ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1625.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1625/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, PSČ 148 00, proti žalovaným 1. P. J. , 2. J. K. , 3. P. T. a 4. Z. Č. , všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 3/319, PSČ 120 00, o zaplacení částky 915 564,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 29 C 16/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č. j. 23 Co 536/2012-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 859 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta, se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, PSČ 148 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 29 C 16/2010-138, uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 915 564,89 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, od 16. srpna 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2013, č. j. 23 Co 536/2012-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž napadli skutkové i právní závěry soudů obou stupňů a vytkli jim také procesní pochybení a navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Dovolání hodnotí jako nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. ledna 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Ustanovení §238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
To, že mají dovolatelé jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Tomuto požadavku dovolatelé v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostáli.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat .
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu