ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3889.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3889/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce Ing. A. T. , zast. JUDr. Vladimírem Vyskočilem, advokátem, se sídlem v Brně, Rezkova 4, proti žalované České republice – Ministerstvo financí České republiky , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zast. JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, o zaplacení 766.212,50 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 184/1995, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 Cmo 243/2010-198, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 14.133,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 46 Cm 184/1995-149 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 766.212,50 Kč s přísl. do 3 dnů od právní moci rozhodnutí a dále soud rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 Cmo 243/2010-198 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce dodal VÚGI objednaný materiál, dodávka byla řádně vyúčtována, ale nebyla zaplacena. Rámcová smlouva mezi právním předchůdcem žalobce (D.S.F., spol. s r. o.) a VÚGI (Výzkumného ústavu geologického inženýrství, státní podnik) byla uzavřena dne 24. 10. 2001 v režimu hospodářského zákoníku, avšak vztah mezi těmito účastníky vznikl až na základě konkrétní objednávky VÚGI z roku 1993 již v režimu obchodního zákoníku. Majetek VÚGI byl privatizován, přešel na Fond národního majetku (FNM) a majetek nabyla Ekologická agentura a společnost VALC, a. s., Brno, na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 2. 1993.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že dlužníkem sporné pohledávky se stala Ekologická agentura a pohledávka byla přiznána právnímu předchůdci žalobce platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. ZRo 3248/93 z 16. 2. 1994 a Ekologická agentura svůj dluh písemně uznala dne 8. 12. 1995. Protože se sporná pohledávka stala součástí privatizovaného majetku, její existence byla v řízení prokázána (nepodařilo se vyvrátit domněnku její existence), vztahuje se na ni zákonné ručení Fondu národního majetku (FNM) podle §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění účinném k 26. 2. 1993 a poté podpůrně ust. §304 a násl. obch. zák. V řízení bylo též prokázáno, že právní předchůdce žalobce uplatnil pohledávku u FNM jako ručiteli poté, co bylo zřejmé, že Ekologická agentura svůj závazek nesplní (§306 odst. 1 obch. zák.). Splatnost závazku z titulu ručení nastala po výzvě žalobce dopisem ze dne 7. 1. 1994 a následně byl ručitel upomenut dne 26. 1. 1994. Vzhledem k tomu nebyla aplikována pozdější právní úprava účinná od 6. 12. 1994 provedená zák. č. 224/1994 Sb.
Odvolací soud dále neshledal důvodnou námitku žalované, že pohledávka byla splatná až po uzavření smlouvy o prodeji podniku, neboť právo na zaplacení ceny dodaného zboží vzniklo předáním zboží (§447 a §450 obch. zák.) a v době uzavření smlouvy o prodeji podniku již předmětná pohledávka existovala. Poté na základě faktury č. 400020029 nastala splatnost pohledávky 23. 2. 1993, tedy před uzavřením smlouvy o prodeji podniku z 26. 2. 1993.
Stejně tak neshledal odvolací soud důvodnou námitku, že plná moc, udělená S. S. panu O. k zastupování společnosti D.S.F., byla udělena touto osobou jako jednatelem společnosti k jednání za společnost.
Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 4. 8. 2011 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporou v provedeném dokazování a především, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dále žalovaná uvedla, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen jen žalované, nikoliv jejímu právnímu zástupci.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že vztah mezi původními a současnými účastníky řízení se má řídit hospodářským zákoníkem a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. 2. 2000, č. j. 32 Cdo 515/99-127, dále že soud prvního stupně nevysvětlil rozpor v datu dodání zboží, kdy za den jeho dodání označil den 11. 2. 1993 a v uznání závazku je uveden den 14. 2. 1993, v době dodání zboží platila mezi právními předchůdci účastníků rámcová smlouva ze dne 24. 10. 1991 a smlouva o postoupení pohledávky byla za postupitele podepsána v rozporu s hmotným právem a pokud soudy dospějí k závěru, že se vzájemné vztahy řídí obchodním zákoníkem, nesplnil žalobce podmínky stanovené v ust. §306 odst. 1 obch. zák.
I přes tyto námitky odvolací soud dospěl k závěru, že sporná pohledávka se stala součástí privatizovaného majetku, její existence byla prokázána a tím se na ni vztahuje zákonné ručení, že pohledávkou bylo právo na zaplacení ceny dodaného zboží dle §447 a 450 obch. zák., které vzniklo před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, a splatnost nastala 23. 2. 1993, tedy před uzavřením smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 2. 1993 a že plná moc udělená S. S. panu O. k zastupování společnosti D.S.F. byla udělena touto fyzickou osobou jako jednatelem uvedené společnosti.
Žalovaná v dovolání dále uvedla, že v době uzavření kupní smlouvy na dodání materiálu v ceně 766.212,50 Kč platila rámcová smlouva z 24. 10. 1991, v níž byla upravena mj. cena, placení, rozsah a lhůty dodávek. V čl. IV. odst. 5 písm. b) rámcové smlouvy byla sjednána splatnost na 90, resp. 60 dnů. Při dodání materiálu 7., resp. 11. 2. 1993 je vyloučeno, aby v době uzavření smlouvy o prodeji podniku uvedená pohledávka jako splatná existovala. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že pohledávka byla splatná 20. 2. 1993, tj. před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, zcela pominul ujednání obsažené v rámcové smlouvě. Z ust. §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. vyplývá, že pokud na nabyvatele přešel v době uzavření smlouvy o prodeji podniku nesplatný závazek, ručil FNM pouze za splnění závazku, který na nabyvatele přešel; ručitelský závazek se nevztahoval na úroky z prodlení, na něž vznikl žalobci nárok po uzavření smlouvy o prodeji podniku.
Dovolatelka dále namítala, že nabyvateli privatizovaného majetku se staly dva subjekty (Ekologická agentura a VALC, a. s.), které byly nositeli závazku k zaplacení kupní ceny za dodaný materiál (zboží). K převzetí závazku pouze jedním z nabyvatelů bylo podle ust. §531 odst. 1 obč. zák. třeba souhlasu ručitele a v řízení nebyl tento souhlas prokázán. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jediným dlužníkem byla pouze Ekologická společnost. Žalobce, pokud nevyzval písemně oba společně a nerozdílně zavázané dlužníky k plnění předmětné pohledávky, nesplnil podmínky stanovené v §306 odst. 1 obch. zák.
Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že p. S. udělil p. O. plnou moc jako jednateli společnosti D.S.F, aby jednal za společnost při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek č. 7 ze dne 29. 12. 1998, a odkázal na ust. §13 odst. 1 obch. zák. a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze 7. 11. 1997, sp. zn. 11 Cmo 245/97, a text smlouvy o postoupení pohledávek č. 7 ze dne 29. 12. 1998. Z textu pak vyplývá, že p. O. nejednal za společnost, ale jako zástupce p. S., proto je tento úkon absolutně neplatný.
Dovolatelka proto s ohledem na to, že jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 24. 10. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření uvedl, že žalovaný v dovolání opakuje vše, co uvedl v průběhu předchozího řízení. Žalobce se domnívá, že dovolání není v daném případě přípustné, neboť rozsudky soudů obou stupňů jsou „totožné“. Soud prvního stupně provedl všechny žalovaným navržené důkazy. V dané věci se jednalo o dodávku zboží v režimu obchodního zákoníku, nikoliv o vztah upraveným hospodářským zákoníkem. Žalobce dále uvedl, že mezi žalobcem a žalovaným, popř. jejich právními předchůdci proběhla řada sporů, které měly stejný právní základ a byly projednány i Nejvyšším soudem a odkázal na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4580/2010, 23 Cdo 2410/2011 a 23 Cdo 747/2011.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovanému uložil povinnost uhradit mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 904/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1965 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dovolání projednal a rozhodl o něm podle znění zák. č. 99/1963 Sb., účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.) a dále konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolacím soudem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě dovolatelka především napadá skutkový závěr odvolacího soudu, že sporná pohledávka se stala součástí privatizovaného majetku a její existence byla v řízení prokázána a že Ekologická agentura byla jediným dlužníkem, neboť podle názoru dovolatelky smlouva o prodeji podniku ze dne 26. 2. 1993 byla na straně kupující uzavřena jak Ekologickou agenturou, tak společností VALC, a.s.
Z uvedeného je zřejmé, že tím dovolatelka uplatňuje dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplývají ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud shledal, že skutková zjištění soudů jsou podložena důkazy, které byly v řízení provedeny, a že byly vzaty v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, nebyly opomenuty žádné rozhodné skutečnosti prokázané provedenými důkazy zejména smlouvou o prodeji podniku ze dne 26. 2. 1993, zápisem o předání majetku VÚGI ze dne 5. 4. 1993, závazkem VÚGI vůči D.S.F. z faktury č. 400020029 (předmětná pohledávka), prohlášením Ekologické agentury ze dne 8. 12. 1995 atd., z nichž vyplývá závěr, že předmětná pohledávka byla součástí privatizovaného majetku a tento závazek VÚGI přešel v rámci privatizace pouze na Ekologickou agenturu.
Z uvedeného je zřejmé, že uvedené námitky žalované spočívají na nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů a sama tak předkládá vlastní verzi toho, co mělo být z provedených důkazů zjištěno, když uvádí, že se předmětná pohledávka nestala součástí privatizovaného majetku, neexistovala, popř. nepřešla na Ekologickou agenturu. Z toho vyplývá, že dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud dovolatelka dále napadla, že předmětný vztah založený smlouvou mezi VÚGI a společností D.S.F. (právní předchůdci současných účastníků řízení), z něhož vyplývá sporná pohledávka, měl být posuzován podle hospodářského zákoníku, nikoliv podle zákoníku obchodního, je k tomu nutno poznamenat, že smlouvou ze dne 24. 10. 1991 byla mezi D.S.F. a VÚGI uzavřena rámcová smlouva o spolupráci a dodávkách materiálu pro výrobu PVC – otvorových výplní. Dopisem z 16. 2. 1993 byla tato smlouva společností D.S.F. vypovězena. Dodávky zboží se uskutečňovaly na základě objednávek. Předmětná pohledávka vyplývá z objednávky VÚGI ze dne 7. 2. 1993, objednané zboží bylo dodáno 11. 2. 1993, zboží bylo vyfakturováno dne 15. 2. 1993 fakturou č. 400020029 částkou 766.212,50 Kč se splatností 23. 2. 1993.
V daném případě rámcová smlouva upravovala pouze otázky vzájemné spolupráce, popř. i otázky způsobu placení, splatnosti apod. Závazkový vztah mezi účastníky vznikal až na základě samostatných objednávek jejich přijetím a poskytnutím požadovaného plnění. Z uvedeného je zřejmé, že závazkový vztah vznikl po 1. 1. 1992, tedy za účinnosti obchodního zákoníku, a proto nelze vycházet z toho, že by se tento vztah řídil hospodářským zákoníkem, neboť jeho účinnost skončila dnem 31. 12. 1991.
Dovolatelka dále namítala, že v rozporu s rámcovou smlouvou, v níž byla sjednána splatnost na 90, resp. 60 dnů, soud uzavřel, že předmětná pohledávka byla splatná 23. 2. 1993, tj. před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, ačkoli nebyla dodržena sjednaná lhůta splatnosti, čímž tato pohledávka nemohla být splatná před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, a proto podle dovolatelky FNM nemohl ručit za úroky z prodlení, ale pouze za splnění závazku nabyvatele (Ekologické agentury).
Touto otázkou se dovolací soud podrobně zabýval v obdobném rozhodnutí ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 747/2011 mezi týmiž účastníky, a od závěrů zde učiněných se dovolací soud nemá důvod odchýlit ani v posuzované věci, a proto lze na ně odkázat. Stručně lze shrnout, že pohledávka v době uzavření smlouvy o prodeji podniku existovala (vzniklo již právo na zaplacení dodaného zboží) a i v případě, jak tvrdí dovolatel, že její splatnost nastala po uzavření smlouvy o prodeji podniku (odvolací soud uzavřel, že pohledávka byla splatná před jejím uzavřením), vzhledem k tomu, že jde v případě úroku z prodlení o příslušenství pohledávky, nelze oddělovat povinnost k placení jistiny od povinnosti k zaplacení příslušenství. Ručí-li proto žalovaná za zaplacení dané pohledávky, zahrnuje její ručení i příslušenství, v tomto případě i úrok z prodlení.
Namítala-li dále dovolatelka, že nebyly splněny podmínky ust. §306 odst. 1 obch. zák. (předchozí výzva dlužníka k plnění), pokud nebyl vyzván i druhý dlužník (VALC, a. s.), je již ze shora uvedeného patrné, že společnost VALC, a. s. nebyla spoludlužníkem, neboť uvedený závazek přešel pouze na Ekologickou agenturu. Ve vztahu k tomuto subjektu byly podmínky stanovené pro možnost domáhat se plnění po ručiteli splněny.
Dovolatelka dále napadla závěr odvolacího soudu, že p. S., jednatel společnosti D.S.F., udělil p. O. plnou moc k zastupování jeho osoby, nikoliv této společnosti, a proto je smlouva o postoupení předmětné pohledávky z 29. 12. 1998 neplatná.
Ze skutkových zjištění a obsahu spisu vyplývá, že p. S. S. jako jednatel společnosti D.S.F., spol. s r. o., udělil p. P. O. dne 27. 8. 1998 plnou moc, a to „k zastupování společnosti D.S.F., spol. s r. o. ve všech věcech. Jmenovaný je oprávněn činit jménem společnosti veškeré úkony“.
Ve smlouvě o postoupení pohledávek č. 7 z 29. 12. 1998 je v části I. smluví strany uvedeno:
„Postupitel: D.S.F., spol. s r. o., Potácelova 5, Brno, IČO 15526667, jednatel: S. S., zastoupený na základě plné moci P. O.“.
Smlouva o postoupení pohledávky byla poté podepsána p. O. a byla opatřena razítkem společnosti D.S.F., spol. s r. o.
Dovolací soud se vzhledem k uvedenému ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že plná moc byla udělena p. O. k zastupování společnosti D.S.F, což jasně vyplývá z jejího textu, nikoliv k zastupování p. S. Ve smlouvě o postoupení pohledávek č. 7 je sice použita neobratná formulace „jednatel… zastoupený“, ale z celého kontextu, popř. i z toho, že v řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by p. O. byla udělena jiná plná moc než ze dne 27. 8. 1998, nelze i přes tuto nepřesnost dospět k jinému závěru než k tomu, že p. O. byl platně zmocněn k uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávek.
Námitky dovolatelky směřující k nesprávnosti při doručení rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí doručeno jen žalované, nikoliv právnímu zástupci), popř. rozdílnost v datech dodání zboží (11. 2. 1993 či 14. 2. 1993) nejsou takovými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, a proto podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §142 odst. 1, §151 odst. 2, §137 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. PL ÚS 25/12 tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 14.133,- Kč vč. DPH (§1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu