ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1887.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1887/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně O. Ř., zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, IČO: 66003008, o 1.802.704,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 95/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2013, č. j. 19 Co 362/2012-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. května 2012, č. j. 8 C 95/2011-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.802.704,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. února 2013, č. j. 19 Co 362/2012-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným uplatněný nárok na náhradu za ztrátu zisku (ve výši rozdílu mezi tzv. tržním nájemným a nájemným dosahovaným z pronájmu továrních budov) způsobenou vybudováním silničního nadjezdu v 70. letech minulého století v těsné blízkosti budov ve vlastnictví žalobkyně. Dovodil, že nemovitosti byly žalobkyni vydány v rámci restituce podle zákona č. 403/1990 Sb. a kromě peněžní náhrady namísto vydání nemovitosti nebo za její znehodnocení (§10 odst. 2 a §14) neumožňuje tento zákon vznik dalších finančních nároků oprávněným osobám. K tvrzenému protiprávnímu jednání, spočívajícímu ve vybudování silničního nadjezdu, došlo cca 20 let před vydáním budov žalobkyni a občanský zákoník ve znění tehdy účinném (§868 obč. zák.) nezakládal právo na náhradu ušlého zisku (§442). Správný je i závěr soudu prvního stupně, že vlastník nadjezdu neodpovídá za snížený výnos z pronájmů, neboť ten není důsledkem dopravnětechnického stavu komunikace ve smyslu §27 odst. 4 zák. č. 13/1997 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení nároku na náhradu škody. Namítá, že vedle odpovědnosti vlastníka komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb. nelze vyloučit jeho obecnou odpovědnost za škodu, nárok měl být posouzen též podle §420 obč. zák. a v tom se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na to, že protiprávní stav trvá od 70. let minulého století, předpoklady vzniku odpovědnosti stále trvají a nárok na náhradu skutečné škody podle §421 a §442 obč. zák. ve znění tehdy účinném by mohl být posouzen dovolacím soudem jinak; ke škodě dochází neustále, nadjezd stále není zkolaudován, její vlastnické právo je omezováno a rušeno, právo na náhradu škody jí vzniklo od okamžiku, kdy se nemovitosti dostaly do sféry jejího vlastnického práva. Svůj nárok opírá o protiprávní rozhodnutí o stavbě z r. 1974 a o rozhodnutí o dočasném užívání. Namítá, že soud neprovedl navržený důkaz místním šetřením. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na názoru, že zákon č. 403/1990 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, podle nějž se věc vydávala oprávněné osobě ve stavu, v jakém byla v době uzavření dohody o vydání věci; za určitých podmínek mohla mít oprávněná osoba právo na náhradu za znehodnocení vydávané věci, nikoliv však jiné nároky v souvislosti s navrácením majetku. Tento právní názor je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2611/2010). Pokud dovolatelka namítá, že škoda je způsobena nejen silničním provozem na komunikaci ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb., nýbrž i v důsledku samotné stavby a umístění nadjezdu, odvolací soud se též z hlediska obecné odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu uplatněným nárokem po právní stránce (§868, §442 odst. 1 obč. zák.) zabýval a uzavřel, že nárok na náhradu ušlého zisku z důvodu stínění budov nadjezdem není dán. Vzhledem k tomu, že v době vydání nemovitosti žalobkyni v rámci restitučního řízení byl nadjezd vybudován, umístěn a řadu let užíván, a žalobkyně převzala nemovitosti do svého vlastnictví ve stavu, v jakém se tehdy nalézaly i s ohledem na okolní prostředí, nejde o odškodnitelnou újmu, neboť samotná existence nadjezdu není zásahem do vlastnického práva žalobkyně, jímž by došlo ke snížení jejího majetkového stavu oproti stavu předchozímu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu