ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1347.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1347/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva „Mír“ Teplice, IČ 000 35 351, se sídlem Teplice, Gagarinova 1558, zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Teplice, Kollárova 18, proti žalovaným 1) MUDr. K. P. , bytem T., a 2) V. P. , bytem tamtéž, zastoupeným Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem Teplice, náměstí Svobody 1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 463/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 9 Co 764/2011-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám JUDr. Jany Svobody, advokáta se sídlem Teplice, Kollárova 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, č. j. 9 Co 764/2011-57, potvrdil rozsudek ze dne 28. 3. 2011, č. j. 17 C 463/2010-25, kterým Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) uložil žalovaným povinnost vyklidit byt, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, v 7. podlaží domu v T. do 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolacího řízení rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. prosince 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou tímto zákonem.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolateli označená otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tudíž ani přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Otázka, „zda v případě postižení členských práv a povinností exekucí vedenou pouze proti jednomu z manželů mohou být postižena členská práva a povinnosti i druhého z manželů“, je (jak ostatně v dovolacím vyjádření uvedl i žalobce) v ustálené soudní praxi již vyřešena. Prohlášením konkursu na majetek jednoho z manželů, kteří jsou společnými členy družstva, zaniká ve smyslu ustanovení §231 obch. zák. i členství druhého manžela v družstvu; tytéž účinky nastávají v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí postižením členských práv a povinností vůči jednomu z manželů nebo v důsledku vydání exekučního příkazu k postižení členských práv a povinností vůči jednomu z manželů po právní moci usnesení o nařízení exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005, uveřejněný pod číslem 11/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že zánikem členství i jen jednoho z manželů v bytovém družstvu podle §703 odst. 2 obč.zák. zanikne i společné členství manželů v družstvu a podle ustanovení §714 obč. zák. i jejich společný nájem bytu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 1085 s., str. 1994; dále obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000).
Dovolatelé dále namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je nepřezkoumatelné, neboť v něm zcela chybí vysvětlení toho, proč byla povinnost k vyklizení rozšířena i na žalovanou. Tato námitka představuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně řízení namítanou vadou netrpí, z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že vycházely z toho, že právní mocí exekučního příkazu k postižení členských práv a povinností žalovaného 1) zaniklo (v souladu s výše citovanou judikaturou) členství v družstvu i žalované 2).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaných není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „vyhláška č. 117/1996.“). Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 1.000,- Kč (§7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z částky 273,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. srpna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu