ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2496.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2496/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. M. H. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Osvoboditelů 91, proti žalovaným 1) TIME TRAVEL spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 6/409, IČO 49356861, a 2) MAXIM Zlín spol. s r. o. , se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 5136, IČO 49451928, oběma zastoupeným JUDr. Věkoslavem Zezulou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 174/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012, č. j. 39 Co 315/2011-140, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé mezi žalobcem a první žalovanou ohledně 82.704,- Kč, se zamítá , dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.378,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Věkoslava Zezuly, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Žerotínova 1155/3.
Odůvodnění:
Žalobce (občan Slovenské republiky) se domáhal náhrady škody v celkové výši 229.587,- Kč [sestávající ze zaplacené ceny zájezdu (110.272,- Kč), nákladů spojených s vynuceným předčasným návratem (14.756,- Kč) a z nemajetkové újmy (100.000,- Kč)], kterou mu měly způsobit žalované cestovní kanceláře poskytnutím mylné informace o možnosti získat vízum přímo na letišti v Bangkoku, odkud byl žalobce po příletu v důsledku nesplnění vízové povinnosti i s rodinou deportován nedůstojným způsobem zpět do Vídně.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, č. j. 25 Cdo 1394/2007-61, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, č. j. 39 Co 109/2006-45, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2005, č. j. 32 C 174/2005-23, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 110.272,- Kč a 100.000,- Kč a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ohledně částky 19.315,- Kč dovolání odmítl. Vyslovil, že byť druhá žalovaná podáním mylné informace o možnosti splnění vízové povinnosti na letišti cílové země neporušila povinnosti, k jejichž plnění se zavázala v cestovní smlouvě (podle obsahu smlouvy nebyla povinna takovou informaci poskytovat a ani zákon jí takovou povinnost vůči osobě, která nebyla občanem České republiky, neukládal), není pochyb o tom, že při poskytování cestovní služby tuto informaci podala a že šlo objektivně o informaci nesprávnou, jejíž využití osobou cestující do cizí země vedlo k řadě komplikací spojených s předčasným ukončením zájezdu a s vynaložením zbytečných nákladů, tedy ke vzniku škody. Vzhledem k zákonným požadavkům na to, aby zákazník byl dostatečně informován jak před uzavřením cestovní smlouvy, tak před samotným zájezdem, lze za porušení právní povinnosti plynoucí z §852d obč. zák. či §10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. vedle případu, kdy informace poskytnuta nebyla vůbec, považovat i skutečnost, že cestovní kancelář nad rámec smluvních či zákonných povinností poskytla informaci obsahově nesprávnou či mylnou. Dovolací soud dále uložil soudu prvního stupně, aby v novém rozhodnutí vedle podmínek odpovědnosti žalovaných za škodu posoudil i rozsah spoluzavinění žalobce a zvážil otázku pasivní věcné legitimace první žalované.
Poté, co usnesením ze dne 28. 7. 2010, č. j. 32 C 174/2005-80, vyloučil řízení o zaplacení 100.000,- Kč (nemajetkové újmy) k samostatnému řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 32 C 174/2005-93, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2011, č. j. 32 C 174/2005-110, zamítl žalobu na zaplacení 110.272,- Kč s příslušenstvím vůči první žalované, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 82.704,- Kč s příslušenstvím, ohledně 27.568,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 10. 2004 žalobce (občan Slovenské republiky) prostřednictvím druhé žalované uzavřel faxem s první žalovanou cestovní smlouvu na zájezd do Thajska, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky první žalované [podle bodu 4.1 písm. f) všeobecných podmínek se klient zavazuje dodržovat pasové, celní, zdravotní a další předpisy země, do které cestuje, s tím, že cizí státní příslušník je povinen se informovat na vízovou povinnost u zastupitelství země, kam cestuje, veškeré náklady, které vzniknou nedodržením tohoto ustanovení, nese zákazník]; cena zájezdu nezahrnovala turistické vízum do Thajska. Na dotaz žalobce ze dne 10. 10. 2004, zda lze víza vyřídit přímo na letišti v Bangkoku, mu zaměstnankyně druhé žalované dne 23. 10. 2004 e-mailem kladně odpověděla s tím, že k vyřízení víza potřebuje jednu fotografii a zaplatí poplatek ve výši 1.000,- THB. Žalobce turistická víza tímto způsobem na letišti v Bangkoku neobdržel, byl zde se svou rodinou zadržen a z Thajska deportován. Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že vedle případu, kdy informace poskytnuta nebyla vůbec, lze za porušení právní povinnosti plynoucí z §852d obč. zák. či §10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. považovat i skutečnost, že cestovní kancelář nad rámec smluvních či zákonných povinností poskytla informaci obsahově nesprávnou či mylnou. Tuto mylnou informaci žalobci poskytla pouze druhá žalovaná (její zaměstnanec) a takový exces nemůže jít k tíži první žalované, byť organizátorem zájezdu byla ona. Žalobci vznikla v příčinné souvislosti s takto nesprávně podanou informací škoda ve výši ceny zájezdu, jejíž náhradu soud prvního stupně pro spoluzavinění ve smyslu §441 obč. zák. v rozsahu 25% snížil (žalobce byl před uzavřením cestovní smlouvy seznámen se všeobecnými smluvními podmínkami, které mu ukládaly povinnost sám se informovat o vízové povinnosti u příslušného zastupitelského úřadu).
K odvolání žalobce a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 39 Co 315/2011-140, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé mezi žalobcem a první žalovanou ohledně 82.704,- Kč s příslušenstvím a ve vyhovujícím výroku o věci samé mezi žalobcem a druhou žalovanou ohledně 55.136,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej částečně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že první žalovaná dostála svým závazkům, neporušila zákonnou ani smluvní povinnost a na vzniku škody nenese žádné zavinění. Žalobce byl naopak povinen informovat se na vízovou povinnost na zastupitelství cílové země, a takové nesplnění pak odpovídá spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 25%.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a „otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že oba soudy nesprávně rozhodly o pasivní legitimaci první žalované a o spoluodpovědnosti organizátorů zájezdů ve smyslu §852a - 852k obč. zák. a zákona č. 159/1999 Sb.“ Tvrdí, že důkazní řízení k posouzení pasivní legitimace první žalované bylo provedeno velice povrchně, neboť nebyl hodnocen vztah mezi hlavním provozovatelem zájezdů a mezi prodejcem zájezdů (v judikatuře obecných soudů chybí stanovení zásad a pravidel výše podílů nebo formy odpovědnosti jednotlivých organizačních článků cestovních agentur). Žalobce dále napadá výrok o náhradě nákladů řízení a má za to, že první žalovaná se nemůže absolutně vyvinit z odpovědnosti a mít nárok na náhradu nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že soudy obou stupňů vyhodnotily pasivní legitimaci první žalované zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Podsouvat otázku zásadního právního významu na vztah mezi první žalovanou jako cestovní kanceláří a druhou žalovanou jako zprostředkovatelskou agenturou je zcela mimo rámec předmětu dovolacího řízení, stejně tak zjišťování obsahu cestovní smlouvy je skutková záležitost, takže dovolání žalobce postrádá podmínku přípustnosti dovolání, a proto by je měl dovolací soud odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pro otázku pasivní legitimace ve sporu o náhradu škody z porušení informační povinnosti v souvislosti s cestovní smlouvou, která nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena, a představuje proto otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání však není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 3. 2012, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §852a odst. 1 obč. zák. cestovní smlouvou se provozovatel cestovní kanceláře (dále jen "cestovní kancelář") zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu.
Podle §852d odst. 1 obč. zák. cestovní kancelář je povinna nejpozději 7 dnů před zahájením zájezdu poskytnout zákazníkovi písemně další podrobné informace o všech skutečnostech, které jsou pro zákazníka důležité a které jsou jí známy, pokud nejsou obsaženy již v cestovní smlouvě nebo v katalogu, který byl zákazníkovi předán, zejména a) upřesnění údajů uvedených v §852b odst. 3 písm. a) až d), které jsou cestovní kanceláři známy a nejsou obsaženy v cestovní smlouvě nebo v katalogu, který byl zákazníkovi předán, b) podrobnosti o možnosti kontaktu s nezletilou osobou nebo zástupcem cestovní kanceláře v místě pobytu nezletilé osoby, jde-li o zájezd, jehož účastníkem je nezletilá osoba, c) jméno, adresa a telefonní číslo osoby, na kterou se zákazník v nesnázích v průběhu zájezdu může obrátit s žádostí o pomoc, zejména místního zástupce cestovní kanceláře a adresu a telefonní číslo zastupitelského úřadu, d) informace o možnosti uzavřít pojištění pro případ, že zákazníkovi vzniknou náklady v souvislosti s jeho odstoupením od cestovní smlouvy, pokud toto pojištění není zahrnuto v ceně zájezdu.
Podle §852i odst. 1 obč. zák. cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nesplní-li cestovní kancelář své povinnosti vyplývající z cestovní smlouvy nebo tohoto zákona řádně a včas, musí zákazník uplatnit své právo u cestovní kanceláře bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 měsíců od skončení zájezdu, nebo v případě, že se zájezd neuskutečnil, ode dne, kdy měl být zájezd ukončen podle cestovní smlouvy, jinak právo zaniká. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení je-li uzavření cestovní smlouvy zprostředkováno jinou cestovní kanceláří nebo cestovní agenturou, je lhůta podle odstavce 2 zachována, i pokud tak zákazník učinil řádně a včas u zprostředkující cestovní kanceláře nebo cestovní agentury.
Podle §852j odst. 2 obč. zák. cestovní kancelář se může odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti zprostit jen tehdy, prokáže-li, že tuto škodu nezavinila ona ani jiní dodavatelé služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu a škoda byla způsobena a) zákazníkem, b) třetí osobou, která není spojena s poskytováním zájezdu, pokud tuto skutečnost nebylo možné předpokládat nebo byla nevyhnutelná, nebo c) neodvratitelnou událostí, které nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění účinném ke dni uzavření cestovní smlouvy, tj. před novelou provedenou zákonem č. 214/2006 Sb., provozovatel cestovní kanceláře (dále jen "cestovní kancelář") je podnikatel, který je na základě koncese oprávněn nabízet a prodávat zájezdy. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v rámci živnosti podle odstavce 1 může cestovní kancelář rovněž a) nabízet a prodávat jednotlivé služby cestovního ruchu a na základě individuální objednávky prodávat jejich kombinace, b) organizovat kombinace služeb cestovního ruchu a nabízet je a prodávat jiné cestovní kanceláři za účelem jejího dalšího podnikání, c) zprostředkovávat prodej jednotlivých služeb cestovního ruchu pro jinou cestovní kancelář nebo cestovní agenturu, případně pro jiné osoby (dopravce, pořadatele kulturních, společenských a sportovních akcí apod.), d) zprostředkovávat prodej zájezdu pro jinou cestovní kancelář; cestovní smlouva v těchto případech musí být uzavřena jménem cestovní kanceláře, pro kterou je zájezd zprostředkováván, e) prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní řády, tištěné průvodce a upomínkové předměty.
Podle §3 odst. 1 tohoto zákona provozovatel cestovní agentury (dále jen "cestovní agentura") je podnikatel, který je oprávněn na základě ohlášení vázané živnosti provozovat činnost v rozsahu uvedeném v §2 odst. 2 písm. a) až d).
Podle §10 odst. 1 tohoto zákona cestovní kancelář je povinna před uzavřením cestovní smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou (dále jen "katalog") pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy a které mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu, zejména o a) termínu zahájení a ukončení zájezdu, b) ceně zájezdu, včetně časového rozvrhu plateb a výši zálohy, c) případech, kdy je zákazník povinen zaplatit cestovní kanceláři odstupné při odstoupení od cestovní smlouvy, a o výši tohoto odstupného, d) místě určení cesty nebo pobytu, e) druhu dopravního prostředku (hlavní charakteristické znaky nebo třídy), f) ubytování (poloha, kategorie, stupeň vybavenosti a hlavní charakteristické znaky), g) stravování, h) předpokládané trase cesty, včetně časů a míst zastávek, i) pasových a vízových požadavcích pro občany České republiky a zdravotních formalitách, které jsou nutné pro cestu a pobyt, a o obvyklých cenách a lhůtách pro jejich vyřízení, j) tom, zda je pro zájezd požadován minimální počet zákazníků včetně termínu, kdy nejpozději před odjezdem musí být zákazníku oznámeno, že nebylo tohoto minimálního počtu dosaženo a cestovní kancelář zájezd ruší, k) rozsahu a podmínkách pojištění zákazníka podle §6 až 8 (rozsah pojistného plnění, podmínky pro uplatnění nároku zákazníka, pojišťovna, s níž má uzavřeno pojištění), l) programu v místě pobytu, m) lhůtě, ve které může zákazník oznámit, že se zájezdu místo něho zúčastní jiná osoba, pokud jsou důvody pro její stanovení, a o podmínkách, které musí účastník zájezdu splňovat, pokud jsou důvody pro jejich stanovení, n) možnosti uzavřít individuální pojištění zákazníka pro cesty a pobyt včetně pojištění pro případ, že zákazníkovi vzniknou náklady v souvislosti s jeho odstoupením od cestovní smlouvy, pokud toto pojištění není zahrnuto v ceně zájezdu.
Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti, a žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1958/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně podala žalobci nesprávnou informaci o tom, že víza lze vyřídit přímo na letišti v Bangkoku, zaměstnankyně druhé žalované, která jako zprostředkovatel zájezdu uzavírala s žalobcem cestovní smlouvu. První žalovaná cestovní kancelář byla sice organizátorem a poskytovatelem zájezdu, avšak tuto informaci jdoucí nad rámec informačních povinností poskytovatele zájezdu (cestovních služeb) sama nepodala, a nemůže proto jít z její strany o porušení právní povinnosti, které by bylo jednou z podmínek její odpovědnosti za škodu. Nejedná se totiž o případ, kdy cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu (§852i odst. 1 obč. zák.), neboť nesprávná informace o vízové povinnosti totiž není vadným plněním závazku z cestovní smlouvy ve smyslu tohoto ustanovení, nýbrž odlišným případem porušení právní povinnosti, s nímž zákon odpovědnost cestovní kanceláře za počínání jiných subjektů nespojuje. Na tom nic nemění ani úprava obsažená v §852j odst. 2 obč. zák., které je liberačním důvodem a uplatní se jen tam, kde jsou podmínky odpovědnosti splněny. Z tohoto pohledu není významný přesný obsah ujednání mezi oběma žalovanými o rozsahu zmocnění, jehož nedostatečné zjištění dovolatel odvolacímu soudu vytýká, neboť charakter vztahu mezi poskytovateli cestovních služeb, který je jejich vnitřní záležitostí, nemá dopad do práv třetích osob. Ani zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, odpovědnost cestovní kanceláře za toto specifické porušení právní povinnosti jinou cestovní kanceláří či agenturou nezakládá.
Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný, proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolání je výslovně podáno i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání do tohoto výroku směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má první žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (dovolací řízení se druhé žalované netýkalo). Výše odměny za zastoupení advokátem byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (82.704,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 7 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o 50 % podle §18 odst. 1 věty první této vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 12.909,- Kč; první žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak s přičtením DPH ve výši 21 % na celkových (po zaokrouhlení) 12.378,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu