ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1461.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1461/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. F. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Večeřou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu mladých Plzeň , se sídlem Plzeň, Rolnické náměstí 13, IČ 00040061, zastoupenému Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem Plzeň, Nádražní 2744/14, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.zn. 34 C 482/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2012, č.j. 14 Co 219/2012-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Davida Navrátila, advokáta se sídlem Plzeň, Nádražní 2744/14, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, č.j. 34 C 482/2010-148 ( poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 2. 2011, č.j. 34 C 482/2010-80, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2011, č.j. 14 Co 311/2011-113, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu č. 22 o velikosti 2+1 nacházejícího se v domě v ulici S. v P., je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č.j. 14 Co 219/2012-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání podané žalobcem proti rozsudku odvolacího soudu, vydanému dne 20. 11. 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jímž byla – stejně jako zrušeným rozhodnutím – žaloba zamítnuta; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem označené otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají. Posouzení otázky, zda je výkon práva v daném případě v rozporu s dobrými mravy, odvolacím soudem (soudem prvního stupně) může dovolací soud zpochybnit jen v případě, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp.zn. 22 Cdo 871/2005 a ze dne 30. 11. 2004, sp.zn. 28 Cdo 1094/2004). V posuzované věci se však o takovou situaci nejedná. Odvolací soud (soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí náležitě uvedl, proč v daném případě není (dle jeho názoru) dání Výpovědi (výkon vlastnického práva) v rozporu s dobrými mravy, přihlédl v souladu s ustálenou judikaturou k okolnostem jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce, přičemž jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a to zejména (jak ostatně konstatovaly soudy obou stupňů) s ohledem na skutečnost, že žalobce porušil svou povinnost platit nájemné opakovaně.
Na otázkách, zda je povinností nájemce bytu vést si vlastní evidenci nájemních plateb a informovat se předem u pronajímatele o výši ročního nedoplatku nájemného, popř. nákladů za služby, a zda je povinností soudu zabývat se důkazem navrženým žalobcem k prokázání dlouhodobé nepřítomnosti v ČR, v důsledku které se nemohl dovědět o vzniku svého závazku uhradit pronajímateli dlužné nájemné, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud (soud prvního stupně) totiž vycházel z toho, že žalovaný jako pronajímatel jej písemně vyzýval k úhradě, žalobce si však zásilku s výzvou nevyzvedl, přičemž tato skutečnost nemůže být k tíži pronajímatele, neboť je na žalobci, který se často dlouhodobě zdržuje mimo bydliště, aby si zajistil přebírání zásilek a řádné placení nájemného z bytu.
Ani otázka, zda „je řádným doručením tiskoviny – z něhož soud dovozuje vědomost žalobce o jeho povinnosti uhradit dlužnou částku žalovanému – důkazně neprokázané vhození nedoporučeného dopisu do poštovní schránky dostupné kterékoliv kolemjdoucí osobě a může být z tohoto fiktivního předpokladu tvrzeného soudu žalovaným soudem dovozeno, že žalobce byl s povinností uhradit dluh za nájemné v konkrétní výši seznámen“, jakož i námitky dovolatele, že o vyúčtovaném nedoplatku za služby nevěděl a vědět nemohl a že mu jeho výše nebyla sdělena, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají, neboť ve skutečnosti jeho námitky směřují vůči skutkovému zjištění a naplňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze. Totéž platí i ohledně jeho námitky, že dluh nedosahoval výše trojnásobky nájemného, neboť soudy vycházely z nesprávného matematického výpočtu.
Pokud dovolatel poukazoval na to, že ke dni podání výpovědi z nájmu bytu fakticky žádný dluh na nájemném či úhradách za služby spojené s užíváním bytu neměl, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 731/2008, a ze dne 9. 12. 2010, sp.zn. 26 Cdo 78/2010), dle níž nelze naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč.zák. podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu nájemci.
Námitkou, že mu s ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání (zejména odmítnutí provedení důkazů) bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, pak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž (jak je uvedeno již výše) přihlížet nelze. Ostatně řízení namítanou vadou netrpí, neboť soud prvního stupně náležitě zdůvodnil, proč považoval provedení dalších důkazů za nadbytečné.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 117/1996 Sb.“). Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 4 ve spojení s §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z částky 378,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu