ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2449.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2449/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně HL REVERS s.r.o., se sídlem v Hradci nad Moravicí, Gudrichova 763, PSČ 747 41, IČO 25844784, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, PSČ 702 00, proti žalovanému J. M., bytem a místem podnikání v Doubravách 41, PSČ 763 45, IČO 64461271, zastoupenému JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, PSČ 760 01, o zaplacení částky 330 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 85/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2013, č. j. 1 Cmo 168/2012-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 052 Kč k rukám JUDr. Radky Píšťkové Záhorcové, advokátky, se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, PSČ 760 01, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 17 Cm 85/2009-113, zamítl žalobu se žádostí, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit původnímu žalobci částku 330 980 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku pod bodem I, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 1 Cmo 168/2012-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž toto odchýlení má spočívat „ohledně toho, jakým způsobem dochází ke vzniku kupní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, a jak se projevení shodné vůle účastníků dvoustranného právního úkonu v civilním řízení dokazuje“. Taktéž ve svém podání ze dne 8. července 2013, kterým svoje dovolání v zákonné lhůtě doplnila, setrvala na uvedeném vymezení přípustnosti dovolání, přičemž uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o posouzení podstatných náležitostí kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku, toho, jakým způsobem dochází ke vzniku kupní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu a jak se projevení shodné vůle účastníků dvoustranného právního úkonu v civilním řízení dokazuje. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ohledně přípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení neuvedla žalobkyně ničeho. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího soudu, zejména v tom, že žalobkyně neprokázala existenci tvrzené platné ústní kupní smlouvy uzavřené se žalovaným, a navrhl zamítnutí či odmítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1 a 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
To, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž toto odchýlení má spočívat „ohledně toho, jakým způsobem dochází ke vzniku kupní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, jak se projevení shodné vůle účastníků dvoustranného právního úkonu v civilním řízení dokazuje, resp. ohledně posouzení podstatných náležitostí kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dostupné stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu na jeho webových stránkách].
Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostála.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9 960 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 092 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. října 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu