ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2307.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2307/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. F. , zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3 , proti žalovanému L. L. , zastoupenému JUDr. Antonínem Prchalem, advokátem se sídlem v Benešově, Husova 2117 , o zaplacení částky 550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 85/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. února 2012, č. j. 2 Cmo 329/2011-122, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.068,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. srpna 2011, č. j. 56 Cm 85/2010-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 550.000,- Kč s ročním úrokem z prodlení od 21. května 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobou uplatněná částka představuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §457 občanského zákoníku vzniklého v důsledku odstoupení žalobce od kupní smlouvy uzavřené dne 10. května 2006, kterou žalobce koupil od žalovaného vozidlo VW Transporter T5 combi, SPZ 4S91606, za kupní cenu 550.000,- Kč a které mu bylo dne 28. srpna 2009 zabaveno slovinskou hraniční policií z důvodu podezření, že jde o vozidlo v minulosti odcizené, přičemž vozidlo bylo později vydáno zjištěnému oprávněnému vlastníku, společnosti Auriga rent a car # 34, se sídlem ve Španělsku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli v době uzavření kupní smlouvy ze dne 10. května 2006 podnikateli zapsanými v živnostenském rejstříku, smlouva byla uzavřena v režimu obchodního zákoníku a týkala se prodeje vozidla Volkswagen T5 Transporter combi, za kupní cenu 550.000,- Kč. Prodej zprostředkoval podnikatel I. H., provozující autobazar ARHO, na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené s žalovaným dne 26. dubna 2006. Ze zprávy Ministerstva vnitra Slovinské republiky, policejní správy Maribor, ze dne 23. února 2010 se podává, že dne 28. srpna 2009 byl žalobci předmětný automobil odebrán proto, že bylo zjištěno, že vylisované číslo podvozku je padělané, z nalezeného originálního čísla bylo zjištěno, že vozidlo bylo odcizeno dne 28. března 2005 ve Španělsku, s důvodem odebrání vozidla byl žalobce při výslechu seznámen a v únoru 2010 bylo vozidlo vráceno jeho majiteli ve Španělsku. Veškeré záležitosti spojené s odebráním vozidla řešil žalobce přes pojišťovnu DAS. Dopisem ze dne 30. dubna 2006 žalobce od předmětné kupní smlouvy v souladu s ustanovením §436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku odstoupil s tím, že kupní smlouva byla porušena podstatným způsobem, neboť vozidlo bylo zatíženo právem třetí osoby, a zároveň vyzval žalovaného k vrácení kupní ceny do 20. května 2010.
V části právního hodnocení zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaný na žalobce kupní smlouvou převedl osobní automobil, který nebyl jeho vlastnictvím a byl zatížen vlastnickým právem třetí osoby, měl automobil právní vady ve smyslu ustanovení §433 obchodního zákoníku a žalobci vzniklo právo požadovat po žalovaném nároky z vad zboží ve smyslu ustanovení §436 odst. 1 obchodního zákoníku. Žalobce uplatnil nárok na odstoupení od smlouvy dopisem z dubna 2010, v němž žalovaného informoval o právních vadách automobilu. Žalovaný namítl, že mu žalobce nepodal zprávu o vadách bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil, neboť se o nich dozvěděl již v srpnu 2009. Soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci žalobce, že až v únoru 2010 měl najisto postaveno, že vozidlo bylo vydáno do Španělska, neboť již v srpnu 2009 byl informován, že mu bylo odebráno proto, že na něj uplatňuje vlastnické právo třetí osoba, protože je kradené, a již od tohoto okamžiku mu bylo zřejmé, že vozidlo má právní vady. Žalovaný v souladu s ustanovením §428 odst. 2 obchodního zákoníku v soudním řízení namítl, že žalobce svoji povinnost oznámit včas právní vadu vozidla nesplnil. Důvodnými neshledal soud prvního stupně ani námitky žalobce, že nenastaly účinky ustanovení §428 odst. 1 a 2, neboť žalovaný jako prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží o jeho vadách. Žalovaný totiž vozidlo nabyl na základě individuálního dovozu ze zahraničí, před tím, než mu byla vydána osvědčení k provozu na komunikacích v České republice, bylo vozidlo kontrolováno a sám žalobce si před uzavřením kupní smlouvy prověřoval původ vozidla a nebylo zjištěno, že je kradené. Ani s argumentací, že se žalobce stal vlastníkem předmětného automobilu v souladu s ustanovením §446 obchodního zákoníku, a proto nelze uplatňovat jeho právní vady v souladu s jeho ustanovením §433 odst. 1, se soud prvního stupně neztotožnil a vyslovil názor, že nabytí vlastnictví vozidla v souladu s ustanovením §446 obchodního zákoníku nevylučuje použití ustanovení §433 obchodního zákoníku, které řeší právní vady zboží. Uzavřel, že žalobce žalovanému nepodal zprávu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy se o nich dozvěděl, proto nelze žalobci přiznat nároky z vad zboží, a s ohledem na pozdní oznámení vad nelze ani platně odstoupit od smlouvy (§441 obchodního zákoníku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. února 2012, č. j. 2 Cmo 329/2011-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 550.000,- Kč s ročním úrokem z prodlení ode dne 21. května 2010 do zaplacení ve výši odpovídající pro každé kalendářní pololetí repo sazbě ČNB, vyhlášené pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
V řízení před soudem prvního stupně bylo podle odvolacího soudu nepochybně zjištěno, že prodané zboží mělo ve smyslu ustanovení §433 odst. 1 obchodního zákoníku právní vady, neboť bylo zatíženo právem třetí osoby. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda žalobce jako kupující oznámil žalovanému jako prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tom dověděl, že má zboží právní vady. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě byla dodáním zboží s právními vadami porušena smlouva podstatným způsobem, proto byl žalobce jako kupující oprávněn podle ustanovení §436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku od kupní smlouvy odstoupit. K posouzení otázky, zda žalobce postupoval v souladu s ustanovením §435 odst. 1 obchodního zákoníku a oznámil prodávajícímu bez zbytečného odkladu uplatnění práva třetí osobou s uvedením jeho povahy poté, kdy se o něm dověděl, vycházel jak soud prvního stupně, tak soud odvolací z listiny ze dne 23. února 2010 sepsané Policií Slovinské republiky, adresované advokátní kanceláři Grosman, Ljubljana, označené jako Žádost o dodání údajů a dokumentace, z níž bylo zjištěno, že žalobci bylo předmětné vozidlo odebráno dne 28. srpna 2009 a následně bylo potvrzeno, že výlisek s číslem podvozku byl padělán. Na základě nalezeného originálního čísla podvozku bylo zjištěno, že vozidlo bylo odcizeno dne 28. března 2005 ve Španělsku. Dne 11. února 2010 získala slovinská policie informaci o právoplatném majiteli ve Španělsku, který měl zájem vozidlo převzít zpět. Ze zprávy Policie Slovinské republiky ze dne 12. února 2010 bylo zjištěno, že bylo sděleno prvnímu majiteli vozidla, který projevil zájem o jeho vrácení, jaké dokumenty má pro účely předání vozidla předložit.
Po poučení poskytnutém žalobci podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplnil odvolací soud dokazování o dopis pojišťovny D.A.S. pojišťovna právní ochrany, a.s., z jejíhož obsahu zjistil, že podání slovinské policie v Mariboru ze dnů 12. února 2010 a 23. února 2010 a písemné sdělení státního zastupitelství v Ptuji byla doručena pojišťovně prostřednictvím advokátní kanceláře Grossmann, Ljubljana dne 26. dubna 2010. K prokázání této skutečnosti byly připojeny k tomuto podání fotokopie těchto listin, z nichž odvolací soud zjistil datum jejich přijetí pojišťovnou D.A.S. dne 26. dubna 2010.
Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že pokud byly výše uvedené listiny doručeny pojišťovně D.A.S. dne 26. dubna 2010 a žalobce podal zprávu žalovanému dopisem z 30. dubna 2010, kterým současně odstoupil od kupní smlouvy, učinil tak bez zbytečného odkladu poté, kdy se nepochybně dověděl, že vozidlo bylo odcizeno a z tohoto důvodu je k němu uplatňováno vlastnické právo třetí osobou, tedy z hlediska ustanovení §435 odst. 1 obchodního zákoníku včas. Odvolací soud se přitom neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že již dne 28. srpna 2009 bylo žalobci známo v souvislosti s odebráním vozidla slovinskou policií, že je vozidlo zatíženo právem třetí osoby, neboť slovinská policie v této době vyslovila pouze podezření ze spáchání trestného činu, avšak k potvrzení tohoto podezření došlo až na základě následného zkoumání vozidla, jak vyplynulo ze zprávy slovinské policie ze dne 23. února 2010, kterou pojišťovně poskytla advokátní kancelář Grossmann, Ljubljana dne 26. dubna 2010. S ohledem na to odvolací soud dále neposuzoval námitku žalobce uplatněnou podle ustanovení §435 odst. 3 obchodního zákoníku, protože již neměla pro projednávanou věc žádný právní význam. Shledal, že je nárok žalobce na vrácení zaplacené kupní ceny spolu se zákonnými úroky po právu s ohledem na ustanovení §351 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť žalobce od kupní smlouvy odstoupil oprávněně podle ustanovení §436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost založil na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Podle dovolatele je nesporné, že žalobce byl již v srpnu 2009 informován, že mu vozidlo bylo odebráno proto, že k němu uplatňuje vlastnické právo třetí osoba, když je kradené, a již od tohoto okamžiku bylo zřejmé, že vozidlo má právní vady. V přípisu slovinské policie v Mariboru ze dne 23. února 2010 je uvedeno, že žalobci bylo dne 28. srpna 2009 odebráno předmětné vozidlo s tím, že je padělán výlisek s číslem podvozku, současně místní policie zjistila, že vozidlo bylo odcizeno dne 28. března 2005 ve Španělsku a že majitelem je Auriga rent a car # 34, se sídlem ve Španělsku, který měl zájem vozidlo převzít. Vozidlo mu bylo po vyřízení dokumentace vráceno. V uvedeném přípisu je dále uvedeno, že tyto skutečnosti byly žalobci známy, jeho výslech probíhal v jazyce, kterému rozuměl, byl seznámen s důvodem odebrání vozidla a také s právem na tlumočníka a obhájce, což odmítl. Úřední protokol o prohlášení podezřelého podepsal, kdy obdržel překlad od pojišťovny D.A.S., je irelevantní. Žalovaný v souladu s ustanovením §428 odst. 2 obchodního zákoníku v soudním řízení namítl, že žalobce svoji povinnost oznámit včas právní vadu vozidla nesplnil. Tvrzení odvolacího soudu v napadeném rozsudku, že slovinská policie v inkriminované době vyslovila pouze podezření ze spáchání trestného činu, se nezakládá na pravdě, jak vyplývá z jejího sdělení ze dne 23. února 2010. Z uvedených důvodů měla být věc posouzena podle ustanovení §435 odst. 2 obchodního zákoníku. Námitka žalobce, že účinky §428 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku nenastaly, neboť žalovaný jako prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží o jeho vadách, je nedůvodná, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný předložil již prvoinstančnímu soudu odborný certifikát mezinárodní ověřovací organizace CARDETECT, kde je uvedeno, že předmětné vozidlo nebylo ke dni 11. května 2006 (tedy ke dni uzavření kupní smlouvy) vedeno jako odcizené v informačním systému motorových vozidel CAR-DET.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce k dovolání mu bylo skutečně vozidlo zabaveno v srpnu 2009 slovinskou policií pro podezření, že je kradené, ale není pravdou, že mu bylo již v této době sděleno, že na ně uplatňuje právo třetí osoba. Třetí osoba (oprávněný vlastník vozidla) nebyla v srpnu 2009 známa ani slovinské policii, pročež ani tato policie nemohla žalobce informovat o tom, že by tato (zatím neznámá) osoba uplatňovala k vozidlu vlastnické právo. Ve zprávě slovinské policie ze dne 23. února 2010 výslovně stojí, že „dne 11.2.2010 jsme získali údaje o právoplatném majiteli ve Španělsku, který měl zájem toto vozidlo převzít zpět“, z logiky věci je tak zřejmé, že žalobce nemohl být v srpnu 2009 seznámen se skutečností, že k vozidlu uplatňuje vlastnické právo konkrétní třetí osoba. Povinnost kupujícího reklamovat právní vadu není podle ustanovení §435 odst. 1 obchodního zákoníku spojena již se zjištěním existence práva třetí osoby či dokonce již s podezřením na existenci takového práva, leč až s dozvěděním se o uplatnění tohoto práva třetí osobou. Samotný fakt, že vozidlo bylo zadrženo policií, ještě nepředstavoval důkaz o existenci jeho právní vady a nezakládal žalobci povinnost oznamovat právní vadu vozidla prodávajícímu (žalovanému). Je pravdou, že z policejní zprávy ze dne 23. února 2010 vyplývá, že výslech žalobce slovinskou policií při odebrání vozidla probíhal v jazyce, kterému rozuměl, byl seznámen s důvodem odebrání vozidla a úřední protokol podepsal, ovšem nikde v této zprávě již není uvedeno (jak tvrdí žalovaný), že žalobci bylo v době odebrání vozidla sděleno, že na něj uplatňuje vlastnické právo třetí osoba. Slovinská policie zjistila údaje o oprávněném vlastníku vozidla až dne 11. února 2010 a tyto žalobci sdělila zprávou ze dne 23. února 2010. Oznámil-li žalobce žalovanému právní vady vozidla ihned poté, kdy se s onou zprávou seznámil, učinil tak včas, byť k vlastnímu zadržení vozidla došlo již dříve. Uvádí-li žalovaný, že si nechal ověřit původ vozidla mezinárodní ověřovací organizací, tím spíše neexistoval až do obdržení předmětné policejní zprávy sebemenší důvod pochybovat o bezvadnosti vozidla. Žalobce byl v dobré víře, že žalovaný byl oprávněným vlastníkem vozidla, že podezření z odcizení vozidla nebude prokázáno a vozidlo mu bude vráceno, pročež v srpnu 2009 nebyl důvod pro odstoupení od kupní smlouvy.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se zřetelem k bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“), dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu se takové vady nepodávají.
Přestože žalovaný avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., odvolacímu soudu (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) ve skutečnosti vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něj správného) skutkového závěru, že se žalobce o tom, že k předmětnému vozidlu uplatňuje vlastnické právo konkrétní třetí osoba, jíž bylo v minulosti odcizeno, dozvěděl již v srpnu 2009, musel by návazně dospět k jinému právnímu posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod č. C 8). Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, samotné hodnocení důkazů soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze.
Pro vyřešení otázky oprávněnosti nároku žalobce bylo v posuzované věci stěžejní posouzení otázky, zda žalobce jako kupující oznámil žalovanému jako prodávajícímu, že ke zboží uplatnila vlastnické právo třetí osoba, bez zbytečného odkladu poté, kdy se o této skutečnosti dověděl.
Právní závěr, že žalobce žalovanému oznámil, že ke zboží uplatnila vlastnické právo třetí osoba, bez zbytečného odkladu poté, kdy se o této skutečnosti dověděl, učinil odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného z nesporných tvrzení účastníků, že tak žalobce učinil dopisem ze dne 30. dubna 2010, a dále z listiny ze dne 23. února 2010 sepsané Policií Slovinské republiky, adresované advokátní kanceláři Grosman, Ljubljana, zprávy Policie Slovinské republiky ze dne 12. února 2010 a dopisu pojišťovny D.A.S. pojišťovna právní ochrany, a.s. ze dne 10. února 2012. Z listiny ze dne 23. února 2010 se podává, že žalobci bylo předmětné vozidlo odebráno dne 28. srpna 2009, následně bylo potvrzeno, že výlisek s číslem podvozku byl padělán a na základě nalezeného originálního čísla podvozku bylo zjištěno, že vozidlo bylo odcizeno dne 28. března 2005 ve Španělsku, přičemž informace o vlastníku vozidla získala slovinská policie až dne 11. února 2010. Ze zprávy Policie Slovinské republiky ze dne 12. února 2010 bylo zjištěno, že vlastníku vozidla, který projevil zájem o jeho vrácení, bylo sděleno, jaké dokumenty má pro účely předání vozidla předložit. Z dopisu pojišťovny D.A.S. pojišťovna právní ochrany, a.s. ze dne 10. února 2012 se podává, že výše uvedená podání slovinské policie v Mariboru ze dnů 12. února 2010 a 23. února 2010 byla doručena pojišťovně prostřednictvím advokátní kanceláře Grossmann, Ljubljana až dne 26. dubna 2010.
Lze uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul, v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně. Jeho prostřednictvím se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost dovoláním napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I; dovolací soud proto jeho dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
K argumentaci žalovaného, že v době uzavření kupní smlouvy o právní vadě předmětného vozidla nevěděl a ani vědět nemohl, Nejvyšší soud připomíná, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Žalovaný svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích pod body II a III o náhradě nákladů řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům nevznáší. I kdyby dovolání proti nákladovým výrokům směřovalo, nebylo by přípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 10.500,- Kč podle ust. §7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., paušální částky 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.268,- Kč, celkem 13.068,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu