ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2875.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2875/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně AVERSEN ENTERPRISES LIMITED , se sídlem v Larnace, Simis 12, KITI, P. C. 7550, Kyperská republika, registrační číslo 107986, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalované UNIPETROL, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 127, PSČ 140 00, IČO 61672190, zastoupené JUDr. Pavlem Švábem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, o zaplacení částky 5 999 712,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 60/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011, č. j. 64 Co 306/2010-259, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011, č. j. 64 Co 306/2010-259, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 17. prosince 2009, č. j. 26 C 60/2005-214, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 5 168 026,13 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 831 686,77 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV, V) a o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výrok pod bodem IV, správně pod bodem VI). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 16. května 2008, č. j. 26 C 60/2005-147, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. března 2009, č. j. 64 Co 466/2008-166, se závazným právním názorem, že žalované právo nebylo promlčeno.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 2. ledna 1992 se společnost AVE Most, společnost s ručením omezeným, dohodla s Agrobankou Praha, a.s., na poskytnutí úvěru ve výši 7 500 000 Kč a na sazbě úroku z prodlení ve výši 17 %. Splatnost úvěru byla dohodnuta k 15. prosinci 1995. V den podpisu smlouvy o úvěru se státní podnik Chemopetrol jednající Č. N. jako vedoucím odboru řízení zahraničního obchodu zaručil za splacení úvěru a jeho příslušenství společností AVE Most, společnost s ručením omezeným, do částky 6 000 000 Kč. Dne 17. září 2009 se Agrobanka Praha, a.s., dohodla písemně s žalobkyní na postoupení pohledávky z úvěru, včetně veškerého budoucího příslušenství od 1. května 2004, za společností AVE Most, společnost s ručením omezeným, a dne 2. ledna 2006 bylo dohodnuto postoupení také veškerého příslušenství naběhlého do 30. dubna 2004. V řízení bylo dále zjištěno, že v rámci privatizace státního podniku Chemopetrol a následných převodů majetku přešel předmětný ručitelský závazek na společnost UNIPETROL RPA, s.r.o., jako právního nástupce společnosti CHEMOPETROL, a.s. Žalobkyně dne 26. září 2009 vyzvala společnost UNIPETROL RPA, s.r.o., k uhrazení částky 6 000 000 Kč ve lhůtě 14 dnů.
Soud prvního stupně dále zjistil, že do 10. května 1995 společnost s ručením omezeným AVE Most splatila ve splátkách na jistině úvěru celkem 3 981 500 Kč, tj. zbývalo uhradit zbytek poskytnutého úvěru ve výši 3 518 500 Kč. Na úroku z úvěru byla AVE Most, společnost s ručením omezeným, povinna uhradit 6 184,50 Kč a na úroku z prodlení částku 1 643 341,63 Kč.
Poté se soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti ručitelského prohlášení státního podniku Chemopetrol ze dne 2. ledna 1992. Vyšel z §15 obchodního zákoníku ve znění účinném k datu podpisu ručitelského prohlášení (dále jen „obch. zák.“) upravujícího zákonné zastoupení podnikatele, podle něhož kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Bylo zjištěno, že Č. N. podepsal ručitelské prohlášení v postavení vedoucího odboru řízení zahraničního obchodu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Č. N., zaměstnanec státního podniku Chemopetrol, jako vedoucí odboru řízení zahraničního obchodu při podpisu ručitelského prohlášení překročil své zákonné jednatelské zmocnění, nikoli proto, že by nebyl při provozování podniku pověřen určitou činností, ale proto, že nelze dovodit, že podepisování ručitelských prohlášení bylo z pohledu činnosti státního podniku Chemopetrol obvyklým, běžným úkonem, tedy že se státní podnik s úkonem tohoto typu střetával pravidelně a obvykle při své podnikatelské činnosti. Šlo zjevně o ojedinělý případ, nikoli obvyklou činnost státního podniku.
Soud prvního stupně aplikoval §20 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dovodil, že v rozhodné době nešlo vnitřním předpisem omezit oprávnění k jednání oproti rozsahu oprávnění k jednání, které je obvykle v obchodních vztazích spojeno s určitou pracovní činností či funkcí, a to s účinností vůči třetím osobám. Proto nechal stranou obranu žalované zaměřenou směrem k vnitřním předpisům státního podniku Chemopetrol a zamítl jako nadbytečný návrh žalované na doplnění okazování vnitřním organizačním řádem státního podniku Chemopetrol.
Při překročení oprávnění jednat za právnickou osobu je ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. podnikatel zavázán jednáním pověřené osoby, jen pokud se právní úkon týkal předmětu činnosti podnikatele a pokud šlo o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Soud prvního stupně dovodil, že i když hlavním předmětem podnikání státního podniku Chemopetrol byla výroba, zpracování a doprava chemických látek všeho druhu, šlo v případě poskytnutí garancí osobám ekonomicky napojeným na státní podnik, jako např. dodavateli písku v případě AVE Most, společnosti s ručením omezeným, o účelovou akci, která měla přinést prospěch i státnímu podniku vytvořením ekonomicky stabilního prostředí, ve kterém mohl úspěšně realizovat své dodavatelsko-odběratelské vztahy. Při posouzení druhé podmínky (zda druhý účastník nemohl o překročení oprávnění osobou za podnikatele jednající vědět) je nutno zvážit konkrétní okolnosti případu, je nutné posoudit, zda právní úkon směřuje vůči podnikateli či nepodnikateli, a je nutno zkoumat, zda je z pohledu adresáta úkonem běžným (zda se s takovými úkony pravidelně při své podnikatelské činnosti setkává). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z pohledu Agrobanky Praha, a.s., jakožto podnikatele a profesionála v bankovním sektoru, je ručitelský závazek, resp. ručitelské prohlášení právním úkonem zcela běžným a obvyklým, a nadto zajišťující obchodněprávní vztah vzniklý ze smlouvy o úvěru. Z toho důvodu dospěl k závěru, že nelze sdílet názor žalované, že by převzetí ručitelského závazku Č. N. dne 2. ledna 1992 státní podnik nezavazovalo.
Dále soud prvního stupně posuzoval pasivní legitimace žalované k plnění ze zajištění. Dospěl k závěru, že závazek státního podniku Chemopetrol z ručitelského prohlášení ze dne 2. ledna 1992 přešel na podkladě privatizačního projektu č. 21963 k 1. lednu 1994 na Fond národního majetku České republiky. Ke dni 1. ledna 1994 přešel v souladu s §477 odst. 1 a 3 obch. zák., za použití §59 odst. 3 obch. zák., na společnost CHEMOPETROL, a.s., dne 31. července 1995 přejmenovanou na CHEMOPETROL GROUP, a.s. Rozhodnutím o vložení části podniku jako nepeněžitého vkladu ke zvýšení základního jmění dceřiné společnosti 1. litvínovská chemická přešel závazek z ručitelského prohlášení ze dne 2. ledna 1992 z CHEMOPETROL GROUP, a.s., na společnost 1. litvínovská chemická, a.s. K 21. červenci 1997 zanikla společnost CHEMOPETROL GROUP, a.s., po jejím zrušení bez likvidace sloučením se žalovanou přešel podle §89 odst. 3 obch. zák. na žalovanou závazek vzniklý CHEMOPETROL GROUP, a.s., z titulu ručení za splnění závazku z ručitelského prohlášení ze dne 2. ledna 1992 nabyvatelem 1. litvínovskou chemickou, a.s. Proto bylo povinností žalované poté, co společnosti UNIPETROL RPA, s.r.o., jako právní nástupkyni 1. litvínovské chemické, a.s., dne 11. října 2009 marně uplynula 14 denní lhůta k uspokojení pohledávky z ručitelského prohlášení ze dne 2. ledna 1992, a poté, co úvěrový dlužník AVE Most, společnost s ručením omezeným, zanikl výmazem z obchodního rejstříku dne 28. ledna 2009, splnit tuto povinnost místo něho.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 64 Co 306/2010-259, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba na zaplacení částky 5 168 026,13 Kč zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přebírání ručitelských závazků nebylo z pohledu státního podniku Chemopetrol obvyklým, běžným úkonem, a že Č. N. podpisem ručitelského prohlášení překročil své oprávnění jednat za společnost. Převzetí ručitelského závazku ve výši 6 000 000 Kč nemohlo být obvyklou podnikatelskou činností státního podniku, který byl současně zákonem omezen v nakládání s majetkem.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že Agrobanka Praha, a.s., mohla vědět, že Č. N. překročil své oprávnění. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vyšel, bylo běžnou praxí zaměstnanců Agrobanky Praha, a.s., při poskytování úvěrů zajištěných ručením za situace, kdy ručitelem nebyla osoba zapsaná v obchodním rejstříku, případně se nejednalo o stálého klienta, navštívit ručitele a osobně ověřit v organizační struktuře zařazení jednající osoby (výpověď ředitele filiálky Ing. F.). V řízení bylo zjištěno, že zaměstnanci banky Č. N. neznali, neměli k dispozici žádné listiny, z nichž by bylo možno jeho oprávnění k podpisu ručitelského závazku dovodit, a při obvyklé míře pečlivosti tak nemohli dovozovat ani jeho oprávnění poskytovat záruku za úvěr pro soukromou obchodní společnost. V takovém případě bylo třeba postavit najisto, zda při obvyklých způsobech kontroly oprávnění osoby jednající za právnickou osobu prověřením předmětu činnosti mohla být Agrobanka Praha, a.s., jako účastník smlouvy o úvěru a jejího zajištění přesvědčena o oprávnění Č. N. jednat za státní podnik ve věci převzetí ručitelského závazku. Odvolací soud proto doplnil dokazování organizačním řádem státního podniku Chemopetrol. Z organizačního schématu bylo zjištěno, že žádný z tam uvedených odborů nebyl označen jako odbor řízení zahraničního obchodu (funkce ředitele takového odboru ani oficiálně neexistovala), ačkoliv v prohlášení ručitele za jménem Č. N. se tento dovětek objevuje, a že v hierarchii vedoucích pracovníků je vedoucí odboru nejnižší složkou a je podřízen nikoliv řediteli podniku, ale příslušnému náměstkovi. Při zachování kvalifikovaného a profesionálního postupu osob jednajících za Agrobanku Praha, a.s., nemohl tento peněžní ústav nabýt přesvědčení, že Č. N. je oprávněn za státní podnik Chemopetrol převzít ručitelský závazek ve výši 6 000 000 Kč za úvěr poskytnutý soukromému subjektu, a mohl – při minimálním prověření jednatelského oprávnění – vědět, že Č. N. podpisem ručitelského prohlášení překročil své oprávnění, které se navíc netýkalo předmětu činnosti státního podniku.
S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že převzetí ručitelského závazku Č. N. státní podnik Chemopetrol nezavazovalo, neplatný závazek nepřešel ani na nástupnické společnosti. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost založila na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a podle §241a odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud hodnotil dodatečně provedený důkaz (organizační řád podniku) nesprávně, neboť jej hodnotil pouze samostatně, avšak nikoli ve vzájemných souvislostech s ostatními předloženými důkazy. Dovolatelka namítá, že z Pověření k podpisu směnek ze dne 10. června 1991 vyplývá, že rovněž Č. N., vedoucí odboru řízení zahraničního obchodu, je oprávněn podepisovat jménem státního podniku Chemopetrol směnky.
Organizační řád státního podniku Chemopetrol, jenž měl platit k rozhodnému dni, neodpovídal ve skutečnosti reálné struktuře státního podniku a neodrážel reálnou situaci uvnitř státního podniku. Žalovaná sama v průběhu řízení uvedla, že předmětný organizační řád pochází z roku 1980 a naposledy byl novelizován v roce 1985. Těžko tak mohl odrážet reálnou situaci ve státním podniku Chemopetrol po změně celospolečenských poměrů nastalých po 17. listopadu 1989.
Podle dovolatelky nelze vycházet z toho, že by při návštěvě příslušného pracovníka Agrobanky Praha, a.s., ve státním podniku Chemopetrol musely být zastaralost organizačního řádu a jeho nesoulad s reálnou strukturou státního podniku zjištěny. Odbor řízení zahraničního obchodu prokazatelně existoval, rovněž tak prokazatelně funkci jeho ředitele zastával Č. N. Při zjišťování obvyklé náplně činnosti ředitele odboru bylo možno stěží vycházet z organizačního řádu státního podniku, když tak, jak se prokazatelně měnila organizační struktura státního podniku, aniž by se tato skutečnost promítla do organizačního řádu, docházelo bezpochyby i ke změně pracovní náplně jednotlivých úrovní vedoucích pracovníků.
Pracovník Agrobanky Praha, a.s., by proto musel nutně vycházet při zjišťování oprávněnosti Č. N. učinit jménem státního podniku Chemopetrol ručitelské prohlášení z jiných zdrojů, než byl organizační řád.
Podpora podnikatelských subjektů v regionu měla samozřejmě zpětný vliv i na činnost státního podniku Chemopetrol, který jako strategický subjekt v regionu do těchto vztahů s regionálními partnery vstupoval. Dovolatelka proto nesouhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že předmětné ručitelské prohlášení se netýkalo předmětu činnosti státního podniku Chemopetrol.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud hodnotil všechny provedené důkazy v jejich souhrnu a v důsledku toho bylo jeho hodnocení důkazů naprosto správné a závěry, které z takto zjištěného skutkového stavu učinil, byly v souladu se zákonem i judikaturou.
Žalovaná poukázala na výpověď Ing. F., ředitele filiálky Agrobanky Praha, a. s., v Žatci, že ve státním podniku Chemopetrol neznal nikoho, a že pokud jednající osoba nebyla zapsána v obchodním rejstříku, pak bylo běžnou praxí, že pracovníci Agrobanky Praha, a.s., navštívili ručitele a osobně ověřovali v organizační struktuře zařazení jednající osoby. Agrobanka Praha, a.s., tak jistě měla a mohla zjistit, že Č. N. dle svého zařazení v organizační struktuře a dle výčtu svých povinností není oprávněn ručitelský závazek za Chemopetrol, státní podnik, platně převzít.
To, co svědek popsal jako obvyklé postupy Agrobanky Praha, a.s., je třeba podle názoru žalované považovat za alespoň minimální míru pečlivosti a opatrnosti, kterou je třeba požadovat po jakémkoli subjektu vstupujícímu do obchodněprávních vztahů. Agrobanka, a.s., však nevěnovala žádnou pozornost skutečnosti, zda je Č. N. oprávněn ručitelský závazek převzít.
Odkaz na Pověření k podpisu směnek se žalované jeví jako zcela nepřípadný, jelikož nebylo prokázáno, že by Agrobanka Praha, a.s., v době, kdy přejímala ručitelské oprávnění, měla k dispozici přípis ze dne 10. června 1991 a z něj by pak mohla dovozovat oprávnění Č. N. uzavírat za společnost jakékoli obchody.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení.
Žalobkyně uplatňuje dva dovolací důvody, jednak že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jednak že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Odvolací soud posuzoval naplnění podmínek podle ustanovení §15 obch. zák. ve znění účinném k datu 2. ledna 1992 (dále opět jen „obch. zák.“) a dále naplnění podmínek dle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák.
Ustanovení §15 obch. zák. upravuje, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti dochází.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle §15 jako zákonný zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností při provozování podniku. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. Proto je třeba vycházet ze zásady, že rozhodující je skutečný stav. V praxi takové pověření může mít podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele (ovšem pouze z hlediska vymezení činnosti, kterou je tato osoba pověřena, nikoliv z hlediska jednání, ke kterému je oprávněna), i když tomu tak nemusí být. Na rozdíl od §20 odst. 2 obč. zák. není toto pověření vázáno nejen na vnitřní předpisy právnické osoby, ale ani na pracovní zařazení pracovníka nebo člena (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 48). Rozsah zmocnění zákon vymezuje ve vazbě na určitou činnost tak, že se bude jednat o všechny úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází; je tedy nastoleno kritérium obvyklosti. Obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách.
V nyní posuzované věci bylo v řízení zjištěno, že sporné ručitelské prohlášení podepsal zaměstnanec státního podniku Chemopetrol Č. N., přičemž k jeho podpisu v prohlášení bylo připojeno označení jeho funkce - vedoucí odboru řízení zahraničního obchodu. Tímto úkonem ze dne 2. ledna 1992 se státní podnik Chemopetrol zaručil za splacení úvěru a jeho příslušenství poskytnutého Agrobankou Praha, a.s., společnosti AVE Most, společnost s ručením omezeným, a to do částky 6 000 000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že Č. N. byl při provozování státního podniku Chemopetrol pověřen činností vedoucího odboru řízení zahraničního obchodu a dospěl k závěru, že jmenovaný překročil své zákonné jednatelské oprávnění, neboť nešlo o obvyklý, běžný úkon z pohledu činnosti uvedeného státního podniku.
Odvolací soud naproti tomu na základě provedení důkazu organizačním řádem státního podniku Chemopetrol učinil skutkový závěr, že Č. N. nebyl pověřen vedením odboru řízení zahraničního obchodu, neboť žádný takový odbor nebyl v organizačním řádu označen a funkce ředitele takového odboru oficiálně neexistovala, přičemž v hierarchii vedoucích pracovníků byl vedoucí odboru nejnižší složkou a byl podřízen nikoliv řediteli podniku, ale příslušnému náměstkovi, a z popisu činnosti vedoucích odborů (a náměstků ředitele) se nepodává, že by mezi jejich obvyklé činnosti patřilo přebírání jakýchkoliv ručitelských závazků.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Č. N. podpisem ručitelského prohlášení překročil své oprávnění jednat za státní podnik Chemopetrol, neboť přebírání ručitelských závazků bylo z pohledu činnosti státního podniku Chemopetrol nikoliv obvyklým, běžným úkonem, přičemž státní podnik byl současně zákonem omezen v nakládání s majetkem.
Tento právní závěr není správný. Při posuzování, zda došlo k překročení jednatelského oprávnění osoby jednající za podnikatele, je nutné zjišťovat, zda s činností, kterou byla tato osoba pověřena, v tomto případě s pracovní pozicí Č. N., je obvykle spojeno i konání určitých právních úkonů. Obvyklost právních úkonů podle §15 obch. zák. nelze posuzovat s ohledem na předmět činnosti podnikatele, ale s ohledem na činnost, kterou byla příslušná osoba pověřena. Odvolací soud však v této souvislosti učinil pouze skutkové zjištění, že Č. N. byl pověřen funkcí vedoucího odboru a že nešlo o odbor řízení zahraničního obchodu. Skutkové zjištění, o jaký odbor šlo, resp. jakou činností byl jmenovaný v rámci státního podniku Chemopetrol pověřen, však již neučinil. Přitom právě takové skutkové zjištění bylo rozhodující pro to, aby bylo možno posoudit, zda Č. N. překročil své zmocnění podle §15 obch. zák. Při zjišťování, jakou činností byl jmenovaný pověřen, přitom nemusí být rozhodující pouze organizační řád podniku, resp. vnitropodnikové normy podniku, ale významné mohou být i další akty podnikatele. Jak shora uvedeno, určitá osoba může být pověřena činností při provozu podniku i jinými (i neformálními, resp. jednorázovými) akty podnikatele. Při dokazování je třeba (při respektování projednací zásady a při respektování koncentrace řízení) vyjít z tvrzení a důkazních návrhů stran. O tom musí být účastníci řádně podle §118a o. s. ř. poučeni.
Nelze tedy bez dalšího dospět k závěru, že Č. N. překročil své oprávnění jednat za státní podnik Chemopetrol podle §15 obch. zák. jen proto, že podepisování ručitelského prohlášení nebylo obvyklou činností tohoto státního podniku, jak dovodil odvolací soud.
Není neobvyklé, aby podnikatel, který se pohybuje ve vnitrostátním i mezinárodním obchodě, poskytoval finanční zajištění svým obchodním partnerům. Pokud tedy k poskytnutí ručení došlo, pak je nutné posoudit, zda byl Č. N. oprávněn v takové věci za státní podnik jednat či nikoli.
Jestliže soud i na základě shora uvedeného posouzení dospěje k závěru, že Č. N. své zmocnění překročil, neboť učinil právní úkon, kterým překročil rozsah svého zmocnění, je nutno podle tehdy platné právní úpravy aplikovat ustanovení §20 odst. 2 druhé věty obč. zák., neboť obchodní zákoník speciální úpravu v té době neobsahoval. V takovém případě vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Odvolací soud sice k aplikaci tohoto ustanovení přistoupil, vzhledem k neúplným skutkovým zjištěním však nemohlo být ani toto jeho právní posouzení úplné a tudíž správné.
V §20 odst. 2 druhé větě obč. zák. jsou stanoveny dvě podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby právní jednání osoby, která překročila své zmocnění podle §15 obch. zák., právnickou osobu zavazovalo. V prvé řadě se toto jednání musí týkat předmětu činnosti právnické osoby. Odvolací soud dovodil, že přebírání ručitelských závazků bylo z pohledu činnosti státního podniku Chemopetrol nikoliv obvyklým, běžným úkonem, závazek se nevztahoval k žádné konkrétní obchodní činnosti státního podniku, neboť podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se jednalo o „podporu podnikatelských subjektů v regionu“, nešlo tudíž o obvyklou podnikatelskou činnost státního podniku, který byl současně zákonem omezen v nakládání s majetkem. Odvolací soud uvedl, že se v této otázce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Soud prvního stupně však odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2002, jenž byl publikován v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 1, a v němž bylo judikováno, že úsudek, že ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. se právní úkon právnické osoby týká, je třeba založit na konkrétních zjištěních o jejím předmětu činnosti, včetně toho, jaký je vztah mezi tímto předmětem a právním úkonem, jímž právnická osoba nakládá se svým majetkem. V této souvislosti dovodil, že v případě poskytnutí tohoto ručení nešlo o obvyklou činnost státního podniku, ale o ojedinělý případ, nicméně i když hlavním předmětem podnikání státního podniku Chemopetrol byla dle výpisu z obchodního rejstříku výroba, zpracování a doprava chemických látek všeho druhu, šlo v případě poskytnutí garancí osobám ekonomicky napojeným na státní podnik, jako například dodavateli písku v případě společnosti AVE Most, s.r.o., o účelovou akci, která měla z hospodářského hlediska přinést prospěch nejenom osobám, kterým byly garance poskytovány, ale i samotnému státnímu podniku vytvořením ekonomicky stabilního prostředí, ve kterém mohl úspěšně realizovat své dodavatelsko-odběratelské vztahy.
Splněním této první podmínky podle §20 odst. 2 druhé věty obč. zák. se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 21. července 1999, sp. zn. 2 Cdo 1963/97, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/2001. V tomto rozsudku vyjádřil závěr, že předmětem činnosti není míněn rozsah činnosti vymezený v obchodním rejstříku či jiné listině administrativního významu, nýbrž jde o vlastní skutečně provozovanou a vůči třetím osobám adresovanou činnost příslušné právnické osoby.
Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech vyslovených v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1418/2002 a sp. zn. 2 Cdo 1963/97 ničeho měnit. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně šlo v případě poskytnutí předmětné záruky o účelovou akci, která měla osobám ekonomicky napojeným na státní podnik Chemopetrol přinést prospěch z hospodářského hlediska, přičemž tento prospěch měla přinést i tomuto státnímu podniku vytvořením ekonomicky stabilního prostředí. Osoba, za kterou se státní podnik zaručil, patřila jakožto dodavatel písku mezi skupinu místních podnikatelů, kterým byla v letech 1992 až 1993 učiněna podpora podnikatelské činnosti poskytnutím garancí v celkové hodnotě 30 milionů Kč.
Z tohoto skutkového zjištění se tudíž podává, že převzetí ručitelského závazku nebylo ojedinělým úkonem státního podniku Chemopetrol, když v letech 1992 až 1993 došlo podle uvedeného skutkového zjištění k opakovaným případům poskytnutí ručení. Závěr odvolacího soudu, že předmětný úkon se ve smyslu §20 odst. 2 druhé věty obč. zák. netýkal předmětu činnosti státního podniku Chemopetrol, není tudíž vzhledem k těmto skutkovým zjištěním správný.
Druhou podmínkou, která musí být v případě, že pověřená osoba překročila rozsah svého zmocnění podle §15 obch. zák., podle §20 odst. 2 druhé věty obč. zák. kumulativně splněna, aby příslušný právní úkon zavazoval podnikatele, je, že o tomto překročení druhý účastník nemohl vědět.
Pro posouzení této skutečnosti je však stejně jako pro posouzení, zda pověřená osoba překročila rozsah svého zmocnění podle §15 obch. zák., nutné skutkové zjištění, jakou činností při provozu podniku byla tato osoba pověřena. Ze shora uvedeného se podává, že úplné skutkové zjištění odvolací soud v tomto směru neučinil.
Vzhledem k tomu, že ze shora uvedených důvodů bude nutno skutkové zjištění doplnit, není nutno se za této situace zabývat námitkou dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. tento rozsudek zrušil a podle §243b odst. 3 prvé věty o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu