ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3702.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3702/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, se sídlem Praha, U Studánky 3, proti žalované 1) Generali Pojišťovně a. s. , IČO 618 59 869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, a žalovanému 2) J. O., zastoupenému Mgr. Petrem Malcem, advokátem, se sídlem Praha 3, Korunní 127, o zaplacení 2.306.880,- Kč a 99.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č.j. 11 Co 585/2011-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 256.320,- Kč představující 50% zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, která mu byla poskytnuta žalovanou ve výši 512.640,- Kč v souvislosti s dopravní nehodou, při níž utrpěl škodu na zdraví. Dále se domáhal mimořádného zvýšení této náhrady ve výši 2.050.560,- Kč a pouze po žalované zaplacení 99.000,- Kč jako náhrady za (původně nehodnocené) omezení hybnosti ramenního kloubu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č.j. 23 C 139/2008-117, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 128.160,- Kč a žalované samostatně 22.500,- Kč, ohledně požadavku na zaplacení 2.178.720,- Kč oběma žalovanými a 76.500,- Kč žalovanou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 15. 1. 2005 došlo ke střetu osobního automobilu řízeného žalovaným a žalobce ležícího na vozovce, při němž žalobce utrpěl vážné poranění hlavy a obličeje, v jehož důsledku téměř oslepl a byl uznán plně invalidním. Spoluzavinění žalobce, který ležel na vozovce v silně podnapilém stavu, soud hodnotil 40 %. Na základě znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, který ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnotil 7.120 body + 250 body za omezení hybnosti ramenního kloubu, shledal soud důvodným nárok na zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění o 25 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky neshledal. Poškození zdraví žalobce je sice velmi vážné a úraz utrpěl ve věku 27 let, neztratil však schopnost myšlení, prožívání a možnost vstupovat do sociálních vztahů (po úrazu založil rodinu). Způsob života žalobce se oproti době před úrazem výrazně nezměnil, žil běžným společenským životem, pracoval příležitostně v dělnických profesích, doba jeho nezaměstnanosti výrazně převyšuje dobu zaměstnání.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č.j. 11 Co 585/2011-146, v napadeném rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ohledně náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, jeho úvahy stran naplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky zahrnující srovnání způsobu života žalobce před a po úrazu shledal zcela vyčerpávajícími. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru očního lékařství by bylo nadbytečné, neboť ztráta jednoho oka a omezené vidění druhého oka bylo zohledněno v rámci bodového ohodnocení včetně jeho zvýšení o 25 %.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku shledává v řešení otázky navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, otázky poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a otázky „zjištění skutkového stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí“ . Pochybení soudu shledává v nepřipuštění důkazu dalším znaleckým posudkem z oboru očního lékařství, přestože sami zpracovatelé znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci uvedli, že nejsou znalci v oboru oftalmologie, a nadto uvedený znalecký posudek vychází ze stavu, jaký byl rok před vydáním rozhodnutí. Dále se domnívá, že měl být ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem poučen a vyzván k doplnění důkazů, dospěl-li soud k závěru, že žalobcem tvrzené skutečnosti (o dosažené odbornosti a sportovním zapojení před úrazem) nebyly spolehlivě prokázány. Namítá, že soud v rámci úvah o mimořádném zvýšení odškodnění nerespektoval současnou judikaturu Nejvyššího soudu, když zcela v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, hodnotil pouze otázku mimořádného zapojení žalobce před úrazem. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Vytýká-li tedy dovolatel odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nepřipustil provedení důkazu dalším znaleckým posudkem, a v situaci, kdy tvrzení žalobce stran jeho vyučení v oboru elektrikář a sportovního zapojení před úrazem nepovažoval za prokázané, neposkytl žalobci poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nejsou jeho námitky uplatnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (viz §237 odst. 3 o. s. ř.). Lze nicméně podotknout, že soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, srozumitelně vyložil, proč důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – oftalmologie neprovedl, a že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že žalobce určité významné skutečnosti netvrdil nebo se mu je nepodařilo prokázat (a jen v takovém případě přichází v úvahu poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), nýbrž na závěru, že provedeným dokazováním byl zjištěn jiný než žalobcem tvrzený skutkový stav.
Dovolatel dále napadá závěr o nesplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky.
Především je třeba zdůraznit, že výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože tedy citované stanovisko neomezuje možnost zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky pouze na případy mimořádně vysoké úrovně dosavadního zapojení poškozeného do společenských aktivit, nadále (v souladu s výslovným zněním §7 odst. 3 vyhlášky) setrvává na požadavku, že ke zvýšení je třeba existence výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení skutkového stavu (správnost jeho zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, vycházel zejména ze zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce projevily v jeho životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen závěr soudu prvního stupně, že v projednávaném případě nebyl dán důvod pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu