaly, že žalovaný vadu uznal, jak vyplývá i z e-mailu žalovaného ze dne 23. 9. 2009, v němž uvedl, že průhyb vchodových dveří je způsoben otvorem, který slouží jako průhoz poštovní schránky. Podle dovolatelky tak odpovědnost za vzniklé vady leží na žalovaném, jako na zhotoviteli. Jestliže odvolací soud k takovému závěru nedospěl a uzavřel, pak odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo nebylo učiněno platně, dovolatelka má za to, že odvolací soudu nesprávně právně věc posoudil. Za nesprávný závěr považuje i posouzení věci z pohledu ustanovení §551 obch. zák., jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost danou tímto ustanovením žalovaný neporušil, když ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný, ač zjistil vysokou vlhkost v objektu, přesto do něj dveře namontoval. Podle dovolatelky žalovaný porušil povinnost upozornit ji na nevhodnost pokynů daných mu k provedení díla.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že dovolatelka nevymezila v dovolání žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Dovolatelka v dovolání v podstatě jen znovu opakuje své úvahy a představy o tom, co se rozumí vadou díla a polemizuje se závěrem obou soudů, že v dané věci nelze uvažovat o vadě díla, ale o pouhém poškození věci, na čemž má výrazný podíl žalobkyně. Zdůraznil, že se podílel na výrobě a montáži předmětných věcí až v druhé etapě, když první etapu akce „rodinné domy Nupaky“ pokrývala žalobkyně svými výrobky. Žalobkyně tedy měla po zkušenostech v první etapě akce, kdy dveře vykazovaly stejná poškození vlivem dlouhodobé vlhkosti prostředí, učinit taková opatření, aby se závady v budoucnu neopakovaly. Nemůže se tedy jednat o vadu, kterou by mělo dílo v době předání, což ani ze skutkových zjištění nevyplývá, proto odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyně nemohla platně od smlouvy odstoupit.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li dovoláním napadán výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nutno v této souvislosti zdůraznit, že při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Napadá-li žalobkyně svými dovolacími námitkami skutkový závěr soudu ohledně existence vady, který byl výsledkem hodnocení provedených důkazů, uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod, který uplatnit nelze, protože dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř.
Je též namístě uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
V dané věci dovolatelka napadá nesprávné právní posouzení otázky odstoupení od smlouvy, ale toto nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazy o tom, zda dílo vadou trpělo. Je třeba v tomto směru přisvědčit žalovanému, že dovolatelka tím neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, jestliže pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu o tom, zda dílo vadou trpělo. Ze skutkových zjištění nevyplývá závěr, že by žalovaný provedl dílo vadně. Stejně tak ze skutkových závěrů obou soudů nevyplývá, že by na straně žalovaného došlo k uznání závazku z odpovědnosti za vady díla. Ze skutkových závěrů naopak vyplývá, že dílo v době předání a převzetí žádné vady nevykazovalo a neexistuje ani žádný důkaz o tom, že by dveře vady měly, jak vyplývá ze znaleckého posudku, jestliže znalec ani neměl možnost posoudit kvalitu provedeného díla, když dveře, které měly být předmětem znaleckého zkoumání, již nebyly na místě samém a znalci byly předloženy pouze jedny demontované dveře, u kterých ale nenalezl žádné stopy deformací vlivem prostředí nebo jiných možných alternativ.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 9 300 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 9 600 Kč. Daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) nebyla přiznána, neboť právní zástupce žalovaného JUDr. Josef Nováček, advokát s ev. číslem 452, který byl z důvodu jeho úmrtí vyškrtnut dne 3. 10. 2013 ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, nebyl plátcem DPH a JUDr. Ivo Jahelka, advokát se sídlem Jindřichův Hradec, Sládkova 351, který se stal ve smyslu §27 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, od 8. 10. 2013 nástupcem zemřelého advokáta žalovaného (viz č. l. 177 spisu), nepředložil ve smyslu §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu