ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3767.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3767/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy č. 4, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, Nám. Krále Jiřího č. 6, PSČ 350 11, o zaplacení částky 76.066,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 58/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2012, č. j. 25 Co 228/2012- 199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.038,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Špalka, advokáta se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, PSČ 301 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. srpna 2012, č. j. 25 Co 228/2012-199 změnil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 22. prosince 2011, č. j. 14 C 58/2011-162, tak že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 76.066,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2009, tj. ve znění novely provedenou zák. č, 7/2009) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud v rozsahu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 76.066,- Kč s příslušenstvím.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč (ale současně převyšujícím 50 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění na základě smluvního ujednání o zaplacení ceny díla ve smyslu smlouvy o dílo podle ust. §536 a násl. obchodního zákoníku, kterou účastnici uzavřeli ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák., což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 76.066,- Kč jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta ve výši 4.690,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod. 6 ve spojení s §10, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2012-srovnej čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1,, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.048,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu