ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.931.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 931/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně FREMIS, a.s. , se sídlem Čechtice 13, okres Benešov, PSČ 257 65, identifikační číslo osoby 45145491, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, proti žalované BIOCOMP s.r.o. , se sídlem Praha 8, Zdibská 229/2, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 27405931, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 18, o povinnosti splnit smlouvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 186/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č.j.6 Cmo 296/2011-126, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č.j. 6 Cmo 296/2011-126, se zrušuje ve výroku I. a II. a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2011, č.j. 42 Cm 186/2007-94, výrokem I. uložil žalované povinnost dodat žalobkyni franco rampa SETUZA a.s. závod Ústí nad Labem 1 002,14 tun řepkového extrahovaného šrotu za cenu 2 550 Kč/tunu za celkovou cenu 2 555 457 Kč v kvalitě odpovídající vyhlášce č. 451/2000 Sb. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku proti zaplacení kupní ceny 2 550 Kč za dodanou (správně mělo být za dodanou tunu), tj. celkem 2 555 457 Kč na základě faktury vystavené žalovanou; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem III. žalobu (chybí slovo zamítl) v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna dodat žalobkyni franco rampa SETUZA a.s. závod Ústí nad Labem 0,22 tun řepkového extrahovaného šrotu za cenu 2 550 Kč/tunu v kvalitě odpovídající vyhlášce č. 451/2000 Sb. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku proti zaplacení kupní ceny 2 550 Kč za dodanou (správně mělo být za dodanou tunu) na základě faktury vystavené žalovanou;
Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že mezi účastníky, jako podnikateli, byla uzavřena kupní smlouva podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a zkoumal spornou otázku ohledně ujednání o sjednaném množství zboží, které mělo být dodáno. Z provedeného dokazování dovodil, že písemná verze smlouvy obsahovala údaj o dodání zboží: srpen - září – říjen 2006 měsíčně 600 tun, přičemž obě strany měly k dispozici písemnou smlouvu se slovem „měsíčně“, proto neuvěřil verzi žalované, že slovo „měsíčně“ mělo být vepsáno žalobkyní, bez vědomí jednatelky žalované, a že žalovaná měla dodat 600 tun za celé období, nikoliv měsíčně. Při právním posouzení sporu vyšel ze zjištění, že smlouva se slovem „měsíčně“, tedy 600 tun měsíčně, byla založena u žalované a že žalovaná sama plnila nad množství 600 tun za sjednané období, tedy více, než měla podle jejího tvrzení plnit, jak vyplynulo nejen z evidence žalované, ale i z dopisu žalované ze dne 12.2.2007, v němž žalovaná sdělovala žalobkyni, že žalobkyně neodebrala větší množství šrotu, asi 1000 tun, a že byla nucena toto množství šrotu realizovat jinde. Tímto dopisem reagovala žalovaná na dopis žalobkyně ze dne 5.2.2007, doručený žalované dne 9.2.2007, kterým byla žalovaná vyzvána ke splnění smlouvy. Vzal v úvahu i popis obou účastníků o jejich zvyklostech a zavedené praxi při sjednávání smluv, kdy si vyměňovali smlouvy poštou, doplňovali na nich podpisy a vraceli stejnou cestou. Poukázal na §275 odst. 4 obch. zák., podle něhož s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele, kdy v takovém případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle sjednané smlouvy mělo být dodáno za sjednané období 1 800 tun šrotu, a protože bylo podle evidence žalované dodáno jen 797,86 tun, je oprávněný podavek žalobkyně na dodání zbylého sjednaného množství zboží, proto žalobě vyhověl co do uložení povinnosti žalované dodat žalobkyni 1 002,14 tuny šrotu, přičemž ve zbytku, co do uložení povinnosti žalované odebrat 0,22 tuny šrotu žalobu zamítl s ohledem na rozdíl mezi tvrzením žalobkyně a fakturací žalované.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č.j. 6 Cmo 296/2011-126, výrokem I. změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č.j. 42 Cm 186/2007-94, ve výroku I. a II. tak, že žalobu zamítl; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů a výrokem III. zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku III. soudu prvního stupně.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně z provedených důkazů správně zjistil, že předložená listina – písemná kupní smlouva obsahuje údaj týkající se množství zboží: srpen – září – říjen 2006 měsíčně 600 tun, kdy slovo „měsíčně“ je vepsáno rukou, a to Ing. Ludvíkem Veselým, který za žalobkyni jednal a uvedenou doložku opatřil svojí parafou. Vyšel dále ze zjištění, že návrh smlouvy byl vyhotoven dne 17.7.2006 a žalobkyně tento návrh podepsala dne 21.7.2006. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že si účastníci v uvedené kupní smlouvě dohodli, že žalovaná dodá žalobkyni 1 800 tun předmětného zboží, tedy 600 tun měsíčně v uvedeném období.
Odvolací soud poukázal na §44 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh.
Pokud tedy bylo zjištěno, že žalovaná dne 17.7.2006 vyhotovila návrh kupní smlouvy, jejímž předmětem byla dodávka řepkového extrahovaného šrotu v množství cca 600 tun s termínem dodání srpen - září – říjen 2006 za cenu 2 550 Kč/tunu a uvedený návrh kupní smlouvy odeslala žalobkyni, která návrh kupní smlouvy doplnila v části týkající se množství zboží tak, že množství činí cca 600 tun měsíčně, a žalovaná na uvedenou změnu nereagovala písemně, pouze dodala žalobkyni zboží v rozsahu minimálně tvrzeném žalobkyní, tedy 797,64 tun, učinil odvolací soud z uvedeného závěr, že přijetí návrhu žalované žalobkyní, obsahující změny v množství zboží, je odmítnutím návrhu a je novým návrhem. Protože však nebylo z žádných důkazů zjištěno, že tento nový návrh byl v předmětném rozsahu, a to 1 002,36 tun zboží žalovanou přijat, odvolací soud uzavřel, že není možno za této situace dospět k závěru, že by byla v rozsahu 1 002,36 tun předmětného zboží uzavřena kupní smlouva a že by tedy žalovaná měla povinnost zboží v tomto rozsahu žalobkyni dodat. Odvolací soud proto změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně ve věci samé a žalobu zamítl.
Žalobkyně podala proti zamítavému výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s. ř.“) a uplatnila přitom dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v tom, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, s jehož závěry se dovolatelka ztotožňuje, přijal odlišný právní názor na otázku uzavření smlouvy mezi účastníky a přitom nepoučil účastníky o svém jiném právním názoru ve smyslu §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo dodání zboží v rozsahu 600 tun měsíčně v období srpen - září – říjen 2006, odvolací soud dovodil, že na základě návrhu žalované ze 17.7.2006 nebyla smlouva mezi účastníky uzavřena, neboť připsaný údaj znamená odmítnutí návrhu a nový návrh.
I kdyby bylo možno akceptovat právní názor odvolacího soudu, že připsání slova „měsíčně“ žalobkyní znamená odmítnutí návrhu žalované a nový návrh smlouvy, dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že takový nový návrh nebyl nikdy žalovanou přijat a že smlouva na základě nového návrhu nebyla uzavřena, tudíž že žalovaná neměla povinnost dodat zboží v rozsahu 1 002,36 tun.
Dovolatelka je přesvědčena, že pokud je možno přijmout závěr, že učinila nový návrh, pak je přesvědčena, že žalovaná takový nový návrh přijala, když proti tomuto novému návrhu nic nenamítala, plnila ve smyslu nového návrhu a zároveň písemně v dopise ze dne 12.2.2007 potvrdila, že ví, že má dodat ještě cca 1 000 tun extrahovaného šrotu. Podle tzv. nového návrhu se i chovala, jestliže dodala zboží ve větším množství, než jak tvrdí že bylo sjednáno. Dovolatelka má za to, že za této situace není možno dospět k závěru, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena. Těžko si lze představit, že by žalovaná, bez toho, že by byla smlouva uzavřena, dodávala žalobkyni extrahovaný řepkový šrot, a že by žalobkyně takové zboží přijímala a platila 2 550 Kč za tunu, a to bez jakékoli dohody.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – žalobkyní (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud je však nucen dát za pravdu dovolatelce, že řízení trpí jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soudu nepostupoval podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že pokud má předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1, který stanoví, že pokud se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Odvolací soud však v dané věci porušil povinnost poučit žalobkyni o tom, že věc může být hodnocena po právní stránce jinak, a nevyzval ji, aby vylíčila rozhodné skutečnosti vztahující se k nově zaujatému právnímu názoru. Podle §118a odst. 2 o. s. ř., jak výše uvedeno, byl totiž soud povinen žalobkyni vyzvat, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností, a poučit ji o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy, jestliže odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že smlouva podle návrhu ze dne 17.7.2006 nebyla mezi účastníky uzavřena, tento návrh byl odmítnut novým návrhem, který však podle odvolacího soudu nebyl přijat.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že je naplněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Tímto uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Vyplynulo-li ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky bylo v jejich praxi běžné, že si vyměňovali smlouvy poštou a doplňovali na nich údaje a opět poštou vraceli zpět, bylo namístě zkoumat uzavření smlouvy mezi účastníky i z pohledu §275 odst. 4 obch. zák., tj. s přihlédnutím k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, kdy osoba, které je návrh určen, může vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. Odvolací soud měl s ohledem na skutková zjištění zkoumat, zda zavedená praxe účastníků neumožňovala akceptaci smlouvy i nečinností žalované, a to zejména s přihlédnutím k dopisu ze dne 12.7.2007, a v této souvislosti poučit žalobkyni ve smyslu §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., aby doplnila své tvrzení, zda v důsledku zavedené praxe došlo mezi účastníky k uzavření kupní smlouvy, neboť i mlčení či nečinnost může znamenat souhlas s návrhem v případě, že mezi účastníky je taková praxe zavedena. Bylo tedy namístě poučit žalobkyni, aby tvrdila, zda mezi nimi případně nebyla zavedena praxe ve smyslu §44 odst. 1 obč. zák., tedy způsob akceptace smlouvy například i mlčením či nečinností.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené podle §243b odst. 2 o. s. ř. proto zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I., a to bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Kateřina Ho r n o c h o v á
předsedkyně senátu