ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4369.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 4369/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Č. V. , zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 129/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 23 Co 289/2010-223, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, č. j. 23 Co 289/2010-223, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 625.680,- Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, č. j. 23 Co 289/2010-223, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 15.750.000,- Kč, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 17.249.200,- Kč na náhradě škody na zdraví, kterou utrpěl při dopravní nehodě; požadovaná částka sestává z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 16.650.000,- Kč a za bolest ve výši 535.680,- Kč, z náhrady nákladů spojených s léčením ve výši 16.490,- Kč a z náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 44.894,- Kč. Ohledně 2.136,- Kč a měsíčních částek 3.000,- Kč vzal žalobce žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 22 C 129/2005-167, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 331.384,- Kč, ohledně 16.915.680,- Kč žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně částek 2.136,- Kč a 3.000,- Kč měsíčně a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 11. 2002 Martin Pyták při řízení osobního motorového vozidla provozovatele, jehož odpovědnost za škodu je pojištěna u žalované, zavinil dopravní nehodu, při níž žalobce (cyklista) utrpěl otevřenou tříštivou zlomeninu střední části levého bérce s posunem úlomků, mnohočetné pohmožděniny a musel se podrobit třem operacím s následnou dlouhodobou rehabilitací. Znaleckými posudky bylo bolestné ohodnoceno 496 body, tj. částkou 59.520,- Kč, a ztížení společenského uplatnění 3000 body, tj. částkou 360.000,- Kč, obě částky již byly žalovanou uhrazeny. Po ukončení léčení přetrvává u žalobce zejména lehké omezení pohybu kolena a hlezna, deformita bérce, omezení krevního a lymfatického oběhu a trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Podle soudu prvního stupně z provedeného dokazování nevyplývá, že by bolest žalobce způsobená úrazem, jeho léčením nebo odstraňováním následků byla mimořádného charakteru a zvlášť výjimečná, aby odůvodňovala zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Soud neshledal důvody ani pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, pouze přiznal žalobci částku 270.000,- Kč odpovídající tomu, že trvalé psychické následky úrazu v rozsahu 1500 bodů znalec zvýšil podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50% na 2250 bodů s odůvodněním, že žalobce je mladý muž a vrcholový sportovec; jeho uplatnění v cyklistice a zimních sportech však nebylo profesionální. Vzhledem ke schopnosti zapojení žalobce do pracovního procesu bez výrazných omezení, kdy v blízké době po návratu do zaměstnání dosáhl zvýšení mzdy, soud považoval takto stanovenou náhradu za přiměřenou. Nebylo ani prokázáno, že by rozvod žalobce byl zapříčiněn předmětnou dopravní nehodou, a skutečnost, že žalobce je v důsledku utrpěného zranění omezen ve svém zájmu (cyklistice), je kompenzována maximálním základním a následně o 50 % zvýšeným bodovým ohodnocením následků utrpěného zranění. Soud prvního stupně přiznal žalobci rovněž náhradu nákladů spojených s léčením a vynaložených na pořízení rotopedu (16.490,- Kč) a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (17.714,- Kč).
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, č. j. 23 Co 289/2010-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, v zamítavé části jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 540.000,- Kč, jinak jej v rozsahu 16.375.680,- Kč potvrdil, a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně k nárokům na náhradu za ztrátu na výdělku, nákladů léčení a za bolest, které považoval za zcela správné. Doplnil dokazování ohledně sportovní činnosti žalobce a dovodil, že jsou splněny podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky o další dvojnásobek (540.000,- Kč), jelikož žalobce je výrazně omezen ve své dosavadní sportovní činnosti, nemůže se zejména účastnit cyklistických a lyžařských závodů jako před úrazem. Výrazné zvýšení náhrady o další násobky je však vyhrazeno pro tak závažné následky, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života a předpoklady jeho uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění neodpovídá principu proporcionality, že zvýšení postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky se vypočítává jako násobek celého základního bodového ohodnocení, a že takový postup je možný i u náhrady za bolest a odvolací soud se tím v podstatě nezabýval. Namítá, že odvolací soud vzal v úvahu pouze jednu z oblastí (sportovní), v níž u žalobce došlo ke ztížení společenského uplatnění, a nepřihlédl k závažným dopadům zranění do jeho soukromého života (tj. že trpí stavy úzkosti, depresí a je psychiatricky léčen). Nesprávně též vypočetl zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť měl vzít za základ celkové bodové ohodnocení včetně části, kterou žalovaný uznal a vyplatil (3000 bodů), nikoli jen 2250 bodů. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přiznané odškodnění za bolest je s ohledem na důsledky zranění dostatečné, a má za to, že komplikovaná léčba, nepředvídaná operace, nepovedená extrakce kovové výztuhy, náročná a dlouhodobá rehabilitace činí jeho případ zvlášť výjimečným hodným mimořádného zřetele. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odpovídá principu proporcionality a požadované několikanásobné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je zcela nepřiměřené, jestliže celková výše, která byla žalobci přiznána, resp. již vyplacena, činí 1.170.000,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (dotčeným účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o.s ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání. Postupoval přitom vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen v rozsahu 16.375.680,- Kč, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).
Přiměřenost úvahy soudu o zvýšení náhrady se posuzuje nejen z pohledu vymezení násobku, jímž se navyšuje základní částka, ale i z pohledu výsledné (absolutní) částky, která poškozenému na náhradě za ztížení společenského uplatnění náleží. Metoda zvýšení náhrady pomocí násobků totiž není výslovně upravena v právním předpise, a je proto podstatná přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011). Aby však násobky mohly uvedenou funkci plnit, musí být používány na jednotným způsobem určený základ.
Právní posouzení zjištěného skutkového stavu v dané věci (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá v zásadě shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud dospěl k závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a to především vzhledem k věku, v němž utrpěl újmu na zdraví, a k výraznému omezení sportovních aktivit, které před poškozením vykonával v nadstandardním rozsahu. Výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovil na základě zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce projevily v jeho životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Tomu odpovídá odvolacím soudem správně zdůvodněné mimořádné zvýšení náhrady zejména proto, že žalobce je po úrazu výrazně omezen v dosavadních sportovních aktivitách, které pro něj představovaly významnou životní hodnotu a které provozoval na výkonnostní úrovni. Podle úrovně, která vyplývá ze srovnatelných případů posuzovaných již soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, publikované pod C 10758 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“), odpovídá dopadům následků dopravní nehody na zapojení poškozeného do různých sfér společenského života dvojnásobek základní náhrady, musí však být správně vypočten.
Jestliže právní posouzení nároku odvolacím soudem odpovídá shora uvedeným právním principům (s výhradou dále popsané nesprávnosti samotného výpočtu), tj. nelze-li důvodně dovozovat nárok na zvýšení o další mnohonásobky, nepředstavuje rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno požadavku na přisouzení dalších vícenásobků, rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam. Rovněž rozpad manželství žalobce, k němuž mělo dojít v souvislosti s poškozením jeho zdraví, je okolností, která mohla a nemusela nastat a která je individuálním výsledkem, závislým na řadě skutečností, které nemají souvislost s újmou na zdraví (kvalita rodinných vztahů, přístup manžela k potížím poškozeného, apod.), nemůže proto jít o kritérium relevantní pro úvahu o mimořádném zvýšení náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3457/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 4/2013, str. 144).
Ze všech těchto důvodů nelze dovodit, že by zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolacím soudem bylo nepřiměřeně nízké. Dovolání tak, pokud jde o otázku rozsahu mimořádného zvýšení náhrady, směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto v tomu odpovídajícím rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Způsob výpočtu zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jak jej provedl odvolací soud, není ovšem správný, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto je dovolání v tomto rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a je též důvodné.
Podle §6 odst. 2 vyhlášky pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Jak vyplývá z této právní úpravy, bodové ohodnocení uvedené v lékařském posudku se sčítá v případě, že následky poškození zdraví byly ohodnoceny podle více položek (limitováno je ohodnocení poškození téhož orgánu). Zdravotní stav poškozeného je v takovém případě pro účely zvyšování náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození oddělovat. Je tomu tak již proto, že není podstatné, jaká je klasifikace jednotlivých zdravotních poškození podle formálních kriterií lékařské vědy, která je zařazují do jednotlivých medicínských oborů, a že ztížení společenského uplatnění je třeba hodnotit komplexně, „napříč“ jednotlivými lékařskými specializacemi tak, aby ztížení, či ztráta uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti byla vystižena úplně a beze zbytku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009, publikovaný v Souboru pod C 8601).
Dovolateli je tak třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud, jestliže rozsah náhrady odůvodnil trojnásobkem základního ohodnocení, výši náhrady stanovil nesprávně; zvyšoval totiž jen částku odpovídající základnímu bodovému ohodnocení v rozsahu 2250 bodů, které se však týká pouze psychických následků poškození zdraví žalobce, aniž by mimořádné zvýšení bralo v potaz traumatologické následky újmy na zdraví, které byly znalcem vyčísleny dalšími 3000 body (a v uvedeném rozsahu též žalovanou mimosoudně vyplaceny). Při zvyšování odškodnění se však vychází z celkové základní výměry bodového ohodnocení podle §3 odst. 1 vyhlášky a nelze zvyšovat náhradu za ztížení společenského uplatnění jen z hlediska jednotlivých položek, nýbrž je třeba nahlížet na výsledný zdravotní stav jako na celek. Bodové ohodnocení se v takovém případě, kdy následky poškození zdraví byly ohodnoceny podle více položek, sčítá (srov. §6 odst. 2 vyhlášky).
Z toho vyplývá, že za situace, kdy lékař stanovil základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce pro traumatologické následky na 3000 bodů a pro psychické následky na 2250 bodů, je třeba při správném výpočtu vycházet ze součtu bodového ohodnocení těchto položek (tj. z 5250 bodů). Tomu odpovídá částka 630.000,- Kč, při zvýšení na dvojnásobek 1.260.000,- Kč. Žalobci bylo odvolacím soudem nad rámec odškodnění přiznaného soudem prvního stupně (270.000,- Kč) přiznáno odvolacím soudem 540.000,- Kč, přičemž mimosoudně obdržel 360.000,- Kč, tj. celkem již 1.170.000,- Kč, takže do celkového dvojnásobku odškodnění ztížení společenského uplatnění zbývá částka 90.000,- Kč, která žalobci nebyla v důsledku popsaného postupu přiznána. Tím je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 90.000,- Kč, zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konečně dovolání proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby ohledně bolestného nad rozsah základního bodového ohodnocení je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil rozsah náhrady za bolest v rozporu s ustálenou judikaturou; dovolání je též důvodné.
Podle §2 odst. 1 vyhlášky odškodnění bolesti se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla. Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
Podle §4 odst. 1 vyhlášky při určování bodového ohodnocení bolesti se hodnotí akutní fáze bolesti, přitom posuzující lékař vychází z podrobných písemných informací předaných předchozím ošetřujícím lékařem. Při určování bodového ohodnocení bolesti stanoveného rozmezím bodů se dále přihlíží zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím.
Dovolateli lze přisvědčit, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky o mimořádném zvýšení výše odškodnění nečiní rozdíl mezi oběma dílčími nároky práva na náhradu škody a zakládá právo soudu přiměřeně zvýšit částku odpovídající základnímu počtu bodů stanoveného lékařem jak v případě odškodnění ztížení společenského uplatnění, tak i v případě odškodnění bolesti. Soudu pak přísluší zvažovat, zda bolest, kterou poškozený utrpěl v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, představuje ve srovnání s jinými obdobnými případy zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.
Žalobce v posuzované věci utrpěl bolesti jednak při úraze samotném, jednak při třech následných operacích. První se uskutečnila hned po úrazu, druhá operace o několik měsíců později byla vynucena pomalým hojením a třetí operací byl vyňat kovový hřeb; ani po ustálení zdravotního stavu není poškozený zcela bez bolestí. Náhrada za bolest v základním bodovém hodnocení sice pamatuje na opakování bolestivých stavů a přiznává se za každou vytrpěnou bolest, avšak právě dlouhodobá či opakovaná bolest může být natolik nepříznivou okolností pro poškozeného, že představuje důvod, pro který je třeba přistoupit k mimořádnému zvýšení náhrady. Odvolací soud tak nesprávně posoudil podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest podle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť zmíněná poranění, komplikovanost léčby a dlouhodobá rehabilitace zakládají důvody zvláštního zřetele hodné. Stanovení náhrady v rozsahu základního bodového hodnocení, k němuž odvolací soud přistoupil, nevystihuje výjimečnost případu a neodpovídá intenzitě vytrpěné bolesti (srov. v obdobné věci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010).
Jelikož žalobcem uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení mimořádného zvýšení odškodnění bolesti byl shledán opodstatněným, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně 535.680,- Kč zrušil a věc i v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu