ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1234.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1234/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Ing. D. F., zastoupené JUDr. Janou Borskou, advokátkou se sídlem v Táboře, Roháčova 2614, proti žalovanému Ing. V. R., zastoupenému Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, o 168.970,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 419/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, č. j. 11 Co 137/2011-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.040,- Kč k rukám JUDr. Jany Borské, advokátky se sídlem v Táboře, Roháčova 2614, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 28 C 419/2008-76, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 91.100,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci – rozvedení manželé, měli ve společném jmění manželů rodinný dům s pozemky v Kladně. Dne 1. 5. 2006 žalovaný pronajal tento dům T. L. a od té doby žalobkyně neměla do dané nemovitosti přístup, byť se ho marně domáhala formou svépomoci (výměnou zámků) i trestním oznámením a žalobou na zpřístupnění a nerušené užívání domu. Soud podle §420 odst. 1 obč. zák. dovodil odpovědnost žalovaného za škodu, jež žalobkyni vznikla vynaložením nákladů na výměnu zámků u domu a na zajištění svého náhradního bydlení, neboť žalovaný uzavřením nájemní smlouvy bez souhlasu žalobkyně nakládal s majetkem ve společném jmění manželů nikoliv obvyklým způsobem, narušil její spoluvlastnické právo a bránil jí v užívání nemovitosti, která byla součástí jejich nevypořádaného společného jmění. Soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že byl žalobkyní ústně zmocněn k uzavření smlouvy, a jeho jednání posoudil jako účelovou snahu zabránit žalobkyni užívat jejich společný majetek. Náklady žalobkyně na výměnu zámků od domu činily 10.970,- Kč a náklady nájemného za období, kdy jí bylo bráněno v užívání nemovitosti, činí 8.000,- Kč měsíčně od listopadu 2006 do května 2007, celkem 56.000,- Kč, a ve výši 8.500,- Kč měsíčně od června 2007 do 26. 8. 2007 (kdy žalobkyně přestala být spoluvlastnicí nemovitosti), celkem 24.130,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2011, č. j. 11 Co 137/2011-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. Žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého zmocnění k uzavření nájemní smlouvy, naopak bylo prokázáno porušení jeho právní povinnosti tím, že bez souhlasu žalobkyně jako spoluvlastnice domu jej pronajal a zabránil jí tak v užívání nemovitosti, a navíc v tomto omezení dále pokračoval tím, že opětovně (i po jejím zásahu) vyměnil zámky. Pokud žalovaný vysvětloval celou situaci finanční situací účastníků, odvolací soud považoval jeho námitky za irelevantní a uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala všechny atributy náhrady škody podle §420 obč. zák.
Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení, jaké právní důsledky má neudělení souhlasu k uzavření nájemní smlouvy jedním z manželů s ohledem na případnou odpovědnost za škodu druhého manžela podle §420 obč. zák., a dále stanovení výše škody takto vzniklé za předpokladu úhrady dluhu manželů z prostředků získaných nájmem. Namítá, že v rozporu s provedenými důkazy soudy podle §420 obč. zák. věc nesprávně posoudily, spokojily se s vyčíslením nájemného hrazeného žalobkyní a předložením účtů za výměnu zámků a nezohlednily, že nemožnost užívat společnou nemovitost byla kompenzována nájemným od nájemce, jímž byl hrazen společný dluh účastníků. Namítá, že on se nedopustil porušení právní povinnosti a nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o nevýhodnosti nájemní smlouvy pro žalobkyni, neboť nájemce domu měl přispívat na společný dluh účastníků. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že žalovanému nikdy nedala souhlas s pronájmem nemovitosti a že je nepravdivé jeho tvrzení, že smlouvu uzavřel z důvodu nedostatku finančních prostředků na splácení úvěru, neboť T. L. dům sám neužíval, ale podnajal ji za stejných podmínek zpět žalovanému, který zde bez jakéhokoliv přerušení nadále bydlel, navíc měl nadstandardní příjmy, z nichž mohl úvěr hradit. Žalovaný při sjednání pronájmu prokazatelně jednal proti její vůli, sám si užívání nemovitosti zajistil podnájemní smlouvou a sám sobě tak splácel dluh z hypotečního úvěru, navíc vyloučil žalobkyni z užívání společného majetku. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 7. 9. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o částce 91.100,- Kč jedním výrokem, je jednoznačné, že rozhodoval o dvou samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Uvedená částka se skládá z náhrady nákladů za výměnu zámků ve výši 10.970,- Kč a z náhrady za vynaložené prostředky na zajištění náhradního bydlení ve výši 80.130,- Kč. Byť se tyto nároky odvíjejí od téže škodné události, mají odlišný charakter, a přípustnost dovolání se proto zkoumá ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku v částce 10.970,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou těchto samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně částky 80.130,- Kč se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Obě otázky předložené dovolacímu soudu v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že žalovaný proti vůli žalobkyně ji fakticky vyloučil z užívání společné nemovitosti, sama o sobě otázka chybějícího souhlasu jednoho z manželů k pronájmu společné nemovitosti nemá z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu význam, nehledě k tomu, že konkrétní důsledky určitého jednání závisí vždy na konkrétních skutkových zjištěních. Dle skutkového závěru, který na základě provedeného dokazování učinily soudy a jenž není předmětem dovolacího přezkumu, žalovaný svým jednáním znemožnil žalobkyni užívání společné nemovitosti, což pro ni znamenalo vynaložení nákladů na náhradní bydlení.
Výši škody způsobené žalobkyni v souvislosti s náhradním bydlením soud zjistil na základě provedených důkazů a od toho se odvíjí výše náhrady, k níž je žalovaný povinen. Okolnosti, na něž dovolatel poukazuje (finanční situace účastníků, jejich dluhy, nájemné placené nájemcem jejich domu atd.), za situace, že nebylo prokázáno, že by nájemce domu poskytoval žalobkyni nějaké finanční plnění, na výši nákladů bydlení vynaložených žalobkyní neměly vliv.
Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání posuzována podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 4.740,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající se vyjádření se k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 5.040,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu