ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1354.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1354/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) O. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, b) Z. P., zastoupené Mgr. Petrem Hulánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, c) R. H. , zastoupené Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, a d) I. R., zastoupené Mgr. Petrou Šatavovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému Š. O., zastoupenému JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 71/14, o 451.101,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 228/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, č. j. 15 Co 480/2011-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč k rukám JUDr. Petra Kočího, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.040,- Kč k rukám Mgr. Lucie Vaverkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyněmi b) a d) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 43 C 228/2007-382, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 251.178,50 Kč a žalobkyním b), c) a d) každé částku 50.235,50 Kč, to vše s úroky z prodlení, zamítl žalobu žalobce a) co do částky 30.760,- Kč a žalobkyň b), c) a d) každé z nich co do částky 6.152,- Kč a dále ohledně dalších úroků z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce a) se svou manželkou - právní předchůdkyní žalobkyň b), c) a d) byli od roku 1969 nájemci bytu 3+1 s příslušenstvím v Karlových Varech, jehož vlastníkem od 23. 2. 2004 do 18. 10. 2006 byl žalovaný. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 7. 2004 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu tohoto bytu z důvodu, že žalovaný potřebuje byt pro sebe a že se v domě provádějí stavební úpravy, a žalobci a) a jeho manželce bylo uloženo byt vyklidit a předat pronajímateli do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Žalovaný však přiměřený náhradní byt nezajistil a vyklizení bytu dosáhl tím, že v rámci zahájených stavebních prací jej postupně učinil neobyvatelným a přinutil žalobce a) s manželkou byt opustit. V červnu 2005, kdy byl byt dosud užíván, byl zbourán přístavek s koupelnou a WC, v průběhu léta 2005 byla odstraněna střecha nad bytem a následně došlo k průsaku vody do bytu a k poničení věcí tam umístěných, za něž žalobci požadují náhradu způsobené škody. Za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru byl odsouzen M. O., který stavbu řídil. Soud po provedeném řízení uzavřel, že škodu na věcech způsobenou odstraněním střechy žalobci plně prokázali, a přiznal ji ve výši podle posudku znalkyně 353.930,- Kč a dále přiznal částku 46.955,- Kč představující rozdíl mezi nájemným, které zaplatili v době od 17. 10. 2005 do 18. 10. 2006 za ubytování od města Karlovy Vary a výší nájemného v původním bytě pronajatém od žalovaného, jakož i náklady za změnu dosílky ve výši 1.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 15 Co 480/2011-461, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I. – IV.) a ve výroku o nákladech řízení vůči státu (výrok XVII.) potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za podstatné označil, že v době stavebních prací byl žalovaný vlastníkem domu a práce byly prováděny s jeho vědomím. Protiprávnost jeho jednání spočívala v tom, že porušil povinnost zajistit manželům K. možnost užívat byt podle §663 a §712a obč. zák. a nejenže jim užívání bytu nezajistil, ale dokonce je aktivním jednáním rušil. Přiměřený náhradní byt žalobcům nezajistil, takže rozsudek o vyklizení bytu nebyl vykonatelný. Škoda na věcech umístěných v bytě je v příčinné souvislosti s odstraněním střechy a zabedněním oken bytu. K námitkám žalovaného ohledně výše náhrady za poničené věci v bytě odvolací soud poukázal na listinné důkazy, z nichž okresní soud vycházel, zejména na posudek znalkyně s tím, že vyčíslení škody na věcech použitých nebo takových, které již běžně nejsou předmětem obchodu, nemůže být zcela přesné a jedná se pouze o odhad. Požadavek přesného popisu jednotlivých věcí označil odvolací soud za absurdní. Škoda vyčíslená jako rozdíl ve výši nájemného (spolu s náklady na stěhování) by nevznikla, pokud by se žalovaný nedopustil vytýkaného jednání. K poukazu žalovaného na nedostatek prevence ze strany žalobců uzavřel, že nebylo zjištěno, že by si žalobci mohli své věci uskladnit jinde, navíc nelze pominout, že jeho protiprávní jednání nemohli předvídat a stěhování veškerých věcí z bytu je poměrně náročným úkolem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to v otázce výše náhrady škody vyčíslené znaleckým posudkem, tedy co do částky 352.880,- Kč. Vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl pouze na základě jediného hlediska, a to na základě žalobci objednaného znaleckého posudku vypracovaného Milenou Pacovskou. Namítá, že výše škody nebyla objektivně zjištěna, když z posudku nelze určit podobu ani množství a materiál poškozených či úplně zničených věcí, aby bylo možné určit, za jakou cenu je možno pořídit věci náhradní, a žalobci neprokázali, jaká byla hodnota věcí před vznikem škody. Seznam věcí ve znaleckém posudku postrádá konkrétní označení a popis věcí včetně uvedení jejich množství, základní metodiku jejich oceňování, či jejich fotografie. Porušení prevenční povinnosti žalobců spočívá dle žalovaného v tom, že po odstranění střechy bylo v jejich možnostech si věci (či jejich část) z bytu odnést a zabránit tak jejich následnému zničení či poškození promáčením a zplesnivěním, navíc když bylo žalobcům nabízeno náhradní ubytování i prostory pro dočasné uskladnění věcí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrátil věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů zevrubně a přesvědčivě vysvětlily, proč posoudily důkaz znaleckým posudkem jako dostatečné vodítko pro stanovení výše škody. Pokud by měl zpracovaný posudek hodnotit stav věcí před vznikem škody, musel by být zpracován ještě před vznikem škody. Poukázal na to, že již před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobci neměli kam odnést své věci, a především nebylo jejich povinností podrobit se bezprávnému nátlaku žalovaného s cílem přimět je byt opustit. Otázka stanovení výše škody je navíc otázkou skutkovou. Navrhl odmítnutí nepřípustného dovolání.
Žalobkyně c) se vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a uvedla, že dovolání žalovaného směřuje pouze k otázkám skutkovým, nikoliv k otázce právní, když polemizuje s tím, jak soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek. Otázkou prevenční povinnosti žalobce se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 30. 11. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
K výši náhrady škody lze uvést, že zjištění hodnoty movitých věcí, jež byly vesměs zničeny, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 o. s. ř.), a byť posudek znalkyně v dané věci je jen listinným důkazem, může být takový odborný odhad dostatečným podkladem pro zjištění výše nároku a v každém případě může sloužit jako podklad pro úvahu soudu o výši nároku na náhradu škody dle §136 o. s. ř. Dovolatel výslovně neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav projednávané věci, a zpochybňuje skutkové závěry ohledně výše škody na věcech žalobců. Namítá, že výše škody nebyla přesně zjištěna posudkem vypracovaným znalkyní Milenou Pacovskou, z jehož obsahu čerpaly soudy obou stupňů svá zjištění. Je zřejmé, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění v otázce výše škody způsobené na movitých věcech. Obsahem dovolání je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1706/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 39/2007).
Ani námitka týkající se porušení prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) ze strany žalobců nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem a už proto, že nebylo zjištěno, že by si žalobci předem mohli své věci umístit jinde, nelze uvažovat o jejich povinnosti věci ze svého bytu preventivně odstranit.
Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam a dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání posuzována podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení mají žalobci a) a c) právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokátů ve výši 9.740,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající se vyjádření se k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak v případě JUDr. Petra Kočího, Ph.D., s přičtením DPH ve výši 21 % na celkových 12.148,40 Kč, a v případě Mgr. Lucie Vaverkové na celkových 10.040,- Kč.
Odměna advokátů byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů; ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, byla vyhláška č. 484/2000 Sb., k tomuto účelu vydaná, nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis k dispozici není.
Ve vztahu mezi žalobci b) a d) a žalovaným nemá podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť těmto žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu