ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.788.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 788/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., člen holdingu ČSOB, IČO: 45534306, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1458, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 55/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 28 Co 329/2011-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 28 Co 329/2011-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. února 2011, č. j. 18 C 55/2010-153, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. 18 C 55/2010-153, zamítl žalobu na zaplacení 175.623,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 4. 6. 2006 byl při dopravní nehodě vážně zraněn žalobce, který utrpěl polytrauma, do 11. 6. 2006 byl hospitalizován a do 8. 5. 2007 byl v pracovní neschopnosti. Žalobce od 1. 7. 2004 byl vojákem z povolání Hradní stráže a rozhodnutím ze dne 17. 6. 2005 mu byla prodloužena doba služebního poměru na dobu 24 měsíců do 30. 6. 2008. Rozhodnutím přezkumné komise ze dne 16. 11. 2006 nebyl žalobce ze zdravotních důvodů uznán schopným vojenské činné služby v přímé souvislosti s úrazem a jeho služební poměr byl ukončen ke dni 30. 11. 2006. Žalovaná, u níž byl pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěn vůz, jehož řidič zavinil nehodu, odškodnila žalobci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 131.649,- Kč za dobu od 9. 5. 2007 do listopadu 2008, nahradila mu i příspěvek na bydlení, další náhrady odmítla poskytnout s tím, že služební poměr žalobce měl skončit k 30. 6. 2008. Soud věc posoudil podle §445 a §447 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že nebýt dopravní nehody ze dne 4. 6. 2006, byl by jeho služební poměr prodloužen i po 30. 6. 2008 a dál by konal svoji práci, proto mu nenáleží odškodnění ztráty na výdělku za dobu po 30. 6. 2008.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 28 Co 329/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Pokud by měla být žalobci poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i po skončení jeho služebního poměru, který byl sjednán na dobu určitou, musel by žalobce prokázat, že by jeho služební poměr pokračoval, nebýt poškození zdraví při dopravní nehodě. Hradní stráž nemá povinnost prodlužovat služební poměr, jedná se o individuální přístup a postup Hradní stráže závisí na více okolnostech; žalobce neprokázal, že nebýt škodné události, jeho služební poměr by pokračoval i po 30. 6. 2008.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Za otázku zásadního významu považuje, zda musí žalobce unést důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla nastat teprve v budoucnosti a která nenastala z objektivních důvodů, tedy zda musí být zcela jistě prokázáno, že by došlo k prodloužení jeho služebního poměru, nebo zda je prokázání této skutečnosti splněno již tím, že na základě provedených důkazů je možné podle okolností předpokládat, že inkriminovaná skutečnost by za normálního běhu věcí nastala. Poukazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/06, v němž je uvedeno, že v občanskoprávním řízení by měl postačit nižší důkazní standard, je-li skutkové zjištění soudu vzhledem k provedeným důkazům opřeno o pravděpodobnostní závěry. Uvádí, že zřejmě nikdy nebude prokázáno zcela jistě, že by více než dva roky po nehodě došlo k prodloužení jeho služebního poměru, avšak i podle §386 odst. 1 zákoníku práce platí, že náhrada za ztrátu na výdělku přísluší poškozenému i poté, co měl jeho pracovněprávní vztah sjednaný na dobu určitou skončit, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že by byl i nadále zaměstnán. Dovolatel shrnuje provedené důkazy a dovozuje, že z provedených důkazů vyplývá, že v jeho případě lze předpokládat, že nebýt újmy na zdraví, byl by i dále zaměstnán u Hradní stráže, a v této souvislosti poukazuje na to, že v 96,42 % případů byl služební poměr prodloužen. Dále namítá vadu řízení, neboť nebyl řádně poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že soud zajistil všechny důkazy, které bylo možno v dané věci opatřit, žalobce však neprokázal tvrzené skutečnosti a nárok na odškodnění. K postupu podle §118a odst. 3 o. s. ř. nebyl důvod, neboť soud měl shromážděny všechny potřebné důkazy pro rozhodnutí a z vlastní iniciativy provedl další dokazování. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam otázky trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §447 obč. zák., jež v napadeném rozhodnutí nebyla správně vyřešena.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 16. listopadu 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu (§447 odst. 1 obč. zák.).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z nároků na náhradu škody způsobené na zdraví má nahradit újmu odvíjející se od ztráty pracovní způsobilosti poškozeného. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost poškozeného byla následkem újmy na zdraví snížena nebo zanikla, a účelem této náhrady je poskytnout přiměřené odškodnění tomu, kdo není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené újmou na zdraví, dosahovat takového výdělku, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního (částečného invalidního) důchodu; tím je vyjádřeno snížení nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako předtím. Výše odškodnění se odvíjí od výdělku, kterého poškozený skutečně dosahoval předtím, než byla jeho pracovní způsobilost vlivem úrazu snížena a než došlo ke snížení jeho příjmu.
Občanský zákoník – na rozdíl od zákoníku práce (srov. §371, §386 zák. č. 262/2006 Sb.) neurčuje dobu, po kterou se poskytuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), neboť nerozlišuje, zda k poškození zdraví došlo v době, kdy poškozený měl pracovní poměr sjednaný na dobu určitou či neurčitou, ani nelimituje existenci nároku věkem poškozeného či jinými okolnostmi. Občanský zákoník tedy neomezuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze na dobu trvání pracovního nebo jiného obdobného poměru, který měl poškozený sjednán nebo do něhož byl povolán v době škodné události. Pokud nedojde ke změně poměrů na straně poškozeného, náleží mu odškodnění po dobu, po kterou mu ztráta pracovní způsobilosti brání, aby si příjmy k úhradě svých potřeb opatřoval vlastní prací.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na zánik nároku žalobce není správný, dovolací důvod podle §241a písm. b) o. s. ř. je tak naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro něž byl rozsudek zrušen, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu