ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3606.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3606/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ 45272956 s adresou pro doručování Česká pojišťovna, a. s., referát právní – regresy, Rašínova 7, 601 66 Brno, proti žalované P. K. , zast. JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, se sídlem v Příbrami, Zahradnická 74, o zaplacení 515.139,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 169/2008, dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, č. j. 26 Co 45/2011, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2010, č. j. 9 C 169/2008-211 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 518.139,- Kč do 15-ti dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 3. 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, i když pojistníkem je třetí osoba. Předmětem pojištění bylo vozidlo ve vlastnictví žalované a té bylo pojistné plnění vyplaceno, a proto je povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení. Dále odvolací soud uvedl, že nárok žalobce není promlčen. Pro počátek běhu promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo ho získal. Dopravní nehoda ze dne 22. 9. 2005 nebyla nahodilou událostí, některá poškození vozidla nebyla způsobena touto nehodou a o těchto skutečnostech se žalobce dozvěděl až ze znaleckého posudku a pro počátek běhu promlčecí lhůty je pak rozhodný den, kdy byl předmětný znalecký posudek žalobci doručen, což se stalo po dni 27. 2. 2007 a žaloba byla podána 10. 10. 2008.
Odvolací soud poté shrnul, že provedeným dokazováním, včetně znaleckého posudku ze dne 8. 2. 2010, č. C 1299, bylo prokázáno, že část poškození vozidla nebyla způsobena nehodou ze dne 22. 9. 2005, a závěr, že se jednalo o úmyslné poškození, vyplývá ze znaleckého posudku. Žalované proto nevznikl nárok na pojistné plnění, neboť dopravní nehoda z 22. 9. 2005 nebyla nahodilou událostí, ale úmyslně způsobenou dopravní nehodou, a proto přijetím pojistného plnění se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu §451 obč. zák. a toto obohacení je povinna vydat.
Odvolací soud dále v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Dovoláním ze dne 13. 7. 2011 napadla žalovaná shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka v obsáhlém dovolání zejména uvedla, že soudy obou stupňů nesprávně právně dovodily, že nedošlo k nahodilé události při dopravní nehodě dne 22. 9. 2005 a tento závěr odůvodnily tak, že se jednalo o úmyslně způsobenou škodu za účelem čerpání pojistného plnění. Podle dovolatele bylo prokázáno, že žalobkyně dobrovolně poskytla pojistné plnění na základě pojistné smlouvy, k pojistné události, kterou je nahodilá skutečnost vyvolání pojistným nebezpečím, došlo, na pojistné plnění vznikl žalované nárok. Žádným způsobem nebylo prokázáno, že předmětná dopravní nehoda nebyla nahodilou událostí, ale bylo prokázáno, že k nehodě došlo.
Dovolatelka dále uvedla, že pro správné právní posouzení je zásadní rozsah poškození. Znalcem bylo konstatováno při neúplném dokazování, že je technicky přijatelné, že výše majetkové újmy na vozidle VW v souvislosti s nehodou byla 259.200,- Kč vč. DPH. Pokud při dopravní nehodě nemohla některá poškození vzniknout, neznamená to, že k dopravní nehodě jako nahodilé události nedošlo, pouze nebyl důvod plnit za poškození, u nichž nebylo prokázáno, že vznikla dopravní nehodou. Odmítnutí plnění ze strany žalobce z důvodu vědomého uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, které se týkají rozsahu pojistné události, nebo zamlčení těchto údajů by mělo mít podle dovolatelky účinky ex nunc.
Dovolatelka následně velmi obšírně zdůvodňovala, že rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zejména uvedla, že žaloba byla podána s letitým zpožděním, žalované byla znemožněna nebo ztížena možnost s odstupem doby specifikovat stav terénu v době nehody, znalec měl vycházet ze stavu místa nehody, žalovaná navrhovala výslech dalších osob, např. pracovníka odtahové služby k popsání místa nehody, čemuž nebylo soudy vyhověno, vozidlo nebylo před nehodou poškozeno, závěry znaleckého posudku byly vypracovány s odstupem času atd. Soudy doplnění dokazování k návrhům žalované neprovedly, neprovedly ani doplnění znaleckého posudku. Žalovaná následně též napadla hodnocení důkazů provedených výpovědí svědků K., Z. B., popř. svědka Z.
Žalovaná v závěru uvedla, že nesouhlasí s názorem soudů, že je odpovědna za vrácení pojistného plnění jako bezdůvodného obohacení v plné výši, tedy i ve výši škody, kterou znalci nevyloučili a dávají ji do souvislosti s dopravní nehodou. K dopravní nehodě došlo, rozpor je tak v rozsahu poškození vozidla. Dále dovolatelka pokládá za nesprávné hodnocení námitky promlčení a je toho názoru, že počátek k běhu subjektivní lhůty nelze spojovat s doručením znaleckého posudku vyžádaného žalobcem, nýbrž s prohlídkou poškozeného vozidla dle zápisu o jeho poškození ze dne 27. 9. 2005, kdy bylo poprvé možno zjistit důvody bezdůvodného obohacení.
Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 8. 9. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření uvedl, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Dále žalobce uvedl, že podle skutkových zjištění byla předmětná dopravní nehoda vyvolána žalovanou úmyslně, a proto ji nevznikl nárok na pojistné plnění, což je v souladu s ust. §14 odst. 3 zák. č. 37/2004 Sb. Námitka žalované, že z technického hlediska mohla při dopravní nehodě vzniknout na vozidle škoda v rozsahu 50% pojistného plnění, však nereflektuje uvedené skutkové zjištění. Polemika žalované s tímto zjištěním nemůže odůvodnit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání projednal a rozhodl o něm ve znění zák. č. 99/1963 Sb. účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel též odkázal.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v tomto případě podle tohoto ustanovení dovolání přípustné není, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelkou namítaná nesprávnost skutkových zjištění a zejména závěr, že škoda byla na vozidle způsobena úmyslným jednáním žalované a nešlo o nahodilou událost, není žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v přezkoumávané věci. Předmětem dovolacího přezkumu tedy nemohou být námitky proti skutkovým zjištěním soudu, které dovolatelka zpochybňuje.
Stejně tak námitky proti hodnocení důkazů (výpovědi svědků K., B., Z., znaleckého posudku) nemohou být relevantní při posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, jak to výslovně vyplývá z ust. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř. (k tzv. jiným vedeným řízením §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se při posuzování přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení nepřihlíží).
Je zřejmé, že dovolatelka na základě své představy o skutkovém stavu věci konstruuje pro sebe příznivější právní posouzení tohoto skutkového stavu, tj. že se nejednalo o úmyslně způsobenou škodu na vozidle, ale o nahodilou událost krytou pojistným plněním.
Pokud dovolatelka dále namítla, že byla odvolacím soudem nesprávně posouzena její námitka promlčení, tj. že k podání žaloby došlo po uplynutí 3leté promlčecí doby a počátek běhu subjektivní lhůty nelze spojovat s doručením znaleckého posudku žalobci, je k tomu nutné uvést následující.
Podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 3 roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
V posuzovaném případě bylo pojistné plnění žalobcem poskytnuto žalované dne 10. 10. 2005, jak to vyplývá ze skutkových zjištění a žaloba o vrácení bezdůvodného obohacení byla podána dne 10. 10. 2008, tedy včas, před uplynutím objektivní promlčecí lhůty, neuvažujeme-li, že zde bylo bezdůvodné obohacení získáno úmyslně (škoda na vozidla byla způsobena úmyslně), kde je pak promlčecí lhůta 10 let.
Žaloba byla též podána v rámci subjektivní promlčecí doby a v souladu s konstantní judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 306/2005) popř. sp. zn. 33 Odo 528/2006) se za počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pokládá okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se prokázaná, nikoliv předpokládaná vědomost oprávněného. V posuzovaném případě se tak stalo poté, co žalobce obdržel znalecký posudek ze dne 27. 2. 2007, č. 566-17/2007, a byla-li žaloba podána 10. 10. 2008, nebyl nárok žalobce promlčen.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že námitky dovolatelky uplatněné v dovolání nemohly založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť při posuzování této přípustnosti nemohl dovolací soud přihlížet k námitkám, které směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu věci, popř. proti hodnocení důkazů a přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka směřující proti právnímu posouzení promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť toto posouzení odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §146 odst. 3, §151 odst. 1 a 2, §137 odst. 3 o. s. ř. a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. PP. ÚS 25/12 a s ohledem na to, že procesně úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. listopadu 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu