ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.926.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 926/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce RNDr. K. H. , zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem, se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované ASSISTA CZECH spol. s r.o. , se sídlem v Brně – Stránice, Soukopova 536/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 48588547, zastoupené JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 23b, o zaplacení částky 350.180,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 139/1999, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2011, č. j. 8 Cmo 264/2010-348, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2011, č. j. 8 Cmo 264/2010-348 , se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 17. prosince 2009, č. j. 36 Cm 139/1999-262, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2011, č. j. 36 Cm 139/1999-303, a doplňujícího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2011, č. j. 36 Cm 139/1999-307, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 350.180,- Kč s příslušenstvím oproti předání analyzátoru Larson Davis 824, SPM – Datalog.Mode 824-OPT 01, výrobní číslo 824 AO 183 (bod I. výroku), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 159.412,- Kč (bod II. výroku) a České republice na svědečné částku 232,- Kč (výrok doplňujícího usnesení).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi žalobcem a žalovanou byla platně uzavřena kupní smlouva č. 19008 ze dne 25. listopadu 1998 na koupi analyzátoru Larson Davis 824, SPM – Datalog.Mode 824-OPT 01 (dále též jen „LD-824“) v ceně 333.505,- Kč + 5 % DPH. Žalovaná v čl. 5.1 kupní smlouvy prohlásila, že analyzátor – zvukoměr má v ČR platné typové osvědčení. V čl. 8 smlouvy byla smluvena možnost odstoupit od této smlouvy při nedodržení jakéhokoli ustanovení smlouvy. Žalovaná dodala analyzátor žalobci dne 24. prosince 1998 a žalobce do konce roku 1998 zaplatil smluvenou kupní cenu ve dvou splátkách. Dopisem ze dne 26. dubna 1999 žalobce reklamoval závady uvedené v tomto dopise a tyto závady byly odstraněny. Žalobce doručil žalované podání ze dne 30. června 1999 nazvané „Odstoupení od kupní smlouvy č. 19008“, ve kterém uváděl, že odstupuje od předmětné kupní smlouvy z důvodů závad vyjmenovaných v tomto odstoupení od smlouvy a má za to, že výskytem závad uvedených v tomto podání žalovaná porušila smlouvu podstatným způsobem, a proto tedy žalobce od této smlouvy odstupuje. Dopisem ze dne 4. srpna 1999 žalobce doplnil své odstoupení od kupní smlouvy č. 19008, připojil další důvod pro odstoupení, a to, že analyzátor neměl v době jeho prodeje v ČR platné typové osvědčení.
Po právní stránce věc posoudil dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), zejména dle jeho ustanovení o kupní smlouvě a odstoupení od smlouvy.
Odstoupením (resp. doplněním odstoupení) žalobce od kupní smlouvy ze dne 4. srpna 1999 se soud prvního stupně již nezabýval, neboť byl vázán závazným právním názorem soudu odvolacího (který Vrchní soud v Olomouci vyslovil ve svém usnesení ze dne 27. ledna 2009, č. j. 8 Cmo 133/2008-232), že žalobcovo odstoupení od kupní smlouvy, datované dne 4. srpna 1999, není důvodné, účinné a tudíž platné. Odvolací soud k tomu uvedl, že žalobce v rámci tohoto odstoupení od smlouvy použil jako dodatečný důvod pro odstoupení skutečnost, že osvědčení na zvukoměrnou část analyzátoru bylo vydáno až dne 4. března 1999 a až v červenci 1999 si všiml, že toto osvědčení se týká jen zvukoměrné části. Toto prohlášení žalobce odvolací soud hodnotil jako nevěrohodné a irelevantní s ohledem na odbornost žalobce v oboru měření hluku a měl tedy za to, že tato skutečnost byla žalobci známa a nebo mu s ohledem na jeho odbornost a okolnosti případu známa být měla již při převzetí přístroje dne 24. prosince 1998, a pokud žalobce až dne 4. srpna 1999 pro tento důvod od smlouvy odstoupil, nebyl tento úkon učiněn bez zbytečného odkladu, tedy včas.
K odstoupení od smlouvy ze dne 30. června 1999 soud prvního stupně uvedl, že žalobcem tvrzené závady předmětného zvukoměru – analyzátoru nebyly prokázány. Žalobce k jejich prokázání v původním řízení nenavrhl žádné důkazy a v dalším řízení, probíhajícím po rozhodování odvolacího soudu, se nařízených jednání nezúčastnil a proto si sám odňal možnost být soudem poučen dle ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dodal, že existence vad uvedených v odstoupení od smlouvy ze dne 30. června 1999 žalobcem nebyla prokázána, proto ani nelze postavit najisto, zda by v případě prokázání těchto žalobcem tvrzených vad přístroje byla porušena smlouva podstatným způsobem tak, jak dovozoval žalobce, a zda tedy byl žalobce oprávněn odstoupit od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §436 odst. 1 písm. c) [správně d)] obch. zák., a v případě, že ano, zda tento úkon učinil včas.
Dospěl tedy k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobce oprávněn platně odstoupit od předmětné kupní smlouvy č. 19008 ze dne 25. listopadu 1998, tudíž není oprávněn domáhat se vrácení zakoupeného přístroje žalované a po žalované požadovat vrácení kupní ceny, kterou žalobce za tento přístroj zaplatil. Proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně. Ohledně posouzení „doplnění“ odstoupení od smlouvy ze dne 4. srpna 1999 odkázal na své předchozí zrušovací usnesení, v němž vyslovil závěr, že jestliže žalobce odstoupil od smlouvy až dne 4. srpna 1999, nebyl tento úkon učiněn bez zbytečného odkladu, tedy včas. Dodal, že tento závěr učinil i s přihlédnutím k ustanovení §428 odst. 3 obch. zák. Co se týče odstoupení od smlouvy ze dne 30. června 1999, přitakal soudu prvního stupně, že důkazy provedenými soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalobci byl prodán tzv. DEMO přístroj. Stejně tak nebyla prokázána existence vad namítaných v tomto odstoupení od smlouvy. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) i c) o. s. ř., namítaje nesprávné právní posouzení věci, tedy uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud sice posoudil věc podle ustanovení §344 obch. zák., avšak toto ustanovení neaplikoval správně. Rozhodování odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřené zjištěným okolnostem případu.
Dovolatel namítá, že žalovaná jako prodávající ho při prodeji zařízení úmyslně uvedla v omyl, když tvrdila nepravdivé skutečnosti a přesto prohlásila nepravdivě na straně č. 2 kupní smlouvy v bodě 5.1 – že analyzátor – zvukoměr má v ČR platné typové osvědčení. Nesplnila tak povinnost dle §417 obch. zák., když nedodala se zařízením všechny doklady nutné k užívání věci – tj. doklad o typové zkoušce na analyzátorovou část zařízení. Dále upozorňuje, že bylo prokázáno, že zařízení žalované navíc sloužilo původně jen k demonstračním účelům a nebylo nové.
Uvádí, že jednáním žalované došlo k podstatnému porušení kupní smlouvy (5.1), když byla v bodě 8. kupní smlouvy sjednána možnost odstoupení od smlouvy při nedodržení kteréhokoliv ustanovení kupní smlouvy, tj. bylo vyjádřeno, že porušení kteréhokoliv ujednání se považuje za podstatné porušení. Tudíž se domnívá, že řádně odstoupil od smlouvy podle ustanovení §436 odst. 1 písm. d) obch. zák.
Namítá, že účinky ustanovení §428 odst. 1 a 2 obch. zák. v projednávané věci nenastaly z důvodu uvedeného v ustanovení §428 odst. 3 obch. zák. Dále upozorňuje na ustanovení §424 obch. zák. s tím, že žalovaná za vady zboží odpovídá, protože se vady zboží týkají vlastností zboží, které zboží mělo mít podle smlouvy. Opětovně však zdůrazňuje, že se o neúplnosti typového osvědčení LD-824 dozvěděl až v červenci 1999 od ČMI (Český metrologický institut) a od smlouvy tudíž odstoupil pro její porušení podstatným způsobem platně a bez zbytečného odkladu.
Dle mínění dovolatele nemůže jednání žalované, která mu prodala zařízení k měření hluku, které v době prodeje nebylo schváleno, požívat soudní ochrany, neboť je v rozporu s obchodním zákoníkem a ochranou poctivého obchodního styku.
Uvádí názor, že projednávaná věc měla být správně po právní stránce posouzena i podle §3 odst. 3, §6 odst. 1 a odst. 6 a §7 zákona č. 505/1991 Sb., o metrologii, podle §1 odst. 5 a odst. 7 prováděcí vyhlášky č. 69/1991 Sb., podle Výměru ÚNMZ č. M-106/97 č. j. 1029/97/20 o stanovených měřidlech a české normy ČSN EN 612 60.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a odmítá argumenty předkládané dovolatelem.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 40/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku ve věci samé se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je mimo jiné to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím (právě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen.
Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný (odlišný) než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím rozsudku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. zrušil proto, že zaujal odlišný právní názor týkající se žalobcova odstoupení od kupní smlouvy datované dne 4. srpna 1999 (a to ten, že toto jeho odstoupení není důvodné, účinné a tudíž platné), a za této situace bylo proto zapotřebí provést rozsáhlé a zásadní dokazování k posouzení otázky, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy žalobcem dne 30. června 1999. Soudu prvního stupně tak odvolací soud uložil pokyny k potřebnému doplnění skutkových zjištění. Jiný právní názor na otázku platného odstoupení žalobce od smlouvy ze dne 4. srpna 1999 tedy neměl na následné rozhodnutí soudu prvního stupně takový vliv, že by tento soud nemohl uplatnit své vlastní názory při rozhodování věci samé. Tento právní názor odvolacího soudu nebyl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; k odlišnému rozhodnutí soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení . Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dána není.
Dovolání však bylo shledáno přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil předmětnou právní otázku v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Dovolatel napadá právní závěr odvolacího soudu, že žalobcovo odstoupení od smlouvy ze dne 4. srpna 1999 nebylo učiněno bez zbytečného odkladu, tedy včas.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, tak v tomto případě znamená podrobit dovolacímu přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že žalobcovo odstoupení od kupní smlouvy datované dne 4. srpna 1999 není důvodné, účinné a tudíž platné.
Odvolací soud se pokud jde o „doplněný“ důvod odstoupení (že přístroj neměl platné typové osvědčení) zabýval pouze tím, zda byl tento úkon (odstoupení od smlouvy z tohoto dodatečného důvodu) učiněn bez zbytečného odkladu, tedy včas.
Podle ustanovení §344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo obchodní zákoník.
Obchodní zákoník upravuje právo odstoupit od smlouvy pro některé případy za vymezených podmínek, vždy na základě určité právní skutečnosti, která nastala po vzniku závazku. V tomto smyslu stanoví obchodní zákoník odstoupení od smlouvy nejen pro případ prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním jeho závazku (§345 a násl. obch. zák.), ale též pro případ vad zboží (§436 obch. zák.), jehož dodáním je smlouva porušena podstatným způsobem, případně nepodstatným způsobem za podmínek uvedených v §437 odst. 5 obch. zák. Jde o dva různé instituty odstoupení od smlouvy, které se liší zejména zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 1154/2011).
Kdy jde o podstatné porušení smluvní povinnosti, vyplývá z ustanovení §345 odst. 2 obch. zák; i pro kupní smlouvu platí toto obecné vymezení, žádný specifický doplněk v zákoně stanoven není.
Podle ustanovení §345 odst. 2 obch. zák. pro účely tohoto zákona je porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné.
Dle ustanovení §428 odst. 1 obch. zák. právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy a) kupující vady zjistil, b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle §427 odst. 1 a 2, nebo c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba.
Podle §428 odst. 2 obch. zák. se k účinkům uvedeným v odstavci 1 přihlédne, jen jestliže prodávající namítne v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží.
Ustanovení §428 odst. 3 obch. zák. stanoví, že účinky odstavců 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží.
Ustanovení §428 odst. 3 obch. zák. vylučuje důsledky vznesení námitky, že kupující neoznámil vady věci prodávajícímu včas. Jestliže totiž prodávající dodal vědomě vadné zboží, tj. o vadách v době dodání zboží musel vědět nebo věděl, o čemž v projednávané věci není sporu, je jeho odpovědnost posuzována přísněji a nemůže uplatnit námitku o opožděném oznámení vad zboží, tedy vznést námitku pozdní reklamace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, nebo ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005).
Nelze proto než dospět k názoru, že odvolací soud právně pochybil při aplikaci ustanovení §428 obch. zák. a že byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, který odvolací soud učinil, se již nezabýval otázkou, zda v daném případě byla dodáním zboží, s jeho dodatečně vytknutou vadou (že analyzátor neměl v době prodeje platné typové osvědčení) v odstoupení od smlouvy ze dne 4. srpna 1999, porušena kupní smlouva podstatným způsobem či šlo o porušení nepodstatné. Tuto otázku proto nemohl posuzovat ani dovolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda dodatečně vytknutou vadou byla kupní smlouva porušena podstatným či nepodstatným způsobem. Přitom zohlední smluvní ujednání v čl. 8 předmětné kupní smlouvy, dispozitivnost ustanovení §345 obch. zák. a související judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 3000/2010).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu