ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1558.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1558/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce D. Č. , zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem Praha 6, V sedlci 29/15, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu, škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 323/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č. j. 58 Co 597/2011-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 8. 2011, č. j. 22 C 323/2006-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 62.719,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 964.594,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 27. 2. 2005 způsobené osobou pojištěnou pro případ odpovědnosti za škodu u žalované utrpěl žalobce řadu zlomenin a dalších zranění, pro která byl opakovaně operován a 9 měsíců byl v pracovní neschopnosti. Žalovaná mimosoudně žalobci uhradila bolestné ohodnocené znalci 753 body (90.360,- Kč) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), náhradu za ztížení společenského uplatnění po zvýšení o 50% za 750 bodů (90.000,- Kč), náhradu za ztrátu na výdělku a další částky na nákladech léčení a na věcné škodě. Soud zvýšil náhradu za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky o 100% základního bodového ohodnocení stanoveného znalcem (500 bodů). Žalobce utrpěl úraz v produktivním věku, má lehké omezení hybnosti kyčelního kloubu, trpí zvýšenou únavou a občasnými bolestmi v zádech. Vlivem následků úrazu je omezen ve svém povolání (rekvizitář u filmu), před nehodou rekreačně sportoval, z těchto aktivit není vyloučen, stejně jako nebyl omezen ve volbě partnera, založil rodinu a nebylo prokázáno, že by v důsledku úrazu došlo ke změně způsobu trávení volného času ani jeho zapojení do rodinného a společenského života. Pro další mimořádné zvýšení náhrady neshledal soud podmínky. Další částky požadované na náhradě nákladů spojených s léčením podle §449 odst. 1 a 3 obč. zák. soud žalobci nepřiznal, částečně byly žalovanou mimosoudně uhrazeny a ve zbytku (náklady na přilepšení stravy, za výpomoc v domácnosti a ošetřování žalobce, péči o syna, poštovné a kopírování dokumentů) nebylo jejich vynaložení prokázáno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 58 Co 597/2011-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i jeho právním posouzením. Uzavřel, že soud prvního stupně zohlednil všechny okolnosti podstatné pro odškodnění ztížení společenského uplatnění, správně aplikoval vyhlášku o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění a vzal v úvahu všechna kritéria rozhodná pro posouzení výše náhrady podle §2, 3 a 7 vyhlášky. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že v daném případě nejde o tak mimořádný případ hodný zvláštního zřetele odůvodňující další zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky vzhledem k následkům, které žalobce utrpěl v důsledku dopravní nehody ve srovnání s jeho aktivitami a způsobem života před poškozením. Ztotožnil se i se závěry soudu prvního stupně ohledně dalších nároků uplatněných žalobcem podle §449 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a to vzhledem k nejednotnosti soudní praxe při určování náhrady za ztížení společenského uplatnění a z důvodu porušení ust. §117, 118a odst. 3, 132, 157 odst. 2, a §211 a násl. o. s. ř. Poukazuje na to, že zranění, jež utrpěl ve věku 35 let, jej vyřadilo z předchozích pracovních tvůrčích aktivit, ze sportu a péče o syna, s nímž si proto přestal rozumět. Zdůraznil, že ze znaleckého posudku MUDr. Podstaty, DrSc., vyplynuto, že jeho stav je srovnatelný se stavem po náhradě kyčelního či kolenního kloubu, což znamená riziko opakovaného úrazu i omezení ve všech činnostech. Přisouzenou náhradu považuje za nepřiměřeně nízkou a neodpovídající jeho poškození, navíc s ohledem na roční zisky žalované pojišťovny. Ani ostatní nároky nebyly podle dovolatele správně posouzeny, když přilepšení stravy bylo doporučeno znalcem, a nákup zdravotních a rehabilitačních pomůcek, účelnost návštěv posilovny, rehabilitace v bazénu, stavební úpravy v bytě a další nároky byly prokázány svědeckými výpověďmi a dalšími důkazy založenými ve spise, a pokud předložené důkazy soudům nepostačovaly, měl soud uvážit použití ust. §136 o. s. ř. Odvolací soud se podle jeho názoru ztotožnil s nesprávným postupem soudu prvního stupně, aniž respektoval ust. §157 odst. 2 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že v řízení byly provedeny veškeré možné důkazy, žalobce v dovolání uvádí stejné námitky jako v odvolání, k nimž se odvolací soud velmi podrobně vyjádřil. Jelikož bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou, navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustnosti dovolání. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka je souhrnem částek představujících náklady na přilepšení stravy (6.650,- Kč), cestovné (8.269,40 Kč), zdravotní a rehabilitační pomůcky (26.468,- Kč), rehabilitaci (9.840,- Kč), úpravu bytu (9.540,20 Kč), jeho ošetřování a výpomoc (16.200,- Kč a 11.000,- Kč), na péči o nezletilého syna (10.000,- Kč), věcnou škodu (10.402,- Kč), poštovné a kopírování (211,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, jde o samostatné nároky; přípustnost dovolání se proto posuzuje ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění na shora uvedených nárocích, z nichž žádný nepřevyšuje 50.000,- Kč, přípustnost dovolání v tomto rozsahu je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše těchto nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.
Protože v tomto rozsahu dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241 a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. P. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzuje ty právní otázky, které dovolatel označil a na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel neuvádí, v čem spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §273 odst. 3 o. s. ř., a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel se v podstatě domáhá dalšího přezkumu zamítavého výroku na základě skutkových okolností, jež byly v řízení zjištěny a byly jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím vzaty náležitě v úvahu. Z popisu toho, s čím dovolatel nesouhlasí tak nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání posuzována podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu