ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3052.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3052/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce KL system s.r.o. , se sídlem v Brně, Březová 432/33, PSČ 637 00, identifikační číslo osoby 26272334, zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Svatoslavova 8, proti žalované MAXIMA pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 2, Italská 1583/24, Vinohrady, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61328464, zastoupené JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564, o zaplacení 210.025,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 17/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 53 Co 59/2012-55, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti výroku o nákladech řízení, odmítá ; jinak se dovolání zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. srpna 2011, č. j. 10 C 17/2011-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 189.022,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), řízení co do částky 21.003,- Kč s příslušenstvím zastavil (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a o vrácení částky 840,- Kč ze zaplaceného soudního poplatku (bod IV. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu s žádostí, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 189.022,- Kč s příslušenstvím, zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 7. dubna 2009 byla uzavřena pojistná smlouva ohledně havarijního pojištění vozidla SPZ 6B2 7200 v pojistné částce 580.000,- Kč. Předmětné vozidlo bylo zaparkované v garáži, která byla součástí rodinného domu ve vlastnictví Ing. K. Ing. K. dne 24. února 2010 v garáži natíral zahradní nábytek lazurovou barvou, a aby barva rychleji schla, zapnul horkovzdušný ventilátor. Tento nechal zapnutý až do 25. února 2010, kdy kolem 23. hodiny došlo k požáru v garáži a pojištěné vozidlo bylo požárem zničené. Obecná cena vozidla činila 535.800,- Kč, vrak vozidla měl hodnotu 115.570,- Kč. Po snížení částky 420.230,- Kč o sjednanou spoluúčast měla žalovaná plnit ve výši 399.047,- Kč, avšak plnila pouze co do částky 210.025,- Kč. Zbývající částka k plnění je tedy 189.022,- Kč. V trestním řízení, které ohledně požáru garáže vedla Policie ČR, nebylo prokázáno, co bylo vznikem požáru, zda technická závada na horkovzdušném ventilátoru, či zapálení hořlavých materiálů v blízkosti ventilátoru. Odborným stanoviskem Hasičského záchranného sboru bylo prokázáno, že jednoznačně není možno určit příčinu vzniku požáru a nelze jednoznačně stanovit porušení předpisů a norem z oboru Požární ochrany.
Neztotožnil se však s právními závěry soudu prvního stupně. Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). K ustanovení §415 obč. zák. připomněl, že jde o generální prevenci občanskoprávního systému odpovědnosti za škodu a její porušení je zároveň porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. Pokud jde o zavinění, je obecná odpovědnost za škodu založena na principu zavinění presumovaného a existence zavinění ve formě nevědomé nedbalosti se přímo předpokládá. Uvedl, že v posuzované věci není vůbec rozhodné, zda z hlediska předpisů trestního práva byla zjištěna konkrétní osoba, která by se dopustila činu zakládajícího trestní odpovědnost za vznik požáru a stejně tak není rozhodné, že nebyla šetřením hasičského sboru určena konkrétní příčina požáru, resp. přijat závěr, že tuto příčinu nelze zjistit. Základní rozhodnou skutečností je, zda si osoba za společnost jednající měla a mohla vzhledem k okolnostem a poměrům být vědoma toho, že pojištěný automobil umísťuje do rizikového prostředí. Taková základní rozhodná skutečnost byla dle názoru odvolacího soudu v posuzované věci spolehlivě prokázána. Jednatel žalobkyně si dle zjištěného skutkového stavu byl vědom toho, že v předmětné garáži byla v nedávné době použita lazurová barva aplikovatelná pouze ve větraném prostředí, že automobily tam umístěné nepochybně obsahují určité množství pohonných hmot, že použité topné zařízení je staré několik let, přesto jej ponechal v provozu několik desítek hodin bez dozoru. Nepochybně měl tedy předpokládat, že z hlediska vzniku požáru jde o prostředí vysoce rizikové a jestliže do takového prostředí umístil pojištěný automobil, porušil ve vztahu k jeho možnému poškození požárem nejméně na úrovni nevědomé nedbalosti obecnou povinnost předcházet škodám. O tom, že je toto nedbalostní jednání v přímé příčinné souvislosti se vznikem škody, není pochyb, pojištěný automobil v rizikovém prostředí poškozen byl.
Vzhledem k výše uvedenému měl odvolací soud žalobu za nedůvodnou s tím, že jestliže žalovaná v projednávané věci krátila poskytnuté pojistné plnění o 50 %, postupovala zcela v souladu s ujednáními pojistné smlouvy a minimálně v rozsahu odpovídajícím porušení obecné prevenční povinnosti ze strany žalobkyně. Tudíž rozhodl, jak uvedeno shora.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhujíc, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že ke krácení pojistného plnění postačuje, že žalovaná zjistila porušení tzv. obecné prevenční povinnosti pojištěncem, aniž by muselo být jednoznačně prokázáno, že toto bylo v příčinné souvislosti se vznikem pojistné události.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Dovolání žalobkyně je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné - jako v projednávaném případě - přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka argumentuje, že odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že ke krácení pojistného plnění postačuje, že žalovaná zjistila porušení tzv. obecné prevenční povinnosti pojištěncem, aniž by muselo být jednoznačně prokázáno, že toto bylo v příčinné souvislosti se vznikem pojistné události. Tato její námitka se však nezakládá na pravdě.
Odvolací soud zcela správně zkoumal splnění všech čtyř základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., tj. 1. porušení právní povinnosti (v dané věci konkrétně porušení obecné prevenční povinnosti dle ustanovení §415 obč. zák., jež znamená zároveň porušení právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák.), 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou (kausální nexus) a 4. presumované zavinění. Co se týče splnění podmínky příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou, odvolací soud konstatoval, že popsané nedbalostní jednání jednatele žalobkyně (že si byl vědom toho, že pojištěný automobil, který nepochybně obsahuje určité množství pohonných hmot, umisťuje do garáže, v níž byla v nedávné době použita lazurová barva aplikovatelná pouze ve větraném prostředí a v níž bylo ponecháno v provozu několik desítek hodin bez dozoru topné zařízení staré několik let, tedy že pojištěný automobil umisťuje do prostředí z hlediska vzniku požáru vysoce rizikového) bylo v přímé příčinné souvislosti se vznikem škody, že není pochyb o tom, že pojištěný automobil v rizikovém prostředí poškozen byl.
Stejně tak není relevantní námitka dovolatelky, že soud prvního stupně dospěl dle jejího mínění ke správnému závěru, že příčinnou souvislost mezi porušením obecné prevenční povinnosti pojistníka a vznikem pojistné události v posuzovaném případě nelze prokázat. Soud prvního stupně totiž své rozhodnutí založil na závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně porušila ustanovení §415 obč. zák., pojistné podmínky či požární předpisy. Nezabýval se tedy (na rozdíl od mínění dovolatelky) logicky splněním dalších základních předpokladů odpovědnosti za škodu dle ustanovení §420 obč. zák., tzn. ani vztahem příčinné souvislosti mezi případným porušením právní povinnosti a škodou.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že napadený rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a tudíž že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v projednávané věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání tak zčásti směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně výroku o náhradě nákladů řízení podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. l, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu