ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.721.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 721/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ASTRID COSMETICS, a. s. , se sídlem U průhonu 10, 170 00 Praha 7, IČ 25058045, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, 120 00 Praha 2 – Nové Město, proti žalované FTV Prima, spol. s r. o. , se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, IČ 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8 - Karlín, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 52/2010, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 253/2012-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27.346,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8 – Karlín.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany dobré pověsti, do níž podle jejího tvrzení žalovaná neoprávněně zasáhla reportáží věnující se nebezpečí vzniku rakoviny kůže v souvislosti s nadměrným sluněním a zveřejňující výsledky testu opalovacích prostředků, provedeného Občanským sdružením spotřebitelů TEST (v souladu s metodami doporučovanými Evropskou kosmetickou asociací a Evropskou komisí), která byla odvysílána dne 12. 7. 2010 a z níž vyplynulo, že některé výrobky žalobkyně, konkrétně ASTRID – dětské mléko na opalování OF 30 a ASTRID – dětské mléko na opalování OF 50, neposkytují ochranu proti UVB a UVA záření deklarovanou na obalu výrobku. Žalobkyně tvrdí, že v důsledku jednání žalované (spočívající v odvysílání reportáže s prezentací výsledků testu, k němuž byla údajně zvolena nevhodná testovací metoda) došlo k poškození dobré pověsti žalobkyně a ke vzniku nehmotné újmy, k jejíž reparaci požaduje na žalované částku 3.500.000 Kč.
Nárok uvedený v žalobě žalobkyně tvrdila proti žalované jako nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu ochrany dobré pověsti právnické osoby před neoprávněným zásahem podle ustanovení §19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. 10 Cm 52/2010-107, rozhodl tak, že žalobu zamítl (I. bod výroku) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalované (II. bod výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 253/2012-134, rozsudek soudu prvního stupně v I. bodu jeho výroku potvrdil, v II. bodu jeho výroku změnil tak, že žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 131.640 Kč (bod I. výroku), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
Při posuzování dobré pověsti žalobkyně, resp. zásahu do dobré pověsti, vycházel odvolací soud z obecně uznávané presumpce poctivosti jednání subjektů práva i z toho, že důkaz opaku, že žalobkyně má dobrou pověst, nebyl v řízení proveden. Dále odvolací soud posoudil, zda konkrétním vytýkaným jednáním žalovaná do dobré pověsti žalobkyně neoprávněně zasáhla, tedy zda její jednání bylo objektivně způsobilé snížit vážnost žalobkyně (s odvoláním na zásadu, vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, že každé uveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat zásah do dobré pověsti právnické osoby). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná, jako provozovatel televizního vysílání, je při své činnosti povinna respektovat zákonné požadavky na tvorbu pořadu (dle §31 odst. 2 a 3 zák. č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů), tj. musí v konkrétním případě dbát, aby reportáž byla koncipována objektivně a vyváženě. Žalovaná při tvorbě reportáže vycházela z výsledků testu provedeného Občanským sdružením spotřebitelů TEST a tyto výsledky ve zkrácené podobě prezentovala v reportáži, proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nebylo povinností žalované správnost výsledků testu opalovacích prostředků ověřovat, neboť se mohla důvodně spoléhat na jejich pravdivost. Námitky žalobkyně týkající se nevhodnosti zvolené metody testování a další její námitky zpochybňující pravdivost v reportáži uveřejněných sdělení ohledně výrobků žalobkyně nejsou podle odvolacího soudu pro rozhodnutí ve sporu relevantní. Spornou reportáž oba soudy nepovažují za neobjektivní, pokud jejím obsahem (zkráceně uvedeno) je sdělení, že podle závěrů testu obecně uznávaného sdružení spotřebitelů dva výrobky žalobkyně nevykazují takovou kvalitu, jaká je deklarována na obalu. Odvolací soud ani soud prvního stupně nepovažuje spornou reportáž za nevyváženou, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně byla oslovena za účelem vyjádření se, tuto možnost nevyužila, ale v reportáži bylo uveřejněno (obrazem i slovně) nesouhlasné stanovisko žalobkyně se závěry testu, který byl v reportáži prezentován (žalobkyně uveřejnila uvedené nesouhlasné stanovisko na svých webových stránkách). Odvolací soud uzavřel, že bylo-li prokázáno, že reportáž žalované nepřekročila meze přiměřené kritiky a žalovaná respektovala zákonné požadavky tvorby pořadu, obsahem uvedené reportáže nemohlo být zasaženo do dobré pověsti žalobkyně a pro nesplnění tohoto základního předpokladu nemůže být žaloba důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolací soud v tomto případě bude řešit právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, z nichž vyplývá, že žalovaná svojí reportáží nezasáhla neoprávněně do dobré pověsti žalobkyně a žalobkyni tudíž nemohla vzniknout nemajetková újma. Dovolatelka má za to, že v konkrétním případě zásah žalované (zveřejnění nepravdivého údaje v televizní reportáži) přesáhl přípustnou intenzitu, již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Dovolatelka nesouhlasí ani s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 156/99, z něhož odvolací soud dovodil, že „jen stěží lze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře ve svých důsledcích nesplnitelné nároky“, neboť se podle dovolatelky tento závěr netýká konkrétního případu a je třeba, aby masmédia zachovala potřebnou péči při zpravodajství. Dovolatelka namítá, že autory napadené reportáže nebyla věnována řádná péče obsahu této reportáže, kterou podle okolností případu bylo možné na nich požadovat (objektivní hledisko), přičemž tato námitka má podle dovolatelky své odůvodnění v provedeném dokazování. Dovolatelka odmítá tvrzení žalované i závěry odvolacího soudu, že žalovaná ve své reportáži pouze prezentovala (převzala) výsledky testů Občanského sdružení TEST, neboť reportáž byla velmi sugestivní a označila výrobky žalobkyně za výrobky, které způsobují rakovinu kůže, což nemá nic společného s hájením zájmů spotřebitelů a není to námitka proti informování veřejnosti o výsledku výzkumu. Za hlavní smysl žaloby a tedy i zásah do dobrého jména žalobkyně považuje dovolatelka to, že žalovaná ve své reportáži spojila výrobky žalobkyně s rakovinou kůže, resp. s možností vzniku rakoviny kůže, což nelze považovat za nějakou nepřesnost ve skutkových tvrzeních či nesplnitelné nároky na novináře. Dovolatelka odmítá tvrzení odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná při tvorbě reportáže vycházela z výsledků testu provedeného Občanským sdružením spotřebitelů TEST, neboť to podle ní nemá oporu v provedeném dokazování (zejména výpovědí svědkyně MUDr. Jírové). Za nesrozumitelné a vybočující z právního rámce považuje dovolatelka tvrzení odvolacího soudu, že Občanské sdružení spotřebitelů TEST má určité „renomé“. Zásadní pochybení soudů spatřuje dovolatelka v tom, že nebylo prokázáno, že by žalovaná splnila svou povinnost a o věci informovala vyváženě. Dovolatelka s odkazem na §31 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v platném znění namítá, že zásadně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že v dané reportáži se vyskytly pouze „nepřesnosti či neúplné informace“. Dovolatelka má za to, že v konkrétním případě nebyla naplněna dikce 2. odst. citovaného ustanovení, neboť podle ní veřejnosti nebyla poskytnuta objektivní a vyvážená informace a hodnotící komentář nebyl oddělen od informací zpravodajského charakteru. Podle dovolatelky ani z textu odst. 3 citovaného ustanovení nevyplývá, s přihlédnutím k provedenému dokazování, že by napadená reportáž byla koncipována objektivně a vyváženě. K závěru odvolacího soudu, že „je podstatné, že v reportáži bylo uveřejněno (obrazem a slovně) nesouhlasné stanovisko žalobkyně se závěry testu, který byl v reportáži prezentován“, dovolatelka namítá, že v řízení u soudů obou stupňů bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně neměla možnost vyjádřit se na kameru k uvedenému pořadu. Podle dovolatelky za výše popsané procesní situace odvolací soud nemohl postupovat tak, jak postupoval, a nelze právně akceptovat způsob, jakým odvolací soud přistoupil k právnímu posouzení věci tohoto sporu. Z výše uvedených důvodů za nesprávný považuje dovolatelka rozsudek odvolacího soudu, rovněž i rozsudek soudu prvního stupně, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl o zrušení obou rozsudků a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která se plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně. Podle názoru žalované je potvrzující rozsudek odvolacího soudu plně v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudů, proto považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné. Podle názoru žalované v podstatné části svého dovolání žalobkyně vede polemiku nad zjištěným skutkovým stavem a dovoláním se domáhá posouzení zejména skutkových zjištění, ovšem z těchto důvodů není dovolání přípustné. Dále žalovaná uvádí, že v dovolání žalobkyně nebyla nastolena žádná otázka zásadního právního významu. Podle mínění žalované v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná svým jednáním zasáhla do dobré pověsti žalobkyně, ani to, že by jednání žalované způsobilo či mohlo způsobit žalobkyni tvrzenou nemateriální újmu. K námitce žalobkyně o nedostatcích ve skutkových zjištěních žalovaná uzavírá, že důkazní váhu některých svědeckých výpovědí žalobkyně neadekvátně přeceňuje (např. výpověď MUDr. Jírové). Podle žalované oba soudy hodnotily všechny důkazy správně a dospěly ke správným skutkovým zjištěním. Žalovaná rozsudek odvolacího soudu shledává správným rozhodnutím a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka (žalobkyně) vytýkala oběma soudům, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že jednání žalované (sporná reportáž odvysílaná žalovanou 12. 7. 2010) nelze považovat za neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně.
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném případě nelze žalobkyni přiznat uplatněný nárok, tj. konkrétně nelze žalované uložit, aby zaplatila žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 3.500.000 Kč za tvrzenou újmu na dobré pověsti.
Soudy v posuzovaném případě vyšly ze zjištění, že žalovaná dne 12. 7. 2010 odvysílala ve své večerní zpravodajské relaci reportáž věnující se nebezpečí vzniku rakoviny kůže v souvislosti s nadměrným sluněním a zveřejňující výsledky testu opalovacích prostředků, provedeného Občanským sdružením spotřebitelů TEST, přičemž z reportáže vyplynulo, že některé výrobky žalobkyně (konkrétně ASTRID – dětské mléko na opalování OF 30 a ASTRID – dětské mléko na opalování OF 50) neposkytují deklarovanou ochranu proti UVB nebo UVA záření. Dále bylo zjištěno (z výslechu svědkyně MUDr. D. Jírové, vedoucí centra toxikologie a zdravotní bezpečnosti Státního zdravotnického ústavu – dále jen SZÚ), že u výrobků žalobkyně byl kontrolován UVB faktor ochrany metodou „in vivo“ a SZÚ dospěl k závěru, že u obou výrobků žalobkyně je ochrana vyšší než deklarovaná. V r. 2010 byla u výrobků žalobkyně (opalovacích prostředků) navíc posuzována i ochrana proti UVA záření a bylo zjištěno, že ani jeden z výrobků nedosahuje deklarovaných hodnot na obalu (u výrobku s faktorem proti UVB 30 má být podle standardů ochrana proti UVA záření třetinová, tj. minimálně faktor 10, avšak při testu byla naměřena hodnota 6,8; u druhého výrobku s ochranným faktorem UVB 50 byla zjištěna ochrana proti UVA záření jen 6,9). Dále bylo prokázáno (z výslechu svědka V. B., pracovníka Občanského sdružení spotřebitelů TEST), že za účelem provedení testování se Občanské sdružení spotřebitelů TEST dohodlo se zahraničními organizacemi spotřebitelů a následně byly vybrány testovací laboratoře, kde byl test proveden (vzorky výrobků žalobkyně odebrali pracovníci sdružení TEST přímo u ní) metodou „in vivo“ (u výrobku s faktorem proti UVB 30 bylo naměřeno pouze 20, u druhého výrobku s faktorem proti UVB 50 souhlasila deklarovaná ochrana proti UVB záření, avšak ochrana proti UVA záření nedosahovala požadované jedné třetiny faktoru UVB). Před zveřejněním výsledků testu Občanské sdružení spotřebitelů TEST kontaktovalo žalobkyni, seznámilo ji s výsledky testu a požádalo o vyjádření; po nesouhlasu žalobkyně s výsledky nechalo Občanské sdružení spotřebitelů TEST provést retest (test obou výrobků byl tedy uskutečněn dvakrát, a to u dvou rozdílných nezávislých laboratoří, avšak vždy se stejným závěrem). Dále bylo zjištěno (z výpovědi svědka D. J., reportéra žalované), že v r. 2010 D. J. zpracoval předmětnou reportáž, v níž reagoval na informaci, kterou nalezl na internetu a která se mu zdála aktuální a vhodná ke zveřejnění (při přípravě reportáže navštívil Občanské sdružení spotřebitelů TEST, byl seznámen s výsledky provedeného testu výrobků, získal odborné vyjádření zaměstnance sdružení, nabídl žalobkyni prostor vyjádřit se na kameru, což však žalobkyně nevyužila, proto v reportáži zaznělo pouze stanovisko žalobkyně uveřejněné na jejích webových stránkách). Dále byly před soudem prvního stupně provedeny další důkazy (zejména záznam reportáže a její přepis, z nichž soud zjistil přesný obsah předmětné reportáže, zpráva Občanského sdružení spotřebitelů TEST, z níž soud zjistil, že předmětné výrobky žalobkyně neposkytují ochranu deklarovanou na obalu, odborný posudek a protokol o zkoušce, z nichž soud zjistil, že SZÚ deklaruje u výrobků žalobkyně splnění požadavků kladených státním dozorem na opalovací prostředky, e-mailová korespondence mezi svědkem V. B. a Ing. H., z níž soud zjistil, že sdružení vyzvalo žalobkyni k vyjádření se k výsledkům testu, avšak tato nesouhlasila s nevhodně zvolenou metodou měření stupně ochrany jejích výrobků). Nebylo tedy prokázáno, že by došlo k tvrzenému neoprávněnému zásahu (předmětnou reportáží, v níž žalovaná vycházela z výsledků testu provedeného Občanským sdružením spotřebitelů TEST a tyto výsledky ve zkrácené podobě prezentovala) do dobré pověsti žalobkyně, jímž by mohla být způsobena žalobkyni jakákoli újma.
Z uvedených skutkových zjištění dospěly soudy ke správnému právnímu závěru, že v posuzovaném případě jednání žalované nenaplňuje podmínky ust. §19b odst. 3 obč. zák., proto jednání žalované nelze považovat za neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby (zde žalobkyně) a žalobkyni nelze přiznat uplatněný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 3.500.000 Kč z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby podle §19b obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených vad dovolatelkou. (přípustnosti důkazů). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání, odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř..
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a dovolacím bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 2 prvé věty o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a v dovolacím řízení ve výši 22.300,- Kč za šest úkonů právní služby [§7 bod 5 a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za šest úkonů právní služby (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 4.746,- Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem 27.346,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu