ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2146.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2146/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně PneuMAX s.r.o. „v likvidaci“ , se sídlem v Olomouci, Šemberova 66/9, PSČ 772 00, IČO 25390180, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánské Hory, 28. října 219/438, proti žalované BRANO a.s. , se sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská 1000, PSČ 747 41, IČO 45193363, zastoupené Kamilem Halatou, advokátem se sídlem v Metylovicích 429, o vydání movité věci označené jako „Komputerizace linky Allan Bradley“, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 102/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2011, č. j. 7 Cmo 73/2011-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně svým prvním rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 21 Cm 102/2004-40, řízení v části o vydání zde specifikovaných věcí zastavil (výrok pod bodem I), žalobu o vydání věci označené jako „Komputerizace linky Allan Bradley“ zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 16. července 2003 prodala žalované soubor movitých věcí, mimo jiné věc označenou jako „Komputerizace linky Allan Bradley“, že dohodnutá kupní cena ve výši 2.806.000,- Kč měla být zaplacena na účet prodávající 1. dne měsíce následujícího po uplynutí 6ti měsíců ode dne právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalované k nemovitostem nabytých samostatnou kupní smlouvou ze dne 16. července 2003 od A. K. s tím, že marným uplynutím této lhůty pozbývá smlouva platnosti, a že Katastrální úřad v Olomouci povolil vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ke dni 16. července 2003. Uzavření předmětné kupní smlouvy dne 16. července 2003 prokazují podle soudu prvního stupně podpisy předsedy a místopředsedy představenstva žalované a jednatele žalobkyně, ověřené notářem téhož dne. Žalovaná zaplatila žalobkyni částku 2.806.000,- Kč jako kupní cenu podle kupní smlouvy, což prokazují zejména dopis právního zástupce žalované ze dne 22. ledna 2004 obsahující žádost o sdělení bankovního spojení k úhradě kupní ceny za koupi souboru movitých věcí, odpověď zástupce žalobkyně z téhož dne obsahující sdělení čísla účtu a dopis ze dne 29. ledna 2004 oznamující zástupci žalobkyně, že žalovaná tohoto dne odepsala ze svého účtu částku 2.806.000,- Kč ve prospěch účtu žalobkyně na úhradu kupní ceny za koupi souboru movitých věcí. Změněné tvrzení žalobkyně, že tato platba představovala úhradu bezdůvodného obohacení z užívání technologií, oproti původnímu žalobnímu tvrzení o opožděné úhradě kupní ceny, shledal soud prvního stupně účelovým, když jej neprokázala ani výzva k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 12. srpna 2003 ani vyúčtování úplaty za užívání strojního technologického zařízení ze dne 17. března 2004, přičemž za neprokázané a nelogické označil též tvrzení žalobkyně, že žalovaná za toto užívání platila i za dobu budoucí. Šestiměsíční lhůta k zaplacení kupní ceny začala podle soudu prvního stupně běžet 16. července 2003 a skončila 16. ledna 2004. Prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí této lhůty je podle ustanovení §122 odst. 2 občanského zákoníku 1. únor 2004 a nikoliv 17. leden 2004, jak se domnívá žalobkyně. Žalovaná v této lhůtě kupní cenu zaplatila, proto rozvazovací podmínka sjednaná v článku VIII. kupní smlouvy naplněna nebyla.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. května 2006, č. j. 2 Cmo 333/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 16. července 2003 doručila žalované prostřednictvím A. K. jí podepsaný návrh kupní smlouvy. Přisvědčil žalobkyni, že pouze podpis kupní smlouvy k jejímu vzniku nestačí a je nezbytné, aby přijetí návrhu smlouvy bylo včas doručeno navrhovateli (§43 odst. 1 občanského zákoníku). Dovodil, že žalovaná neprokázala, kterého dne byl žalobkyni doručen akceptovaný návrh kupní smlouvy, bylo však prokázáno, že žalovaná dne 25. února 2004 poukázala na účet žalobkyně částku 2.806.000,- Kč, která byla dohodnuta v kupní smlouvě jako kupní cena, a žalovaná ji jako kupní cenu přijala. Ještě před tím žalovaná požádala o sdělení čísla účtu, na který má kupní cenu poukázat, a žalobkyně jí vyhověla. Po úhradě žalovaná žalobkyni oznámila, že jí poukázala částku 2.806.000,- Kč na úhradu kupní ceny souboru movitých věcí. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně kupní cenu s poukazem na to, že kupní smlouva nebyla uzavřena, vrátila. Žalovaná navíc jasně uvedla, na jaký účel částku poukazuje. Z chování účastnic odvolací soud dovodil, že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy akceptovala, a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou. Žalobkyně ostatně v žalobě původně tvrdila, že kupní smlouva byla dne 16. července 2003 uzavřena a že k jejímu zániku došlo pozdním zaplacením kupní ceny. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva byla uzavřena platně. Důkazy, které žalovaná po poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu navrhla k tvrzení, že jí podepsaná smlouva byla vrácena žalobkyni v den podpisu, neprovedl, stejně tak neprovedl ani žalobkyní navržený důkaz výslechem A. K., s odůvodněním, že skutečnost, zda tehdejší místopředseda představenstva žalované Ing. L. T. smlouvu po jejím podpisu téhož dne předal A. K., není pro posouzení věci rozhodující. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty je den 1. února 2004, a nepřisvědčil námitce žalované, že lhůta měla kopírovat lhůtu podle zákona o konkursu a vyrovnání, neboť podle jeho mínění taková skutečnost ze smlouvy nevyplývá.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo 1247/2009-116, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2006, č. j. 2 Cmo 333/2005-77, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2005, č. j. 21 Cm 102/2004-40, ve výrocích pod body II a III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu, že aplikoval ustanovení §43a a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák“) upravující uzavírání smluv v rozporu s hmotným právem. Připomněl, že v projednávané věci jde o posouzení závazkového vztahu mezi podnikateli, jenž se při svém (žalobkyní zpochybňovaném) vzniku týkal jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák“). Jedná se tedy o obchodní závazkový vztah, jenž se (též co do svého vzniku) řídí ustanoveními obchodního zákoníku, a nelze-li některé otázky řešit podle jeho ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (§1 odst. 2, věta první a druhá obch. zák.). Postup při uzavírání smluv je v obecné úrovni upraven v občanském zákoníku. Speciální ustanovení §269 a násl. obch. zák. (zejména §275 odst. 4) se vzhledem ke skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud v řízení přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vázán a musí z něho vycházet, v této věci neuplatní.
Nejvyšší soud vyložil, že z kogentních ustanovení §34, §43a odst. 1, §43c, §44 odst. 1 věty první a §45 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že smlouva je dvoustranný (případně i vícestranný) právní úkon, složený ze dvou jednostranných právních úkonů, z návrhu na uzavření smlouvy (oferty) a z přijetí toho návrhu (akceptace). Prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen (tzv. obláta), nebo jiné její jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu pouze tehdy, je-li včasné (§43c odst. 1 obč. zák.). K uzavření smlouvy dojde až okamžikem, kdy se přijetí návrhu stane účinným (§44 odst. 1 věta první obč. zák.). Též přijetí návrhu, tak jako návrh na uzavření smlouvy, je právním úkonem adresovaným; k tomu, aby byl učiněn (stal se perfektním a tedy účinným), je třeba, aby došel osobě, jíž je určen, tzv. oferentovi (§43c odst. 2, věta první obč. zák.). Projev vůle dojde adresátu, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, čímž se rozumí, že adresát získá možnost seznámit se s obsahem projevu vůle, aniž bylo zároveň třeba, aby se s ním též seznámil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po číslem 65/2006). Je-li tedy přijetí návrhu smlouvy učiněno v bezprostředním (osobním) styku, vůči přítomnému oferentovi, dostává se do sféry jeho dispozice a stává se účinným okamžitě; vůči nepřítomnému oferentovi se akceptace stává účinnou až okamžikem, kdy jí dojde jinak (např. doručením písemnosti, telegramem, elektronickou poštou).
Odvolací soud, ač to explicitně neuvedl, vyšel podle Nejvyššího soudu ze zjištění (které soud prvního stupně neučinil a která odvolací soud získal ze spisu, aniž zopakoval či doplnil dokazování), že kupní smlouva byla uzavřena mezi nepřítomnými (srov. jak jeho poznatek o doručení podepsaného návrhu kupní smlouvy žalované prostřednictvím třetí osoby, tak podstatu jeho právní argumentace). Zaujal přitom správný právní názor (odlišný od názoru soudu prvního stupně), že pouze podpis kupní smlouvy k jejímu vzniku nestačí a je nezbytné, aby přijetí návrhu smlouvy bylo včas doručeno oferentovi. K posouzení, zda se tak stalo, neměl však k dispozici příslušná skutková zjištění; soud prvního stupně, jsa veden nesprávným právním názorem, se skutečnostmi významnými pro posouzení, zda a kdy se žalovanou podepsané písemné vyhotovení smlouvy dostalo do dispozice žalobkyně, vůbec nezabýval. Odvolací soud, ačkoliv správně poskytl žalované poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., které jí měl poskytnout již soud prvního stupně, a ačkoliv žalovaná důkazy ke svému tvrzení stran akceptace návrhu smlouvy navrhla, pokusil se absenci skutkových zjištění překlenout a učinil vlastní skutkový závěr (odpovídající kvalitou tomu, co měl k dispozici), že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy akceptovala, a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou. K vadě řízení, kterou odvolací soud tímto postupem zatížil, nelze v rámci úvah o přípustnosti dovolání podle §241a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Skutkový stav, k němuž odvolací soud tímto postupem došel, však neskýtá podklad pro závěr, že kupní smlouva byla uzavřena. Poznatek, že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy akceptovala, a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou, rozhodně není totéž, co zjištění, že přijetí návrhu smlouvy žalovanou se dostalo do sféry dispozice žalobkyně a zejména kdy se tak stalo. Jedině takové prohlášení oblátovo nebo jeho jiné včasné jednání, z něhož lze dovodit jeho souhlas, které došlo oferentovi včas, je totiž účinným přijetím návrhu (srov. §43c odst. 1 obč. zák.), jež má za následek uzavření smlouvy (srov. §44 odst. 1 obč. zák.). Zjištěný skutkový stav tedy odvolacímu soudu nedovoloval učinit právní závěr, že kupní smlouva byla uzavřena, a jeho rozhodnutí je proto v rozporu s hmotným právem (s §43a a násl. obč. zák.).
V dalším se Nejvyšší soud s poukazem na výkladová pravidla uvedená v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, zabýval druhou z dovolacích námitek, jíž se odvolacímu soudu vytýká, že vyvodil z listiny obsahující kupní smlouvu (pro případ, že byla uzavřena) nesprávné závěry o sjednané splatnosti kupní ceny. Uzavřel, že sice nelze souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že pojem „měsíc“ užitý v ustanovení §122 odst. 2 obč. zák. je měsícem kalendářním, neboť z dikce tohoto ustanovení vyplývá opak, nicméně pravidla počítání času v tomto ustanovení upravená se v posuzované věci nepoužijí. Jazykové vyjádření, jež pojí splatnost kupní ceny s prvním dnem v měsíci, vede logicky k závěru, že měsícem se má na mysli měsíc kalendářní.
Nakonec Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že přesto, že zjistil, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou tím, že (vycházeje z nesprávného právního názoru) nevyzval žalovanou podle §118a odst. 3 o. s. ř. k navržení důkazů potřebných k prokázání jejího tvrzení, že jí podepsaná smlouva byla vrácena žalobkyni v den podpisu, a nepoučil ji o následcích nesplnění této výzvy, jeho rozhodnutí nezrušil (srov. §205a odst. 1 a §211a ve spojení s §213 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně mohl při zjištění existence popsané vady řízení zvolit pouze v případě, že by sám poskytl žalované poučení podle §118a o. s. ř. a ta by přesto žádné důkazy nenavrhla. Odvolací soud žalované potřebné poučení poskytl, když však důkazní návrhy učinila, rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil. Navržené důkazy posoudil tak, že nemohou vést k právně významným skutkovým zjištěním, ačkoliv pro takové hodnocení neměl podklad. Nelze vyloučit, že z těchto důkazů vyplynou poznatky, že (a kdy) se písemný návrh smlouvy podepsaný žalovanou dostal (jakkoliv, třebas i prostřednictvím třetí osoby) do sféry dispozice žalobkyně. Namísto kasace rozhodnutí soudu prvního stupně si odvolací soud činil skutkové závěry sám, aniž dokazování zopakoval a doplnil (§213 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. března 2005), tedy procesně vadným způsobem.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne 15. října 2010, č. j. 21 Cm 102/2004-155, žalované uložil povinnost vydat žalobkyni movitou věc označenou jako „Komputerizace linky Allan Bradley“ do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I).
Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo 1247/2009-116, provedl dokazování zaměřené na skutečnost, zda se žalovanou podepsaný návrh smlouvy dostal zpět do dispozice žalobkyně.
Výpověďmi bývalého místopředsedy představenstva žalované L. T., bývalého jednatele žalobkyně P. B. a svědků A. K., I. A., A. H., Ing. J. K. a A. D. nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že návrh žalobkyně podepsaný žalovanou (dále jen „návrh“) se dostal zpět do dispozice žalobkyně. Dopis zmocněnce žalobkyně Olomoucké investorské s.r.o. adresovaný žalované ze dne 12. srpna 2003 s dodejkou potvrzující převzetí dne 13. srpna 2003, jímž zmocněnec žalobkyně vyzval žalovanou k okamžitému ukončení užívání uvedených movitých věcí a k jejich okamžitému předání a k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého adresátovi jejich bezplatným užíváním, byl podle soudu prvního stupně důkazně nedostatečný, neboť bylo nutno prokazovat, že se návrh dostal do dispozice žalobkyně, a nikoliv jen, zda žalobkyně měla informace o akceptaci předmětné kupní smlouvy. Dopisem právní zástupkyně žalované adresovaným žalobkyni ze dne 11. března 2004 bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni tohoto dne doručila jedno vyhotovení kupní smlouvy ze dne 16. července 2003, avšak nebylo jím prokázáno, že smlouva byla doručena až dne 11. března 2004, resp. podle doručenky 16. března 2004, poněvadž· mohla být doručena i kdykoliv před či po tomto datu. Dopisem žalobkyně adresovaným žalované ze dne 17. března 2004 včetně dodejky prokazující převzetí následujícího dne, jehož obsahem je zaslání vyúčtování úplaty za užívaní strojního technologického zařízení, které je vlastnictvím žalobkyně, a sdělení, že úhrada částky 2.806.000,- Kč za jeho užívání adresátem, kterou odesílatel obdržel dne 30. ledna 2004, postačuje do 21. června 2004 a do tohoto data považuje odesílatel úhradu za zaplacenou, bylo prokázáno, že k datu 17. března 2004 se žalobkyně chovala tak, jako by smlouva uzavřena nebyla. Dopisem zástupce žalobkyně ze dne 16. prosince 2003 adresovaným žalované, jehož obsahem je důrazné upozornění, že provádění jakýchkoliv změn na technologickém zařízení, jež bylo předmětem kupní smlouvy, je nepřípustné, bylo prokázáno, že v něm právní zástupce žalobkyně skutečně odkazuje na kupní smlouvu uzavřenou dne 16. července 2003, nebylo jím však prokázáno, zda a kdy se návrh podepsaný žalovanou dostal do dispozice žalobkyně.
Po takto provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat tvrzenou skutečnost, že jí podepsaný návrh kupní smlouvy se dostal do dispozice žalobkyně. S odkazem na právní hodnocení provedené Nejvyšším soudem má soud prvního stupně za to, že předmětná smlouva nebyla uzavřena, předmět sporu je stále majetkem žalobkyně a žalovaná je povinna jí jej vydat.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci svým druhým rozsudkem ze dne 13. září 2011, č. j. 7 Cmo 73/2011-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud podle odůvodnění tohoto rozsudku převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku. Zopakoval dokazování třemi faxovými zprávami, z nichž učinil vlastní skutková zjištění: Zprávou ze dne 22. ledna 2004 požádala právní zástupkyně žalované žalobkyni o sdělení bankovního spojení s tím, že žalovaná je připravena uhradit v průběhu dalšího týdne kupní cenu za koupi souboru movitých věcí, nacházejících se ve zde specifikovaných objektech. Zprávou z téhož dne bylo žalované bankovní spojení žalobkyně sděleno. Zpráva ze dne 29. ledna 2004 obsahuje sdělení, že tohoto dne odepsala žalovaná ze svého účtu částku 2.806.000,- Kč ve prospěch účtu žalobkyně na úhradu kupní ceny za koupi souboru movitých věcí, nacházejících se ve zde specifikovaných objektech.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno (a mezi účastnicemi o tom nebylo sporu), že návrh kupní smlouvy, jejímž předmětem byl soubor movitých věcí, mimo jiné i předmětná „Komputerizace linky Allan Bradley“, byl podepsán žalobkyní dne 16. července 2003 a prostřednictvím pana K. doručen žalované k akceptaci. Ze smlouvy vyplývá, že žalovaná tento návrh podepsala dne 16. července 2003. Sporným zůstalo, zda se přijetí návrhu dostalo do sféry dispozice žalobkyně a kdy se tak stalo, a na tuto skutečnost soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, zaměřil dokazování. Provedl důkazy, které k prokázání tohoto tvrzení navrhla žalovaná po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., které jí bylo poskytnuto odvolacím soudem.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala, že jí akceptovaný návrh smlouvy se dostal do sféry dispozice žalobkyně dříve než 16. března 2004, kdy podle shodných tvrzení účastnic byla podepsaná kupní smlouva doručena žalobkyni, což nelze hodnotit jako včasné a účinné přijetí návrhu. Především výpovědí svědka A. K. bylo vyvráceno tvrzení žalované, že předmětná smlouva poté, kdy byla podepsána žalovanou, byla jeho prostřednictvím doručena zpět žalobkyni. Z výpovědi tohoto svědka bylo zjištěno, že předmětnou smlouvu mu předal jednatel žalobkyně s žádostí, aby ji doručil žalované. Smlouva, kterou předal Ing. T., mu již vrácena nebyla a on ji žalobkyni zpět nepředal. Žalovanou tvrzený způsob doručení akceptovaného návrhu kupní smlouvy prostřednictvím pana K. prokázán nebyl. Odvolací námitka žalované, že výpověď svědka K. nebyla věrohodná, neboť je v rozporu s výpovědí Ing. T., který byl slyšen jako účastník řízení a který uvedl, že smlouvu po podpisu panu K. předal, není důvodná, protože pouze ze skutečnosti, že mezi výpovědí svědka a účastníka řízení je rozpor, nelze dovodit nevěrohodnost výpovědi svědka. Pokud žalovaná poukazuje na chování účastníků, z něhož je zřejmé, že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy akceptovala, a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou, poukazuje na skutkový stav, který podle závěru Nejvyššího soudu neskýtal podklad pro závěr, že kupní smlouva byla platně uzavřena, když pouze poznatek, že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy akceptovala a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou, není totéž, co zjištění, že přijetí návrhu smlouvy žalovanou se dostalo do sféry žalobkyně a zejména kdy se tak stalo. K námitce žalované týkající se souhlasu s pozdním přijetím návrhu, který dovozovala ze sdělení bankovního spojení žalobkyní, s tím, že kupní smlouva byla podle jejího názoru uzavřena dne 22. ledna 2004, odvolací soud uvádí, že obecně platí, že z opožděného přijetí návrhu smlouva nevznikne. Výjimka z tohoto je upravena v ustanovení §43c odst. 3 obč. zák., podle něhož i pozdní přijetí má účinky včasného přijetí, avšak pouze tehdy, pokud navrhovatel o tom bez prodlení informuje osobu, které svůj nárok adresoval (a jež na něj reagoval opožděně), přičemž takové vyrozumění musí být provedeno odesláním zprávy anebo ústně. Odvolací soud poté, kdy zopakoval dokazování zmíněnými faxovými zprávami, s názorem žalované nesouhlasí. Ze zprávy obsahující pouze číslo účtu nelze dospět k závěru, že by se jednalo o souhlas s pozdním přijetím návrhu. Mezi žádostí o sdělení čísla účtu a podanou zprávou není ani obsahově zjevná souvislost.
Proti tomuto druhému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná s tím, že jeho přípustnost shledává v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za zásadně právně významné pokládá dovolatelka otázky, zda kupní smlouva může vzniknout tím, když je písemný návrh kupní smlouvy konkludentně přijat převzetím předmětu koupě a zda je (byť i opožděným) přijetím návrhu kupní smlouvy žádost o sdělení čísla účtu za účelem zaplacení kupní ceny předmětu kupní smlouvy a zda má bezodkladné sdělení čísla účtu za následek, že takové pozdní přijetí má přesto účinky včasného přijetí. Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že zavázaly k vydání věci pouze ji, aniž zároveň zavázaly žalobkyni k vrácení odpovídající části zaplacené kupní ceny.
Podle odůvodnění dovolání účastnice jednaly o prodeji předmětných movitých věcí již před 16. červencem 2003 prostřednictvím A. K., který hodlal prodat své nemovitosti v L. žalované a věděl, že je žalovaná nekoupí bez movitých věcí v nich umístěných, jež byly vlastnictvím žalobkyně. Svědek P. B., v rozhodné době jednatel žalobkyně, uvedl, že on kupní smlouvu nekoncipoval, podle jeho vzpomínek ji koncipovala žalovaná. Text smlouvy však byl oběma stranami odsouhlasen (společně se smlouvou ohledně nemovitostí mezi A. K. a žalovanou), jinak by nebyla na 16. červenec 2003 svolána schůzka u žalované za účelem podpisu obou smluv. K podpisu smlouvy o koupi movitých věcí se však jednatel žalobkyně nedostavil, pouze po A. K. poslal jím podepsané stejnopisy, svůj podpis nechal úředně ověřit. Jediným skutkovým rozporem je, co se stalo se stejnopisy smluv. Jeden zůstal nepochybně u žalované, druhý byl podle svědka L. T. předán A. K., aby jej doručil žalobkyni, což A. K. popírá. Ani svědek P. B. ji už údajně až do soudního jednání neviděl.
Akceptací návrhu smlouvy ovšem podle dovolatelky nemusí být písemný ani ústní úkon, postačí úkon konkludentní, jak upravuje ustanovení §275 odst. 4 obch. zák., podle něhož může osoba, které je návrh určen (v tomto případě žalovaná), vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu. Zákon příkladmo uvádí odeslání zboží nebo zaplacení kupní ceny. Takovým konkludentním souhlasem ze strany žalované bylo převzetí movitých věcí uvedených v kupní smlouvě, k němuž došlo již dne 16. července 2003. O převzetí majetku vypovídala mlhavě již svědkyně I. A. Datum převzetí prokazuje dopis společnosti Olomoucká investorská s.r.o. ze dne 12. srpna 2003, jímž byla žalovaná vyzvána k ukončení užívání předmětných movitých věcí, přičemž počátek tohoto užívání byl datován dnem 16. července 2003. Stejně je datován počátek užívání ve faktuře č. V2004001. Konkludentní přijetí návrhu kupní smlouvy je podle dovolatelky v souladu se zvyklostmi rozhodnými podle obchodního zákoníku a také v důsledku praxe, kterou mezi sebou účastnice zavedly, když byl text kupní smlouvy mezi nimi předjednán a oferta žalobkyně byla spíše jen písemným vyjádřením předchozí dohody.
Nebyla-li kupní smlouva uzavřena konkludentně dne 16. července 2003, pak byla podle dovolatelky uzavřena dne 22. ledna 2004 postupem podle ustanovení §43c odst. 3 obč. zák. Pokud dne 22. ledna 2004 žalovaná žádala o bankovní spojení žalobkyně s tím, že hodlá zaplatit kupní cenu za movité věci specifikované tak, že nemohlo být pochybností o tom, že jde o předmět koupě dle oferty ze dne 16. července 2003, šlo nepochybně o pozdní přijetí návrhu. Pokud žalobkyně za 18 minut od žádosti sdělila žalované číslo účtu, je možno tuto odpověď posoudit jako informaci o tom, že kupní smlouva platí a má být podle ní placeno. Jestliže odvolací soud posoudil tuto odpověď jako pouhé sdělení čísla účtu s tím, že mezi žádostí o sdělení čísla účtu a podanou zprávou není ani obsahově zjevná souvislost, nebral v úvahu souvislost časovou a uvažoval příliš formalisticky.
Dovolatelka se domnívá, že alespoň jedním z výše uvedených způsobů kupní smlouva vznikla, zvláště když se při posuzování platnosti smluv obecně prosazuje princip, že v případě pochybností se smlouva spíše považuje za platnou (zejména, byla-li fakticky naplněna).
Konečně dovolatelka namítá, že pokud by plnila bez právního důvodu, protože předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena, platí pravidla bezdůvodného obohacení. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil právní názor, že důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. V tomto případě by tedy byly vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen mu kupní cenu vrátit. Tento synallagmatický závazek není ve výroku napadeného rozsudku obsažen, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalovaná kupní cenu dne 31. ledna 2004 zaplatila.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně podle svého vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací žalované o údajném konkludentním uzavření předmětné kupní smlouvy. Z ustanovení §275 odst. 4 obch. zák. totiž vyplývá, že uzavření smlouvy konkludentním způsobem je podmíněno naplněním určitých předpokladů, které v tomto případě splněny nebyly. Žalovaná sice uvádí, že jí tvrzené přijetí návrhu předmětné kupní smlouvy je v souladu se zvyklostmi rozhodnými podle obchodního zákoníku, avšak toto své tvrzení žádným způsobem nerozvíjí a ani neprokazuje. Žalovaná rovněž tvrdí, že ke konkludentnímu uzavření předmětné kupní smlouvy mělo dojít v důsledku praxe, kterou mezi sebou účastnice zavedly, když byl text kupní smlouvy mezi nimi předjednán a oferta žalobkyně měla být písemným vyjádření předchozí dohody. Žádná taková praxe však mezi účastnicemi zavedena nebyla. Slovy „praxe, kterou mezi sebou strany zavedly“ zákonodárce vyjádřil něco zcela jiného, než je předjednání textu uzavírané smlouvy, které je v obchodním styku naopak spíše pravidlem. K uzavření předmětné kupní smlouvy konkludentním způsobem nemohlo dojít rovněž proto, že k převzetí movitých věcí v ní uvedených nikdy nedošlo. Žalovaná je sice užívala (a některé z nich užívá dosud), avšak nikdy je od žalobkyně řádným způsobem nepřevzala. Tyto věci byly umístěny v objektech popsaných v čl. I předmětné kupní smlouvy již dlouhou dobu před tím, než začala žalobkyně se žalovanou jednat o jejím uzavření, a byly v nich umístěny i dne 16. července 2003. Žalovaná je začala užívat jen díky tomu, že užívala i budovy, v nichž byly dlouhodobě umístěny, není to však zaměnitelné s převzetím věcí. I kdyby žalovaná od žalobkyně předmětné movité věci převzala (což žalobkyně rozporuje), nemohlo by být toto převzetí vyloženo jako právní úkon, jenž by způsobil uzavření předmětné kupní smlouvy způsobem uvedeným v ustanovení §275 odst. 4 obch. zák. K otázce uzavírání smluv tímto způsobem se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, kde uvedl: „Způsob uzavření smlouvy popsaný v cit. ustanovení předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat.“ Údajné, žalovanou tvrzené, převzetí předmětných movitých věcí nelze vyhodnotit jako dostatečně určitý a srozumitelný úkon, ze kterého by bylo seznatelné, že jím chtěla žalovaná akceptovat předložený návrh. Kromě toho Nejvyšší soud při projednávání této věci již ve svém rozsudku ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo 1247/2009-116 dovodil, že se v této věci speciální ustanovení §269 a násl. obchodního zákoníku (zejména §275 odst. 4) neuplatní, a to vzhledem ke skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů.
K námitce žalované týkající se tzv. synallagmatického závazku žalobkyně uvádí, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud nevzal za prokázané, že by platba žalobkyně byla provedena na úhradu kupní ceny předmětných movitých věcí. V řízení bylo toliko prokázáno, že dne 30. ledna 2004 provedla žalovaná platbu na účet žalobkyně, což žalobkyně nikdy nezpochybňovala, ovšem tvrdila, že tato platba nebyla provedena na úhradu kupní ceny předmětných movitých věcí, ale jako úhrada za jejich užívání.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 13. září 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Jelikož byl v posuzovaném případě rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V projednávané věci založil odvolacího soud svůj potvrzující rozsudek na skutkovém závěru (jímž je dovolací soud vázán), že žalovaná neprokázala, že se jí akceptovaný návrh kupní smlouvy ze dne 16. července 2003 dostal do sféry dispozice žalobkyně dříve než 16. března 2004. Na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil závěr právní, že nejde o včasné a účinné přijetí návrhu, že oferta žalobkyně tedy zanikla uplynutím přiměřené doby (§43b odst. 1 písm. b/ obč. zák.) a smlouva uzavřena nebyla. Proto je žalobkyně vlastníkem movité věci, jejíž vydání se domáhá.
První položenou otázkou („zda kupní smlouva může vzniknout tím, když je písemný návrh kupní smlouvy konkludentně přijat převzetím předmětu koupě“) dovolatelka předkládá svůj náhled na právní posouzení věci, podle něhož tím, že předmětnou movitou věc od 16. července 2003 užívá, došlo tohoto dne ke konkludentnímu uzavření kupní smlouvy v souladu s ustanovením §275 odst. 4 obchodního zákoníku. Pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení (podle něhož jestliže z dopisu nebo jiné písemnosti, jež vyjadřuje přijetí návrhu, vyplývá, že byly odeslány za takových okolností, že by došly navrhovateli včas, kdyby jejich přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí ústně osobu, které byl návrh určen, že považuje návrh za zaniklý, nebo jí v tomto smyslu odešle zprávu) ovšem neskýtá odvolacím soudem zjištěný skutkový stav (který je pro dovolací soud závazný) žádný podklad. V řízení totiž nebylo tvrzeno, natož aby bylo prokázáno, ničeho ohledně mezi účastnicemi zavedené praxe, ani ohledně skutečností, z nichž by bylo lze dovodit, že žalovaná užíváním předmětné movité věci výslovně projevila vůli návrh kupní smlouvy akceptovat. Na aplikaci, případně výkladu, tohoto ustanovení ostatně napadený rozsudek založen není a i z toho důvodu nečiní dovolatelkou položená otázka rozsudek odvolacího soudu právně významným.
Druhou položenou otázkou („zda je /byť i opožděným/ přijetím návrhu kupní smlouvy žádost o sdělení čísla účtu za účelem zaplacení kupní ceny předmětu kupní smlouvy a zda má bezodkladné sdělení čísla účtu za následek, že takové pozdní přijetí má přesto účinky včasného přijetí“) dovolatelka předkládá svůj právní názor, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena dne 22. ledna 2004 postupem podle ustanovení §43c odst. 3 obč. zák. tím, že žalobkyně žalované na základě její žádosti sdělila číslo svého účtu. Ani pro tuto úvahu neposkytují skutková zjištění učiněná odvolacím soudem žádný podklad. Podle citovaného ustanovení má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, jestliže navrhovatel o tom bez odkladu vyrozumí osobu, které byl návrh učiněn, a to ústně nebo odesláním zprávy. Odvolací soud ovšem ani po zopakovaném dokazování žádné sdělení žalobkyně obsahující její výslovný souhlas s pozdním přijetím návrhu nezjistil. Ani tato otázka tedy rozsudek odvolacího soudu právně významným nečiní.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani poslední dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že právní vztah mezi účastnicemi neposoudil jako synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. a nezavázal žalobkyni k vrácení kupní ceny vydávané movité věci. Předmětem řízení v této věci totiž nebylo vrácení plnění z neplatné či zrušené smlouvy, jež by mezi jejími účastníky zakládalo synallagmatický závazek, jak má na mysli ustanovení §457 obč. zák., ani požadavek na poskytnutí vzájemně podmíněného plnění ze smlouvy, ale žaloba na vydání bez právního důvodu užívané movité věci.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka žádnou otázku, jež by měla po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dovolacímu soudu nepředkládá.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč podle §7 bodu 3 za použití §9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012 (z tarifní hodnoty 5.000,- Kč), paušální částky 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč, celkem 1.573,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu