ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2087.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2087/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem Kolín, Karoliny Světlé 150, proti žalovaným 1) P. V. , 2) V. V. , zastoupeným JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, a 3) České pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 17/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č.j. 25 Co 157/2009-305, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.099,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bedri Tomáška, advokáta se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27.
III. Žalovaná 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, č.j. 9 C 17/2006-206, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 4.812.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu ohledně další částky 1.200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 14. 1. 2004 došlo v obci Nová Ves I – Ohrada k dopravní nehodě, při které žalovaný 1) jako řidič osobního automobilu, jehož provozovatelem je žalovaný 2), který má u žalované 3) sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, přehlédl žalobkyni přecházející na přechodu pro chodce a srazil ji. Žalobkyně utrpěla těžké zranění s trvalými následky, byla dlouhodobě práce neschopná a po skončení pracovní neschopnosti jí byl přiznán plný invalidní důchod. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5. 2006, č. j. 9 C 17/2006-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, č. j. 25 Co 10/2007-80, bylo pravomocně rozhodnuto, že základ žalobního nároku na náhradu škody na zdraví je zcela opodstatněný. Soud vyšel z lékařských posudků z odvětví ortopedie a psychiatrie, které ohodnotily poškození lokte 300 body, ztrátu dolní končetiny 2000 body, vážnou duševní poruchu 1500 body a psychické potíže po těžkých zraněních 210 body (celkem 4.010 bodů). Vzhledem k sazbě 120,- Kč za 1 bod tak představovala základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění částku 481.200,- Kč. Soud přiznal žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšenou podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) na desetinásobek základního bodového ohodnocení. Zohlednil, že žalobkyně ve věku 44 let utrpěla poškození zdraví, v jehož důsledku je plně invalidní a byla jí přiznána převážná bezmocnost, ve všech oblastech osobního života je a po zbytek života bude výrazně omezena (způsobem podrobně popsaným v odůvodnění rozsudku) a odkázána na pomoc jiných, její strádání je jak tělesné, tak i duševní.
Krajský soud v Praze (po té, co jeho původní rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části - vyhovujícím výroku a závislých nákladových výrocích - bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2012, č.j. 25 Cdo 1170/2010-285) rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č.j. 25 Co 157/2009-305, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 3.127.800,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jejž pokud jde o srovnání života žalobkyně před nehodou a po ní shrnul tak, že před nehodou se žalobkyně starala o rodinu, vykonávala všechny domácí práce, pečovala o zahrádku, mohla být zaměstnána (pracovala jako pečovatelka), jezdila na kole i autem, ve volném čase jezdila s rodinou na výlety, několikrát byli na dovolené u moře, bruslila, chodila do kina, divadla a na plesy. Po nehodě je plně invalidní, po amputaci pravé nohy nosí protézu, na pahýlu se jí dělají puchýře, chodit může jen za pomoci francouzských holí, zraněnou nohu odlehčuje, a to i proto, že v pravé kyčli má v důsledku úrazu artrózu, přičemž totální endoprotézu nelze zatím provést. Nemůže vykonávat téměř žádné domácí práce, o domácnost pečuje manžel. Pro bolesti nevydrží sedět, proto nemůže vykonávat ani práce, při nichž se sedí, ani navštěvovat kina a divadla, nemůže řídit auto a jezdit na kole, ani jet na dovolenou k moři. Trvale užívá léky a má z toho zažívací potíže. Je omezena i při sebeobsluze, některé hygienické úkony nezvládne bez pomoci jiné osoby. Z psychických důvodů jí dělá problémy jezdit autem i jako spolujezdec a přecházet ulici po přechodu, vybavují se jí zážitky z nehody, trpí úzkostnými stavy, musí brát léky na uklidnění. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že se u žalobkyně jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a proto je namístě postupovat podle §7 odst. 3 vyhlášky a odškodnění přiměřeně zvýšit. Při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k obdobným případům dospěl k závěru, že odškodnění přiměřené všem zjištěným okolnostem odpovídá šestiapůlnásobek základního bodového ohodnocení, tedy částka 3.127.800,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho výroku ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že výše přiznané částky z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění není správná a že uvedená náhrada nemůže v dostatečné míře kompenzovat postižení, ztráty a omezení, které jí bez jakéhokoli jejího spoluzavinění vznikly. Nepřiměřenost přiznané náhrady demonstruje rozpočítáním na předpokládaných dalších 40 let jejího života, což představuje částku 78.195,- Kč na každý rok. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První a druhý žalovaný se k dovolání společně vyjádřili tak, že není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné, respektující zdravotní postižení žalobkyně – ztrátu dolní končetiny, jež ji omezuje v různých oblastech života; není však natolik závažné, aby byla odkázána na péči další osoby, a je schopna se o sebe starat. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Třetí žalovaná v samostatném vyjádření k dovolání uvedla, že náhrada přiznaná žalobkyni koresponduje s jejím oprávněným nárokem. Připomněl, že odškodnění ztížení společenského uplatnění není koncipováno jako roční renta do budoucna, ale jako jednorázové odškodnění trvalých následků. Tvrdí, že roční kalkulace je vytvořena pouze na efekt pro dovolací soud a má vytvořit dojem nepatřičnosti přiznaného odškodnění. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §3 odst. 1 vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení představuje náhradu za prokazatelně nepříznivý vliv trvalého rázu na uplatnění poškozeného v osobním životě či v jiných sférách ve společnosti. Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. způsobů osobního uplatnění v zaměstnání, rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění (srov. §3 odst. 1 vyhlášky). Předpokladem přiměřeného zvýšení základní výměry podle §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti uplatnění v životě a ve společnosti. Úvaha o přiměřeném zvýšení náhrady není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a pro její zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech řídí (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení přiměřenosti je rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života.
Ze shora uvedených hledisek odvolací soud v posuzované věci – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – důsledně vycházel. Zvážil všechna omezení žalobkyně vzniklá následkem škodné události, přihlédl k charakteru těchto následků a k rozsahu, v jakém jsou omezeny její možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jejího profesního, společenského a jiného uplatnění. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře. V této souvislosti je třeba připomenout to, co bylo uvedeno již v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu: Je-li nízký věk významným faktorem ve prospěch výraznějšího zvýšení náhrady, pak střední věk musí být v zájmu diferenciace a srovnatelnosti s obdobnými případy důvodem proporcionálně nižšího rozsahu odškodnění. Je-li poškozený pro fyzický handicap výrazně omezen či vyřazen z pracovního života, výrazně omezen v kulturním a společenském zapojení i rodinném životě, současně se však v důsledku úrazu nesnížil jeho intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a je tedy schopen se i přes určitá omezení či pomoc druhých osob zapojovat do života, nelze dospět k závěru, že by byl zcela vyloučen z běžného života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem desetinásobku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 10091). Odškodnění zvýšené o desetinásobek by dle judikatury odpovídalo výrazně těžším následkům – např. úplné ztrátě hybnosti i gnostických a komunikačních schopností, jež by bylo vyjádřeno rovněž řádově vyšším bodovým ohodnocením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277), či ztrátě výjimečných schopností uplatnit se v životě po stránce pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy obou stupňů se shodly na tom, že v daném případě jde o výjimečný případ, kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou pro žalobkyni do budoucna s poškozením zdraví trvale spojeny. Názor odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu nebyly splněny podmínky pro tak výrazné zvýšení odškodnění, jak uvažoval soud prvního stupně, není v rozporu se zákonem ani s ustálenou judikaturou a nelze mu vytýkat nesprávný právní názor na podmínky zvýšení základního odškodnění podle hledisek §7 odst. 3 vyhlášky. Jestliže odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu považoval přiměřenou výši odškodnění ztížení společenského uplatnění v celkové částce cca 3.127.800,-Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou.
Namítá-li dovolatelka, že přiznaná částka je nedostatečná s ohledem na předpokládaných dalších 40 let života žalobkyně, přičemž následně uvedenou částku rozpočítává na jednotlivé roky předpokládané délky života, je třeba připomenout, že náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje jednorázové odškodnění nemajetkové újmy na zdraví (odlišným od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), nelze ji proto rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086). Není rovněž v této souvislosti možné argumentovat ztrátou ekonomického prospěchu, jehož by žalobkyně dosáhla nebýt úrazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, publikovaný pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, Soubor C 5071).
Uplatňovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly zjištěny, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, je povinna nahradit náklady dovolacího řízení žalovaným 1) a 2). Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným 1) a 2) sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 24.576,- Kč, paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí 30.099,96 Kč. Pro mimořádné odepření náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. dovolací soud důvody zvláštního zřetele hodné neshledal navzdory zdravotnímu postižení a z něj vyplývající sociální situaci žalobkyně, a to především vzhledem k tomu, že žalobkyně podala dovolání, ačkoli Nejvyšší soud již tuto věc projednal, názor na přiměřenost odškodnění v dané věci vyslovil a odvolací soud jeho závazný právní závěr respektoval.
O nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 3) bylo rozhodnuto rovněž podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení žalované 3), té však v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu