ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1082.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1082/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. H. , zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Havlíčkovo náměstí 1963, proti žalovanému městysu Boleradice , IČO 00283011, se sídlem úřadu Boleradice 401, zastoupenému Mgr. Františkem Hynkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 37, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 307/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012, č.j. 17 Co 451/2011-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 563.562,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla jako vlastníkovi domu č. p. a pozemku p. č. st. v k.ú. Boleradice vzniknout tím, že při budování vodovodního potrubí došlo k protětí kanalizační přípojky, což způsobilo narušení základů domu, vlhnutí stěn a trhliny ve zdivu.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, č.j. 4 C 307/2007-154, zamítl žalobu na zaplacení 563.562,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce předmětnou nemovitost nabyl v dědickém řízení v roce 2003 po své tetě M. H., která uzavřela se žalovaným dne 20. 9. 2000 smlouvu o zřízení věcného břemene na nemovitosti ve prospěch žalovaného, kdy jeho podstatou bylo uložení vodovodního potrubí na pozemku p.č. st. a s tím spojené omezení, které spočívalo v povinnosti vlastníka pozemku umožnit oprávněnému žalovanému přístup na tento pozemek. Od vybudování vodovodu žalobce zjišťoval, že dochází k průběžnému narušování statiky domu, na stěnách se začaly objevovat trhliny, které se zvětšovaly. Tyto trhliny žalobce pozoroval již v době, kdy nemovitost v dědickém řízení v roce 2003 nabyl, a upozorňovala ho na ně již i M. H., která přisuzovala vznik trhlin zvýšenému provozu na přilehlé komunikaci, kudy začala projíždět těžká nákladní vozidla. Z důvodu havarijního stavu zdiva nechal žalobce v průběhu ledna roku 2006 spustit do kanalizace kameru a zjistil, že kanalizační přípojka je proťata vodovodním potrubím, které bylo v obci budováno společností Vodovody a kanalizace Břeclav, a. s., a investorem této stavby byl žalovaný. Ze znaleckého posudku, který si žalobce nechal následně zpracovat, vyplynulo, že při budování vodovodního řadu v ulici, v níž se rodinný dům žalobce nachází, došlo k neúmyslnému poškození přípojky dešťové kanalizace do nemovitosti žalobce a došlo tak k dlouhodobému vsakování vody do podloží a narušení statiky domu, což se projevilo zvětšujícími se trhlinami na stěnách domu. Po několika jednáních se žalobcem v roce 2007 odmítl žalovaný uhradit škodu na domě, jejíž výši určil položkový rozpočet společnosti OK Atelier s r.o. Soud se nejdříve zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení a dospěl k závěru, že tato námitka byla uplatněna důvodně. Soud uvedl, že nejpozději v roce 2003 došlo ke vzniku škody (rozsáhlým trhlinám na domě), a od té doby počala běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody. Pokud žalobce doručil soudu žalobu dne 28. 12. 2007, bylo to až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Žalobce se podle svého tvrzení až v roce 2006 dozvěděl, co je příčinou vzniku trhlin na jeho domě, a to po spuštění kamery do kanalizace, od tehdy proto začala plynout subjektivní promlčecí doba, což však již na závěr o promlčení nároku nemá vliv.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2012, č.j. 17 Co 451/2011-188, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobce byl ke dni podání žaloby promlčen, neboť uplynula objektivní promlčecí doba, kterou bylo nutno počítat od škodné události (jež zahrnuje protiprávní úkon i vznik škody samotné), tj. od roku 2000, nejpozději od roku 2003. Upozornil na skutečnost, že žalobce sám tvrdil, že nejpozději v roce 2003 na domě pozoroval trhliny, jejichž původ mu však nebyl znám, a od této doby počala podle odvolacího soudu běžet žalobci objektivní promlčecí doba. Dvouletá subjektivní promlčecí doba počala podle soudu běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma, tedy od ledna 2006, kdy zjistil, že došlo k poškození kanalizační přípojky při budování vodovodního řadu. Pokud byla žaloba podána u soudu dne 28. 12. 2007, bylo to sice před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, ovšem až po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, neboť škoda na nemovitosti žalobce vznikla nejpozději v roce 2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýká soudům obou stupňů, že škodu posuzovaly jako jednorázovou, ač byla způsobena mnoha škodnými událostmi. Po obsáhlé reprodukci skutkových tvrzení týkajících se zejména průběhu stavebního řízení ve věci výstavby vodovodního řadu namítá, že škoda na nemovitosti byla žalovaným způsobena úmyslně, a to vzhledem k porušení ustanovení stavebního zákona, územního rozhodnutí č. 8/95, jakož i smluvního ujednání ze smlouvy o dílo a nezajištění zřízení věcných břemen na předmětných pozemcích. Z tohoto důvodu měla být aplikována desetiletá promlčecí doba a nikoli tříletá, jak učinil odvolací soud. Nesouhlasí též s posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí doby, která podle dovolatele započala běžet až doručením posudku o vzniklé škodě tj. od 12. 6. 2006, a nikoli od ledna 2006, kdy došlo k průzkumu kanalizace kamerou. Od stejného data odvozuje též počátek běhu objektivní promlčecí doby, jelikož až od tohoto okamžiku, kdy došlo k odkrytí kanalizace před vjezdem do domu, se žalobce dozvěděl, že mu vznikla škoda a současně dospěl ke zjištění, že trhliny na nemovitosti nejsou důsledkem chybné konstrukce domu nebo zvýšeného provozu vozidel na přilehlé komunikaci, ale právě toho, že došlo k rozdrcení dešťové kanalizační přípojky. Z důvodu nesprávně určeného počátku běhu jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doby, navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2013 – v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) v daném případě nejde. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Z uvedeného vyplývá, že v případě práva na náhradu škody vychází občanský zákoník z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2145).
Promlčení uplatněného nároku není v dané věci otázkou zásadního významu, neboť právní názor odvolacího soudu na běh subjektivní a objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1, 2 obč. zák., je správný a plně v souladu s ustálenou judikaturou. Objektivní promlčecí doba plyne od objektivní (na vědomí či znalostech poškozeného nezávislé) události - vzniku škody (což ostatně dovolatel nezpochybňuje). V daném případě tedy objektivní promlčecí doba neběžela až od 5. 6. 2006, kdy se žalobce (po odkrytí kanalizace a zjištění, že trhliny v domě nejsou důsledkem chybné konstrukce domu nebo zvýšeným provozem vozidel na přilehlé komunikaci, nýbrž právě důsledkem rozdrcení kanalizační přípojky při budování vodovodního řadu) teprve dozvěděl, že vznikla škoda. Počátek objektivní promlčecí doby tedy odvolací soud správně vztáhnul k okamžiku, kdy podle skutkových zjištění nejpozději došlo ke vzniku škody (rok 2003). Je-li závěr odvolacího soudu o promlčení nároku založen na závěru o marném uplynutí objektivní promlčecí doby, je bezpředmětná polemika dovolatele týkající se počátku promlčecí doby subjektivní (viz shora citovaný judikát o vztahu objektivní a subjektivní promlčecí doby).
K námitce dovolatele o úmyslném způsobení škody lze uvést, že zavinění ve formě úmyslu musí být v řízení prokázáno a v tomto směru leží důkazní břemeno na poškozeném, který musí nejen tvrdit, ale i prokázat konkrétní okolnosti, z nichž úmysl škůdce vyplývá. Dovolací soud vychází ze zjištěného skutkového stavu věci, který v dané věci nedává žádný podklad pro úvahu o úmyslu žalovaného způsobit škodu na majetku žalobce a jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Stejně tak nemá oporu ve skutkových zjištěních dovolatelovo tvrzení, že škoda je výsledkem více škodných událostí. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je založeno na skutkovém závěru, že škoda je důsledkem jediné škodné události – narušení kanalizační přípojky při výstavbě vodovodního řadu.
Otázka promlčení nečiní tedy rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu