ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3808.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3808/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. F. V. , advokáta se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, zastoupeného JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, proti žalovanému Ing. J. P. , zastoupenému JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25/922, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 515/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2012, č. j. 51 Co 589/2011-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.099,20 Kč k rukám JUDr. Kateřiny Součkové, advokátky se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2012, č. j. 51 Co 589/2011-100, potvrdil rozsudek ze dne 13. 7. 2011, č. j. 7 C 515/2008-69, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 152.200,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 1. 2007 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o právní pomoci, na jejímž základě žalobce jako advokát poskytl žalovanému právní služby ve věci jeho rozvodu a vypořádání společného jmění manželů. Po ukončení zastupování vyúčtoval žalovanému odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 152.200,- Kč. Dne 2. 4. 2009 se žalovaný dostavil do kanceláře žalobce a předal mu v hotovosti 160.000,- Kč. Poté, co žalobce vystavil doklad o zaplacení a chtěl peníze přepočítat a přeplatek vrátit, žalovaný do něj prudce oběma rukama strčil, opakovaně použil paralyzér a s celou hotovostí a advokátním spisem utekl. Za toto jednání (trestný čin loupeže) byl žalovaný pravomocně uznán vinným a odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 2 T 80/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 7 To 217/2010. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci náleží podle §420 odst. 1 obč. zák. náhrada škody, která mu protiprávním jednáním žalovaného vznikla. Pravomocným rozhodnutím trestního soudu o tom, že se stal skutek a kdo jej spáchal je soud ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř. vázán, proto je bezvýznamná námitka žalovaného, že žalobci náležela nižší částka odměny za zastoupení. Jednání žalovaného spočívající v odcizení předmětné částky je protiprávním činem, mezi nímž a vznikem škody na straně žalobce je dána příčinná souvislost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve „vymezení podmínek dobrovolné úhrady závazku žalovaného, rozlišení nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení a z titulu náhrady vzniklé škody, stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta podle advokátního tarifu“ a konečně pro „stanovení rozsahu vázanosti civilního soudu rozhodnutím o vině a trestu“. Podle něj se soudy obou stupňů dopustily zásadního pochybení v tom, že neposuzovaly oprávněnost odměny žalobce za údajně poskytnuté právní služby pro žalovaného; mimosmluvní odměna v požadované výši totiž nebyla žalobcem vypočtena podle advokátního tarifu, ve skutečnosti měla činit pouze 2.600,- Kč za skutečně poskytnuté 2 úkony právní služby (žalovaný namítá, že žalobce účtoval i úkony, které nejsou považovány za úkony právní služby podle advokátního tarifu, dále obsáhle vysvětluje výpočet mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu za zastupování v řízení o rozvod manželství a vypořádání společného jmění manželů). Zpochybňuje dále závěr soudů obou stupňů, že dobrovolně zaplatil fakturovanou částku 152.200,- Kč tím, že předal žalobci obálku s penězi a že žalobce poté vystavil příjmový doklad, a namítá, že se naopak bránil úhradě částky v takové výši a v žádném případě nárok žalobce neuznal co do důvodu a výše, jak nesprávně soudy dovodily; proto žalobci ani nemohl vzniknout nárok na náhradu škody v žalovaném rozsahu. Nesouhlasí rovněž s výrokem o náhradě nákladů řízení a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za neopodstatněné a nesplňující podmínku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Otázka mimosmluvní odměny advokáta podle advokátního tarifu nemůže mít u posuzované věci žádného významu, neboť soudy byly vázány pravomocným výrokem o vině žalovaného, který za pomoci násilí žalobci odcizil částku 160.000,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání žalovaného a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 4. 2012, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Důvody pro založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud neshledal.
Zásadní právní námitky dovolatele spočívají ve výtce, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neposuzoval oprávněnost odměny žalobce jako advokáta za poskytnuté právní služby v řízení o rozvod manželství a vypořádání společného jmění manželů. Dovolatel v této souvislosti podrobně rozebírá jednotlivé úkony právní služby, které mu měly být žalobcem poskytnuty, a předkládá své závěry o výši odměny podle advokátního tarifu, která podle něj žalobci skutečně náležela. Tyto námitky však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž stojí na závěru, že žalovaný byl pravomocným rozhodnutím trestního soudu uznán vinným a odsouzen za to, že poté, co se dne 2. 4. 2009 dostavil do kanceláře žalobce a předal mu částku 160.000,- Kč na zaplacení 152.200,- Kč za právní zastoupení, jej za pomoci násilí o tuto částku připravil; odvolací soud se zcela správně cítil vázán tímto pravomocným rozhodnutím trestního soudu o tom, že se stal skutek a kdo jej spáchal ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř., a dospěl-li poté k závěru, že žalobci náleží náhrada škody, která mu protiprávním jednáním žalovaného vznikla, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a nelze mu připisovat po právní stránce zásadní význam.
Považuje-li dovolatel za zásadní právní otázku, zda dobrovolně zaplatil fakturovanou částku 152.200,- Kč, a tvrdí-li, že se naopak popsaným jednáním úhradě této částky bránil, jednak tím znovu zpochybňuje shora uvedený princip vázanosti občanskoprávního soudu trestním rozhodnutím, jednak napadá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §243b odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o.s.ř., což však není tento případ.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu tak není přípustné. Rovněž proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Výše odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon právní služby – vyjádření k dovolání (§11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) byla vypočtena z tarifní hodnoty určené podle §8 odst. 1 advokátního tarifu (152.200,- Kč) na výsledných 7.220,- Kč (§7 bod 5. advokátního tarifu); žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše pak s přičtením DPH ve výši 21 % na celkových 9.099,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu