ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1998.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1998/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. D. , zastoupeného JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s. , Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747/5, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 33/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č.j. 20 Co 576/2010-45, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 10. 2010, č.j. 12 C 33/2008-28, zamítl žalobu na zaplacení 491.489,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 20. 3. 2007 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 4. 2000 kolem 23.15 hod. osobní vozidlo, jehož provozovatel byl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, v důsledku neopatrnosti řidičky narazilo zezadu do žalobce jedoucího na kole. Žalobce utrpěl těžké poranění hlavy, pro léčení následků úrazu přerušil na tři roky studium Fakulty elektrotechnické ČVUT a dokončil ho až dne 13. 2. 2007. Žalovaná pojišťovna zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 3. 2004 do 28. 2. 2007 částku 397.409,- Kč. Odpovědnost provozovatele vozidla za škodu, která spočívá ve ztrátě na výdělku za uvedené období, dovodil soud podle §427 odst. 1 a 2 a §447 odst. 1 a odst. 3 písm. a) obč. zák., neboť v této době nebýt prodělaného zranění by žalobce byl absolventem vysoké školy a měl by příjem ze zaměstnání odpovídající jeho dosažené odborné kvalifikaci. Povinnost žalované pojišťovny k plnění vyplývá z ustanovení §9 odst. 1 ve spojení s §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku soud vycházel z průměrné hrubé mzdy osob se stejnou kvalifikací v prvním čtvrtletí roku 2004, zohlednil nedostatek praxe žalobce a dospěl k závěru, že žalobcova pravděpodobná mzda by se pohybovala v prvním decilu zjištěných hodnot. Od valorizovaného pavděpodobného výdělku odečetl žalobcův invalidní důchod. Uzavřel, že žalovaná při výpočtu výše žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku postupovala správně a provedenou úhradou ve výši 397.409,- Kč byl žalobcův nárok zcela uspokojen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č.j. 20 Co 576/2010-45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku, vzniklý v důsledku pozdějšího ukončení studia ve smyslu §447 odst. 3 písm. a) obč. zák., se logicky odvíjí od ztráty výdělku za první tři roky zaměstnání, a nikoli za jakékoliv tři roky pracovní činnosti. Při určení výše ztráty pravděpodobného výdělku je tak třeba vyjít z nástupních platů v daném oboru, jak byly zjištěny ze statistických údajů, protože taková jeho výše se jeví jako nejpravděpodobnější. Soud odmítl vycházet z příjmu, který žalobce po ukončení studia skutečně získal, neboť se tak stalo se značným časovým odstupem a s určitou mírou nahodilosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že náhrada ušlé mzdy by neměla vycházet z nástupního průměrného platu, ale z průměrného platu v oboru. Poukazuje na skutečnost, že prodloužením délky studia o tři roky mu vznikla ztráta na výdělku za dobu tří průměrných let, které tak nebude moci realizovat z důvodu odchodu do starobního důchodu, tedy celková délka jeho pracovního procesu se zkrátila o tři roky, čímž přijde o výdělek za poslední léta výkonu praxe, v nichž předpokládá - s ohledem na získané zkušenosti - vyšší výdělek. Odmítá úvahy soudů v tom směru, že nelze automaticky předpokládat zvýšení jeho mzdy v průběhu odpracovaných let a že je neprojednatelný nárok za blíže neurčené tři roky výkonu práce. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá požadavek úplné a spravedlivé kompenzace majetkové újmy poškozeného. Požaduje, aby vyčíslení ztráty na výdělku vycházelo z výdělků, kterých ve skutečnosti po ukončení studia dosáhl. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas oprávněným účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje řešení otázky výše náhrady za ztrátu na výdělku u osoby, jíž se v důsledku poškození zdraví prodloužilo studium a odložil počátek výdělečné činnosti. Tato otázka dosud nebyla na obdobném skutkovém základě dovolacím soudem řešena.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu (§447 odst. 1 obč. zák.).
Náhrada za ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy měla skončit povinná školní docházka, studium anebo příprava pro povolání, po dobu, o kterou se následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání [§447 odst. 3 písm. a) obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2007].
Podle ustanovení §2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník (dále jen „nařízení“), se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely.
Podle §17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006 jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek se zjistí z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl.
Podle §355 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.
Ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. a §355 zákona č. 262/2006 Sb., která rámcově stanoví způsob určení pravděpodobného výdělku, kterého by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005).
Období, za které náleží náhrada, určuje jednoznačně ustanovení §447 odst. 3 písm. a) obč. zák. jako období, jehož počátek je vymezen dnem skončení studia, a které trvá po dobu, o kterou se následkem úrazu studium prodloužilo.
Odvolací soud stanovil výši pravděpodobného výdělku volnou úvahou na základě zjištěných statistických údajů, neboť ji nelze exaktně zjistit. Zohlednil výši průměrného hrubého měsíčního výdělku u osob se stejnou kvalifikací, dosahovaného v 1. čtvrtletí roku 2004 zvýšeného podle nařízení vlády č. 67/2005 Sb. a 534/2005 Sb., přihlédl též k délce praxe, která by byla u žalobce jako absolventa nulová. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tak při stanovení výše náhrady vycházel z ustanovení §447 odst. 3 písm. a) obč. zák., které upravuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu prodloužení studia v důsledku nastalého úrazu, tedy v daném případě po dobu od 1. 3. 2004 do 28. 2. 2007, nikoliv náhradu za ztrátu na výdělku za jakákoliv v budoucnu - z důvodu předchozího úrazu - neodpracovaná tři léta.
Soudům obou stupňů lze tedy přisvědčit, pokud dovodily, že uplatněný nárok je nutno vyčíslit s využitím pravděpodobného výdělku, jehož by dosahoval poškozený v době bezprostředně následující po ukončení studia, k němuž by došlo nebýt úrazu, a nikoli v době jakýchkoli tří let jeho pracovní činnosti. Za logickou a přesvědčivou lze považovat též úvahu, že vzhledem k časovému odstupu od rozhodného období i určité (značné) míře nahodilosti nelze vycházet z příjmu, kterého žalobce skutečně dosáhl po nástupu do zaměstnání. Dovolatelův opačný názor neodpovídá zákonné konstrukci náhrady za ztrátu na výdělku, jež sice vychází z hodnot hypotetických, nicméně usiluje o vyčíslení ztráty na výdělku, která se jeví jako nejpravděpodobnější. Je tedy nutno souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, že žalobci se dostalo plné a spravedlivé náhrady škody, která je v souladu s požadavky vyslovenými judikaturou Ústavního soudu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo z hlediska dovoláním předestřené právní otázky nesprávné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy vzhledem k výsledku řízení žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu