ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2824.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2824/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, se sídlem v Plzni, dr. Edvarda Beneše 13, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 3.600.000,- Kč s příslušenstvím a 5.000,- Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 290/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 C 290/2009-153, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 648/2011-187, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 C 290/2009-153, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 648/2011-187, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 13 C 290/2009-153, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.600.000,- Kč s úroky z prodlení a na placení částky 5.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. března 2008 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že 5. prosince 2007 po vyšetření žalobce na centrálním příjmu žalované nemocnice rozhodl lékař o hospitalizaci žalobce a jeho převozu do psychiatrické léčebny v Dobřanech, s čímž rodiče žalobce nesouhlasili, okamžitému převozu zabránili a žalobce byl proto dočasně umístěn na uzavřeném oddělení žalované. Žalobce nekomunikoval, zpočátku byl klidný, asi po půl hodině začal být v tenzi, odmítl medikaci formou tablet, lékařka proto odešla na sesternu zajistit medikaci formou injekce, žalobce se mezitím dostal do fáze neklidu, a když na uzavřené oddělení vstoupila psycholožka, žalobce ji fyzicky napadl, překonal odpor zdravotních sester, jednu z nich zranil, vyběhl na chodbu a vyskočil z okna. Pádem si způsobil zranění s trvalými následky, za něž požaduje náhradu škody. Na základě znaleckého dokazování bylo zjištěno, že postup zdravotnického personálu byl v souladu s poznatky lékařské vědy, ve zdravotním stavu žalobce došlo k překotnému vývoji, který se zaměstnanci žalované snažili adekvátně řešit, technická opatření (zábrana systémem jedněch dveří) však nebyla v daném případě plně dostačující k zabránění škody na zdraví pacienta; je pravidlem, že uzavřené oddělení by mělo mít dvě zábrany, není to však stanoveno právním předpisem, ostatně i v nejmodernějších zařízeních dochází k nepředvídatelným situacím; uzavřené oddělení žalované je jinak z hlediska úprav a organizace v České republice nadprůměrné. Soud věc posoudil podle §415 obč. zák. a §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že hlavní příčinou poškození zdraví žalobce bylo jeho jednání v duševní poruše, nikoliv způsob, jakým bylo uzavřené oddělení odděleno od ostatních prostor. Došlo k mimořádné situaci vyvolané náhlou změnou stavu pacienta, který byl na oddělení dočasně umístěn proto, že jeho převozu zabránili rodiče, a poté, co odmítl medikaci, bylo pouze shodou okolností, že psycholožka vstoupila do místnosti před aplikací medikace žalobci, který se zrovna nacházel v blízkosti vstupních dveří.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 18 Co 648/2011-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že postup zdravotnického personálu žalované byl v souladu s poznatky lékařské vědy, z jejich strany k pochybení nedošlo, technická opatření a podmínky fungování uzavřených oddělení psychiatrických klinik nejsou žádným předpisem ani opatřením stanoveny. Obecnou prevenční povinnost podle §415 obč. zák. pak nelze chápat jako bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu.
Oba tyto rozsudky napadl žalobce dovoláním. Namítá, že žalovanému byla známa jeho duševní choroba, nejednalo se tedy o nepředvídatelné jednání, a žalovaná měla učinit veškerá opatření, aby zamezila následkům jeho jednání v duševní poruše, této povinnosti však nedostála. Namítá, že soudy nedostatečně vzaly v úvahu závěry znaleckého posudku ohledně nedostačujících technických opatření k zabránění autonomnímu poškození zdraví pacienta, a vznáší pochybnosti o „platnosti“ znaleckého posudku, neboť žalobce vyšetřovala MUDr. Lednická, k soudu se však dostavil jiný ze tří zpracovatelů posudku a soud nevyhověl návrhu žalobce na doplnění nebo revizi znaleckého posudku. Napadené rozhodnutí považuje za zásadně právně významné v otázce správnosti aplikace §415 a §420 obč. zák., tedy zda předloženými důkazy se může nemocnice vyvinit z odpovědnosti za škodu nebo zda v případě předvídatelných událostí je její odpovědnost absolutní. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů v dané věci byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce směřuje výslovně nejen proti rozsudku odvolacího soudu, ale i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je však podle ust. §201 o. s. ř. odvolání, kterým účastník může napadnout rozhodnutí soudu vydané v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje. Nejvyšší soud rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (§10a o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto Nejvyšší soud z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívající v nedostatku funkční příslušnosti soudu, řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 4. dubna 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovoláním směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jeho přípustnost se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ustanovení §415 obč. zák. zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách, tedy povinnost postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody; aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).
V daném případě je třeba na základě skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn, vycházet z toho, že bezprostřední příčinou poškození zdraví žalobce bylo jeho jednání, kdy v duševní poruše si skokem či pádem z výšky způsobil škodu na zdraví. Soudy zvažovaly odpovědnost nemocnice, v níž k úrazu žalobce došlo, z hlediska porušení její prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) na základě zjištění, že uzavřené oddělení žalované, kde byl žalobce umístěn, nebylo vybaveno tzv. dvojí zábranou, což bývá pravidlem, nikoliv však předepsanou povinností. Z hlediska aplikace §415 a §420 obč. zák. s ohledem na způsob, jakým se žalobce dostal z uzavřeného oddělení přes odpor zaměstnanců, který překonal, a následně vyskočil z okna, nelze právnímu názoru odvolacího soudu vytýkat nesprávnost. Stále platí, že v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena vlastním jednáním poškozeného, nese ji sám (§441 obč. zák.), a to i v případě, že vznikla následkem jednání poškozeného, jemuž pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nelze přičítat zavinění (srov. např. R 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poškozenému se přičítají i veškeré, byť náhodné okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku. Samotná okolnost, že k poškození zdraví žalobce došlo v době jeho hospitalizace v žalované nemocnici, neznamená, že její odpovědnost je absolutní, jak uvádí dovolatel. Zajištění uzavřeného oddělení pouze jedněmi dveřmi nebylo vyvolávajícím činitelem sebepoškození žalobce a v situaci, jež nastala po napadení lékařky, se personál snažil zabránit jeho úniku z uzavřeného oddělení. Odvolací soud vycházel ze správného právního názoru, že odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu způsobenou při poskytování léčebné péče podle §420 obč. zák. není odpovědností za výsledek, nýbrž za protiprávní jednání, jímž může být i porušení generální prevence, jeho právní názor na aplikaci §415 obč. zák. v dané věci však nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Pokud žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že odvolací soud nevyvodil z důkazů správná skutková zjištění a některé okolnosti nevzal dostatečně v úvahu, jedná se o námitku týkající se nikoliv řešení otázky právní, nýbrž otázky dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Rovněž otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, musí být prokázána a v řízení se zjišťuje, zda jednání škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Námitka nedostatečných či nesprávných skutkových zjištění (dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Totéž platí o namítané vadě řízení (že soud neprovedl revizní či doplňující znalecký posudek). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), se totiž při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované ani vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu