ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2612.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2612/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce JUDr. Miloslava Havlena , správce konkursní podstaty úpadce PRACH-STAV, s.r.o. , se sídlem v Prachaticích, Budovatelská 1057, PSČ 383 01, identifikační číslo osoby 26028671, proti žalované STAVOS Brno, a.s. , se sídlem v Brně, U Svitavy 2, okres Brno-město, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 65277911, o zaplacení 520.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 121/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2012, č. j. 8 Cmo 13/2012-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 7 Cm 121/2006-112, zamítl žalobu na zaplacení částky 520.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi úpadcem jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla dne 29. dubna 2003 řádně uzavřena smlouva o dílo č. 30-5/1-2003-3005, jejímž předmětem bylo provedení opravy fasády na stavbě Hotel NOBYS v Nové Bystřici (dále jen „smlouva o dílo“). V čl. IV. bod 4 se strany dohodly, že úhrada ceny díla bude prováděna na základě měsíčních daňových dokladů – faktur, přičemž jejich přílohami budou vždy zjišťovací protokol, soupis provedených prací a dodávek a jejich ocenění a průvodka subdodávky potvrzená oprávněným zástupcem objednatele. Dále se strany dohodly, že konečnou fakturu je zhotovitel oprávněn vystavit po převzetí celého a bezvadného díla objednatelem. Přílohou této končené faktury budou oboustranně potvrzený předávací protokol díla, zjišťovací protokol, soupis provedených prací a průvodka subdodávky potvrzené oprávněným zástupcem objednatele. Žalobce vystavil žalované dne 18. srpna 2003 konečnou fakturu za provedené práce v celkové výši 520.000,- Kč. K této faktuře však nebyl přiložen zjišťovací protokol, soupis provedených prací a dodávek a jejich ocenění ani průvodka subdodávky, a předmětná faktura na tyto přílohy ani neodkazuje. V projednávané věci však nedošlo mezi stranami k převzetí a předání díla, nebyl sepsán předávací protokol díla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že neexistuje zápis o předání a převzetí díla a mezi stranami nedošlo k předání a převzetí díla, nevzniklo žalobci právo vystavit konečnou fakturu.
Co se týče požadavku žalobce, aby soud posoudil jeho nárok z titulu bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně konstatoval, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání jakékoliv finanční částky žalobci z titulu bezdůvodného obohacení, neboť byla mezi stranami řádně uzavřena smlouva o dílo a od této smlouvy nebylo účastníky odstoupeno. Nárok žalobce je tak možno posoudit pouze z titulu smlouvy o dílo dle ustanovení §536 a násl. obch. zák., nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nelze jím požadovaný nárok přiznat ani z titulu smlouvy o dílo, ani z jiného právního důvodu - bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalobce, že smlouva o dílo je absolutně neplatná, když za úpadce byla podepsána pouze jediným jednatel Ing. P. M., ačkoli podle výpisu z obchodního rejstříku však měli za společnost v období od 10. září 2001 do 28. prosince 2005 společně jednat dva jednatelé nebo prokurista společnosti a kterýkoli z jednatelů. V této souvislosti upozornil, že v daném odvolacím řízení platí zásada neúplné apelace, že skutečnosti žalobcem tvrzené v odvolání – že za úpadce při podpisu smlouvy nemohl jednat pouze jediný jednatel, který smlouvu podepsal, Ing. P. M., jsou nepřípustnou novotou uplatněnou v odvolacím řízení, že k nim odvolací soud v odvolacím řízení přihlížet nemůže. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, č. j. 21 Cdo 4841/2007-241, uvedl, že pokud žalobce sám žaloval ze smlouvy, nebylo důvodu, aby soud sám z vlastní iniciativy prováděl důkazy, které by toto (nepřípustné) tvrzení měly objasňovat, bez ohledu na to, že by z takovéhoto tvrzení mohla vyplývat absolutní neplatnost právního úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda se v daném případě jednalo o návrh nového důkazu či zda se jednalo o skutečnost pro soud snadno dosažitelnou ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 považuje za nepřípadný. Má za to, že způsob podepisování za společnost je věcí veřejně známou a seznámení soudu se způsobem jednání za společnost nepředstavuje pátrání po důkazech a nejedná se o vnášení nových skutečností do řízení. Upozorňuje, že soud prvního stupně konstatoval, že smlouva byla řádně uzavřena oběma účastníky, aniž by bylo zřejmé, jak k tomuto jednoznačnému závěru dospěl. Vyjadřuje přesvědčení, že ověření způsobu jednání za společnost spadá pod ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o skutečnost obecně známou a nepředstavuje nepřípustné pátrání soudu po důkazech.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci není dovolání v posuzované části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť neexistují v dané věci předpoklady pro jeho aplikaci.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázku, v jejímž posouzení spatřuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které soud sice k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 3932/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 4104/2011, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu