ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3821.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3821/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce C O N D E C, spol. s r. o. , se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Sv. Čecha 1224, IČ 64825141, zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem AK v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému J. Z. , zast. JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem AK v Hradci Králové, tř. Karla IV. 502, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 284/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, č. j. 3 Cmo 240/2010-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.115,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2010, č. j. 33 Cm 284/2009-75 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zveřejnit omluvu s textem: „Omluva J. Z. společnosti C O N D E C, spol. s r. o., za poškození její dobré pověsti. V letáku, který jsem uveřejnil koncem roku 2008, jsem uvedl nepravdivé informace o možném šíření rakoviny v Petrovicích nad Orlicí. Neprávem jsem z tohoto šíření obvinil společnost C o n d e c, spol. s r.o. Tímto se společnosti C o n d e c , spol. s r.o. omlouvám za neodůvodněné a neoprávněné poškození její dobré pověsti. J. Z.“ takto: 1.1 Ve formátu A4 v dobré grafické úpravě tak, aby text byl rovnoměrně rozložen alespoň po 60% stránky ve všech vývěskách Občanského sdružení Za rozvoj Petrovic n. O. nejdéle 14 dnů po právní moci rozsudku na dobu 30 dnů. 1.2 Ve stejném formátu a grafické úpravě jako v bodu 1. formou letáků do všech schránek občanů Petrovic nad Orlicí nejdéle 14 dnů po právní moci rozsudku. 1.3 Formou inzerátu v Týnišťském zpravodaji, v nejbližším čísle, které vyjde po právní moci rozsudku. 1.4 Formou inzerátu v Informačním občasníku Občanského sdružení Za rozvoj Petrovic n. O. (nebo v jakékoli tiskovině, která by informační občasník nahradila) v nejbližším čísle informačního občasníku, které vyjde po právní moci rozsudku“. Soud prvního stupně dále zamítl žalobu o zaplacení zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 3 Cmo 240/2010-103 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 25.080,- Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění v potřebném rozsahu, odvolací osud z nich vycházel a z těchto zjištění byly učiněny odpovídající závěry, že žaloba není důvodná.
V podrobnostech odvolací soud uvedl, že žalobce své nároky, na omluvu a přiměřené zadostiučinění v částce 20.000,- Kč, uplatnil z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby dle ust. §19b odst. 3 obč. zák. Zásahem do dobré pověsti žalobce mělo být jednání žalovaného spočívající v uveřejnění letáku s mapkou části obce Petrovice, v níž žalovaný označil místa výskytu onemocnění rakovinou u obyvatel této části obce s tím, že příčinou onemocnění musí být pravděpodobně existence zdroje rakovinotvorných látek v blízkém okolí výskytu onemocnění.
Odvolací soud dále uvedl, že dobrá pověst právnické osoby patří k několika osobním právům přiznaným právnickým osobám. Tato dobrá pověst se jim přiznává do doby prokázání opaku. Žalovaný dobrou pověst žalobce zpochybnil tím, že se dostával do konfliktu v okolí svého provozu s různými subjekty. Touto okolností se však soud prvního stupně nezabýval, dobrou pověst žalobce neposuzoval řádně, čímž pochybil. Dospěl k závěru, že žalobce dobrou pověst má, protože nemá „dluhy“. Dobrou pověst právnické osoby je třeba hodnotit nejen dle jejího chování v obchodních vztazích, neboť platební morálka není jediným rozhodujícím kritériem posuzování dobré pověsti právnické osoby. Soud prvního stupně tak nevyřešil otázku dobré pověsti žalobce úplně, avšak toto pochybení nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Podle názoru odvolacího soudu vytýkané jednání žalovaného nemělo způsobilost zasáhnout do dobré pověsti žalobce. Podstatné je, že obsahem letáku nebylo nic, co by bylo možné kvalifikovat jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobce. Obsahem letáku je vyjádření úvahy, že za výskytem onemocnění v oblasti vymezené mapkou musí být zdroj rakovinotvorných látek s výzvou, aby se občané se svými poznatky obraceli na příslušné orgány. Obsah letáku se může týkat žalobce, avšak žalovaný v letáku netvrdí, že právě provoz žalobce je původem onemocnění rakovinou ve vymezeném území. Odvolací soud je toho názoru, že výroky v letáku neopustily rámec zaručené svobody projevu a lze je kvalifikovat jako hodnotové soudy, které by byly nedovoleným kritickým projevem pouze v případě, pokud by postrádaly věcný základ bez řádného zdůvodnění, což výroky žalovaného tyto znaky nenaplňují.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný předmětným jednáním do dobré pověsti žalobce nezasáhl, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
Dovoláním ze dne 8. 8. 2011 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zrekapitulovat dosavadní průběh řízení a skutkové okolnosti případu. Za otázku zásadního právního významu pak označil, zda „tvrzení žalovaného o tom, že provoz žalobce je původem onemocnění rakovinou ve vymezeném území, je skutkové tvrzení či hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší“. V souvislosti s touto otázkou pak poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, v němž je uvedeno, že „skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu …. zjistitelnou pomocí dokazování“ a hodnotící soud mj. vyjadřuje „subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií“ … a dále „hodnotící soud proto nelze dokazovat … je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci…. a zda forma veřejné prezentace je přiměřená“. Podle dovolatele jde o posouzení tvrzení žalovaného, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou v daném území. Určitý výskyt rakoviny v daném území je objektivní realitou, žalovaný označil za jeho původce provoz žalobce. Tvrzení žalovaného, zda provoz žalobce šíří do okolí rakovinotvorné látky či nikoli je ověřitelné znaleckým posudkem, které se nechá dokazováním vyvrátit. Tvrzení žalovaného je tak skutkové tvrzení, nikoli hodnotící soud. Pravdivost skutkových tvrzení žalovaného je dokazovat a je na něm je prokázat. V řízení však nebylo vůbec dokazováno, zda provoz žalobce vytváří či nevytváří údajný zdroj rakoviny.
Dovolatel dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, z něhož mj. vyplývá, že svobodu projevu a právo na informace je třeba vždy posuzovat v souvislosti s právy ostatních subjektů, tj. s právem na ochranu dobrého jména právnické osoby. Obecně nelze za výkon tohoto práva pokládat tvrzení nepravdivých resp. pravdě neodpovídajících skutečností.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 21. 9. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že dovolání není přípustné, neboť nejde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam ve věci samé. Rozhodnutí soudů obou stupňů nespočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný dále uvedl, že žalobce označil za otázku zásadního právního významu tvrzení žalovaného, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou v daném území, a zda jde o skutkové tvrzení či hodnotící soud. Předmětné letáky, vyvěšené žalovaným v obci, však takové tvrzení neobsahovaly, proto žalobcem vznesená otázka postrádá význam. Obsahem letáků bylo upozornit obyvatele na zvýšený výskyt rakovinového onemocnění v některých částech obce, a aby případné poznatky o možném zdroji znečištění hlásili příslušným orgánům.
Žalovaný je toho názoru, že soudy obou stupňů nepochybily, když neprováděly dokazování, zda je či není provoz žalobce zdrojem rakovinotvorných látek v okolí, neboť to žalovaný netvrdil. Prokazována by musela být pravdivost tvrzení žalovaného o počtu nemocných rakovinou v dané části Petrovice, neboť to bylo jeho tvrzení. Žalovaný je přesvědčen, že jeho jednáním nedošlo k zásahu do dobré pověsti žalobce, když je přesvědčen, že žalobce dobré pověsti nepožívá, protože je v dlouholetém sporu s několika občany obce.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost a nedůvodnost zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
V dané věci je proto nutné posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a tím, zda je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolatel za otázku zásadního právního významu označil, zda tvrzení žalovaného o tom, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou ve vymezeném území je skutkové tvrzení či hodnotící soud.
Z takto vymezené právní otázky je zřejmé, že dovolatel vychází z toho, že žalovaný v předmětném letáku tvrdil, že žalovaný v něm označil provoz žalobce za původce rakovinotvorných látek.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů však vyplývá, že toto tvrzení leták žalovaného neobsahoval. V dovolacím řízení se skutkový základ sporu nemůže změnit a dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy obou stupňů. Neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž založil své rozhodnutí, není relevantním dovolacím důvodem při posuzování přípustnosti dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel především napadá skutkové zjištění soudů, popř. uvádí tvrzení, které žalovaný v předmětném letáku neuváděl, jak to zjistily soudy obou stupňů v předchozím řízení. Dovolatel tak nabízí svoji verzi skutkového stavu věci, která při jeho právním posouzení by pro něho mohla být příznivější.
Je zřejmé, neobsahuje-li předmětný leták tvrzení žalovaného, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou ve vymezeném území, že není namístě zabývat se otázkou, zda toto tvrzení je tvrzením skutkovým či hodnotícím soudem. Zároveň je zřejmé, že není ani možné pravdivost tohoto neexistujícího tvrzení žalovaného dokazovat.
Dovolací soud k tomu dodává, že i sám dovolatel v dovolání uvedl, že v letáku žalovaného byl pouze text, že „příčinou rakoviny musí být pravděpodobně zdroj rakovinných látek v blízkém okolí výskytu onemocnění“ a že žalovaný neuvedl, že tímto zdrojem je provoz žalobce. Přesto žalobce dále v dovolání uvádí, že žalovaný tvrdí, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou ve vymezeném území.
Dovolací soud se s ohledem na uvedené ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že z obsahu letáku nevyplývá nic, co by mohlo zasáhnout do dobré pověsti žalobce, neboť žalovaný v něm netvrdí, že právě provoz žalobce je původcem rakoviny v daném území. Vzhledem k tomu odvolací soud neshledal, že by právní otázka vymezená žalobcem v dovolání byla zásadní právní otázkou schopnou založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §146 odst. 3, §151 odst. 1 a 2, §137 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12 tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 2.115,- Kč (§1odst. 2, §6 odst. 1, §9 odst. 1, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, při přičtení DPH ve výši 21% (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu