ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2950.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2950/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně WINART, s. r. o. , se sídlem Brno, Botanická 606/24, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25560662, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 20, proti žalované Desná a. s. , se sídlem Velké Losiny, Maršíkovská 563, PSČ 788 15, identifikační číslo osoby 45193002, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o zaplacení částky 450.871,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 67/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2012 č.j. 4 Cmo 100/2012-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 632 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Zdeňka Hlaveše, advokáta se sídlem v Šumperku, Slovanská 20.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 1 Cm 67/2009-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 450.871,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. a nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 17. 3. 2008 uzavřena smlouva o dílo s předmětem díla specifikovaným v příloze č. 1 - těžba dřeva včetně příjmu dřeva o objemu 10 000 m3, soustřeďování dřeva v tomtéž objemu v místě vymezeném hranicemi lesního závodu Státních lesů Košice. Cena díla byla stanovena v příloze tak, že se stanoví dohodou mezi Slovenskou lesnickou obchodní společností a. s. (dále jen „SLOS a. s.“) zastoupené Ing. V. a zástupcem zhotovitele (p. L.) na základě potvrzeného výrobního lístku před provedením díla nebo dílčí části díla s tím, že cena bude snížena o 6 % a přepočtena v aktuálním kurzu na Kč. Soud dovodil, že takto byl ve smlouvě dohodnut způsob určení ceny. Dále vzal za prokázané, že cena díla měla být dohodnuta dodatečně vždy při vyhotovení výrobního lístku, ve kterém byly blíže specifikovány porosty a množství, které se má vytěžit. Předmětem sporu je zaplacení ceny za těžební práce provedené žalobkyní v květnu 2008 (vyúčtované fakturou č. 200814 z 15.6. 2008) a v červnu 2008 (vyúčtované fakturou č. 2008/14 z 19. 7. 2008). Z výpovědi svědků soud zjistil, že žalobkyně předala žalované podklady pro fakturaci ve formě evidence lesnických činností pro uvedené měsíce, žalovaná po odsouhlasení se Slovenskou lesnickou obchodní společností a. s. vypočítala cenu k fakturaci sníženou o 6 % a přepočtenou na Kč. Tuto cenu pak žalobkyně shora uvedenými fakturami vyúčtovala, avšak žalovaná ji nezaplatila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení žalovaných částek je oprávněný, neboť žalobkyně provedla dohodnuté práce a vyúčtovala za ně cenu, jež byla stanovena způsobem určeným ve smlouvě. Naproti tomu dovodil, že není oprávněná pohledávka žalované z titulu smluvní pokuty, kterou žalovaná proti nyní uplatněné pohledávce žalobkyně započetla. Ve smlouvě byla smluvní pokuta ujednána pro případ, že zhotovitel nedodrží dohodnuté termíny provedení a ukončení díla, a to 70 % z ceny díla, při prodlení 31 a více kalendářních dnů. Soud prvního stupně učinil závěr, že pokud cena díla měla být dohodnuta dodatečně, ale dohodnuta byla jen na část díla, nedošlo ve zbytku k dohodě o ceně, a tudíž ani k uzavření smlouvy. Smlouva o dílo mezi žalobkyní a žalovanou nevznikla na rozsah 10 000 m3, ale vznikla pouze v tom rozsahu, v jakém došlo k dohodě o ceně. Dílo v rozsahu, v jakém došlo k dohodě o ceně, bylo žalobkyní provedeno v dohodnutém termínu, a žalované tudíž nepřísluší právo na smluvní pokutu.
K odvolání žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle jeho názoru bylo prokázáno, že shora uvedená smlouva o dílo byla uzavřena, a jako součást jejího obsahu i cenová dohoda. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že cena díla měla být dohodnuta vždy při vyhotovení výrobního lístku, v němž byly blíže specifikovány porosty a množství dřeva, které se má vytěžit. Existence takového dohody však byla prokázána jen pro těžbu v lokalitě Lesní správy Hrable pro objem 1 500 m3 dřeva. Existenci této dohody potvrzuje listina označená "Výberové konanie na dodávku prác v ťažbovej činnosti pre rok 2008" opatřená podpisem Ing. V. a razítkem SLOS a. s., jakož i výpovědi svědků K. L. a Ing. J. D. Žalovaná netvrdila, že byla mimo lokalitu Lesní správy Hrable cenová dohoda uzavřena. Z jejího vyjádření je zřejmé, že jí nebyla známa existence takovéto dohody, tím méně její případný obsah, když v tomto směru požadovala, aby tyto skutečnosti byly zjištěny z výpovědi svědkyně Ing. V., která se měla vyjádřit i k otázce, zda cenová jednání byla žalobkyně ochotna vést. Tvrzení žalované, že "žalobkyně nedoložila dohodou o ceně díla", že nebyla spokojena s finančními podmínkami, "o nichž byla schopna se dohodnout," jakož i žalovanou tvrzený způsob výpočtu smluvní pokuty (cena fakturovaná žalobkyní zprůměrovaná a vypočtená na 10 000 m3) svědčí pro závěr, že mimo lokalitu Hrable, v níž požadovaný rozsah těžby činil 1 500 m3 a byl žalobkyní splněn, k cenové dohodě nedošlo. Tento závěr ostatně potvrzuje i odvolací argumentace žalované, která za důvod "nedohody o ceně lesnických prací", označuje svévolné ukončení prací žalobkyní. Poněvadž smlouva o dílo, pokud jde o ujednání o ceně, odkazovala na budoucí dohodu mezi zástupcem žalobkyně a třetí osobou, která měla být uzavírána až na základě potvrzeného výrobního lístku před provedením díla zhotovitelem, nedošlo ve smyslu ust. §536 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) k dovršení smlouvy a k jejímu platnému uzavření dřív, než tato cenová dohoda byla uzavřena. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva o dílo mezi účastníky vznikla pouze v tom rozsahu, v jakém došlo k dohodě o ceně, je proto i podle závěru odvolacího soudu správný. Pokud jde o fakturované částky, potvrdila žalovaná v průběhu řízení, že cena fakturovaná žalobkyní je nesporná. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl proto ohledně tohoto nároku správný. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti obrany žalované, která tvrdí, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením. Dne 27. 1. 2009 vyúčtovala žalovaná žalobkyni smluvní pokutu s odkazem na čl. VI. odst. 1 smlouvy o dílo. Dle uvedeného smluvního ujednání mohl objednatel požadovat po zhotoviteli v případě nedodržení dohodnutých termínů provedení a ukončení díla smluvní pokutu ve výši 20 % z ceny díla při prodlení od 1 - 10 dní, 30 % z ceny díla při prodlení od 10 - 30 dní a 70 % z ceny díla při prodlení 31 a více dní. Přitom smlouva obsahovala, pokud jde o čas a místo plnění, termín jediný, a sice termín 31. 12. 2008. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v dohodnutém termínu dílo v rozsahu, v jakém došlo k dohodě o ceně, splnila, a proto nevniklo žalované právo na smluvní pokutu. Nadto samotný výpočet smluvní pokuty tak, jak jej provedla žalovaná, vycházející z předpokladu, že cena dohodnutá pro lokalitu Hrable, platí i pro další lokality Lesního závodu Košice, a tedy pro celý smlouvou předpokládaný objem těžby, je chybný a nemá oporu v uzavřené smlouvě. Vytýká-li žalovaná napadenému rozsudku procesní vadu tkvící ve skutečnosti, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nezdůvodnil, proč neprovedl další důkazy navržené žalovanou, je tato výtka důvodná, ale toto procesní pochybení nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná sice ve věci navrhla výslechy svědků a listinné důkazy, avšak neposkytla konkrétní skutková tvrzení, k jejichž prokázání měly tyto důkazy sloužit. Za situace, kdy sama žalovaná netvrdila, že na celý předmět díla byla uzavřena cenová dohoda a jaká tato dohoda byla, ale naopak z jejího vyjádření vyplývalo, že se tak nestalo, bylo zcela neúčelné vyslýchat svědky k otázce cenových jednání a k důvodům, proč k dohodě o ceně nedošlo a proč žalobkyně výkon prací na Slovensku ukončila. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že jsou jím řešeny otázky platnosti a účinnosti předmětné smlouvy o dílo v rozporu s §536 odst. 3 obch. zák. a §544 a 545 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písmo a) a b) o. s. ř., neboť řízení před odvolacím soudem bylo podle jejího názoru postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K prvnímu dovolacímu důvodu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve věci sp. zn. 23 Cdo 2538/2010, ve kterém se uvádí: "Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písmo c) o.s.ř. může být výjimečně relevantní i dovolací důvod podle §241 a odst. 2 písmo a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu." Odvolací soud nenapravil podle názoru dovolatelky nesprávný procesní postup soudu 1. stupně, který nepřipustil provedení důkazů relevantních pro řádné zjištění skutkového stavu a navržených žalovanou. Neprovedení těchto důkazů ve svém rozsudku neodůvodnil. Navíc tento procesní postup soudu 1. stupně v podstatě schválil, když posoudil pochybení soudu 1. stupně jako v podstatě jen formální vadu bez dopadu na správnost rozhodnutí ve věci, přičemž k tomuto závěru odvolací soud zřejmě vedl jeho názor na právní posouzení věci, podle kterého je nerozhodné, zda a jaká cenová jednání byla vedena mezi žalobkyní a společností SLOS a. s. a proč žalobkyně ukončila výkon prací na Slovensku. Podle dovolatelky tyto procesní vady jsou úzce spojeny s nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem.
Pokud jde o druhý dovolací důvod, je žalovaná přesvědčena, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání obsažená ve smlouvě o dílo. Odvolací soud na jedné straně vyložil tuto smlouvu o dílo podle jejího smyslu, když v rozporu s gramatickým zněním článku II. přílohy č. 1 Smlouvy o dílo ze dne 17. 3. 2008 dospěl k závěru, že ke splatnosti ceny díla a tudíž oprávněnosti provedené fakturace není třeba "potvrzený výrobní lístek" a postačuje "evidence lesnických činností", která obsahuje stejné údaje jako výrobní lístek a naproti tomu toliko gramatickým výkladem dovodil, že smlouva o dílo vznikla jen v tom rozsahu, v jakém byla uzavřena cenová dohoda mezi zástupcem žalobce a zástupcem společnosti SLOS a. s. (Ing. V.). Podle dovolatelky splňuje posuzovaná smlouva požadavky §536 odst. 3 obch. zák., byl stanoven způsob jejího určení. Nebyla zde tedy taková závislost mezi předmětem díla a cenou díla, jakou dovozuje odvolací soud, tedy že zhotovitel byl zavázán jen k provedení té části předmětu díla, ohledně něhož došlo k cenové dohodě. Skutečnost, že cena díla měla být teprve v průběhu plnění smlouvy o dílo určena ve smlouvě o dílo dohodnutým způsobem, nic nemění na právní povinnosti, jako zhotovitele, provést dílo ve sjednaném rozsahu a ve sjednaném termínu. Této povinnosti by mohla být žalobkyně zproštěna pouze tehdy, pokud by cenu díla nebylo možné sjednaným způsobem stanovit. Tato situace však v daném případě nenastala, neboť žalobkyně svým jednostranným rozhodnutím realizaci smlouvy dílo ukončila a přestala s účinností od 1. 7. 2008 poskytovat jakoukoli součinnost potřebnou k vymezení lesního porostu, ve kterém mělo být těženo, a i součinnost k dojednání ceny díla. Za neplnění smlouvy o dílo pak musí nést odpovědnost žalobkyně, ať již v podobě náhrady škody či smluvně sjednané smluvní pokuty, která náhradu škody supluje. Této odpovědnosti by se mohla žalobkyně zprostit pouze za podmínek §374 obch. zák. či §545 odst. 3 obč. zák. Jestliže tedy v daném případě byla platně uzavřena smlouva o dílo a v jejím rámci sjednána dohoda o smluvní pokutě pro případ nesplnění smlouvy, vznikla žalované platně pohledávka z titulu smluvní pokuty vůči žalobkyni a platně též došlo k jejímu započtení proti žalované pohledávce.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 Cmo 100/2012 - 87 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala svoje vyjádření žalobkyně. Odkazuje v něm na argumentaci, kterou uvedla v předchozím vyjádření k odvolání žalované a ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako zjevně nedůvodné odmítl.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li dovoláním napadán výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud se tedy nejprve zabýval dovolatelkou položenou právní otázkou, směřující k výkladu ujednání obsažených v předmětné smlouvě o dílo, považovanou dovolatelkou za otázku zásadního právního významu.
Podle dovolatelky splňuje posuzovaná smlouva požadavky §536 odst. 3 obch. zák., byl stanoven způsob jejího určení. Dovolatelka je přesvědčena, že smlouva o dílo byla uzavřena na celkový objem 10 000 krychlových metrů dřeva s datem plnění díla do 31. 12. 2008. Cena byla podle dovolatelky smluvena tak, že byl stanoven způsob jejího určení. Dovolatelce je možno dát za pravdu, domnívá-li se, že byla uzavřena smlouva, nelze ale souhlasit s tím, že tato smlouva vyhovovala zákonným požadavkům stanoveným v §536 obch. zák. Předmět díla byl stanoven co do množství dřeva určitě, ale cenové ujednání odkazovalo na budoucí dohodu, což nelze kvalifikovat jako způsob určení ceny. Pokud se jedná o dodací podmínky díla, ukazuje se, že předmětná smlouva o dílo má spíše charakter rámcového ujednání, které jen určuje celkový výsledný objem dřeva, které má být vytěženo, a pokud jde o sjednání ceny za jednotlivé etapy, odkazuje na navazující dohodu mezi zástupcem společnosti SLOS a. s. a zástupcem zhotovitele. Smlouva však postrádá konkretizaci lokalit, těžených porostů, množství dřeva, která mají být v jednotlivých porostech vytěžena. Je proto nutno se přiklonit k závěrům obou nižších soudů - rámcová smlouva byla konkretizována navazujícími smlouvami, které přesně určovaly množství a kvalitu dřeva k vytěžení, lokalitu a typ porostu. Návrh na uzavření konkretizační smlouvy byl uveden ve výrobním lístku, který byl pro následnou těžbu určující - k plnění dohodnuté povinnosti vytěžit dřevo mohlo dojít teprve poté, co byl potvrzen výrobní lístek, podle něhož bylo určeno množství vytěženého dřeva, lokalita těžby a kvalita porostů. Tyto parametry určovala zhotoviteli Ing. V. ze Slovenské lesnické a obchodní společnosti a. s., která byla smluvním partnerem žalované. Pokud mezi SLOS a. s., žalovanou a žalobkyní nebylo uzavřeno konkretizační ujednání, nemohla žalobkyně plnit svou povinnost vyplývající z předmětné smlouvy o dílo, protože neznala podmínky těžby. Nemohla se proto dostat do prodlení s plněním celkového závazku z projednávané smlouvy o dílo, nýbrž jen s plněním dílčí konkretizační smlouvy. Z uvedeného též vyplývá, že výpočet smluvní pokuty provedený žalovanou je pouze spekulativní, protože skutečná cena dílčích plnění byla vždy vypočítána až po provedení prací, výpočet prováděla žalovaná a až na tomto základě vystavovala žalobkyně fakturu. Z postupu při sjednávání konkretizačních smluv bylo zřejmé, že se žalobkyně mohla dostat do prodlení s dodávkou jednotlivých konkretizovaných plnění a výše smluvní pokuty by potom byla vypočítána z ceny těchto plnění. Takto ale žalovaná při stanovení výše smluvní pokuty nepostupovala, nepřihlédla k charakteru smlouvy o dílo ani k nutnosti sjednat konkretizační smlouvy.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Mezi stranami ostatně nebylo sporu o to, že žalobkyně vyfakturované práce skutečně provedla a má nárok na jejich zaplacení. Žalovaná však na tuto vyfakturovanou cenu započetla smluvní pokutu za tvrzené prodlení žalobkyně s dodávkou celého smluveného množství dřeva. Závěry soudů obou stupňů, které jí smluvní pokutu nepřiznaly a přesně popsaly mechanismus uzavírání konkretizačních smluv, i když je nedávaly do kontextu s celkovou smlouvou o dílo, jsou správné. Žalobkyně nemohla být v prodlení, protože celé množství 10 000 krychlových metrů dřeva nebylo pokryto konkretizačními smlouvami, žalobkyně proto v rozsahu nesjednaných konkrétních smluv neměla povinnost plnit. Sama částka smluvní pokuty je stanovena nesprávně, protože nebere v úvahu, že cena díla byla vždy vypočítávána dodatečně podle skutečně provedených prací a vytěženého dřeva. Smluvní pokuta tedy nebyla sjednána ve smyslu §544 obč. zák.
Namítá-li dovolatelka neúplnost dokazování, které mělo spočívat v neprovedení navržených důkazů a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, a uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, avšak nepokládá tím žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 10 140,- Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 192,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 632,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 23. října 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu