ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1471.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1471/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) J. L. , a b) D. S. , zastoupených JUDr. Petrem Drábkem, advokátem se sídlem Benátky nad Jizerou, Podolecká 214, proti žalovaným 1) V. Z. , a 2) A. Z. , zastoupeným JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Klatovy, Randova 204, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 66/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2012, č. j. 12 Co 360/2012-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2012, č. j. 12 Co 360/2012-57, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. února 2012, č. j. 7 C 66/2011-35, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 2. 2012, č.j. 7 C 66/2011-35, uložil žalovaným vyklidit byt č. 1 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě K. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobci (podíloví spoluvlastníci předmětného domu) se právem (§126 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. – dále jen „obč.zák.“) domáhají vyklizení žalovaných z bytu, neboť jejich nájemní vztah, sjednaný nájemní smlouvou ze dne 21. 7. 2009 (dále též „Nájemní smlouva“) na dobu určitou, zanikl uplynutím doby ke dni 31. 7. 2010 (k uzavření nové nájemní smlouvy nedošlo). Neshledal důvody, pro něž by měla být žaloba s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zamítnuta; okolnost, že žalovaní v bytě bydlí 17 let, považoval za právně bezvýznamnou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 9. 2012, č.j. 12 Co 360/2012-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že účastníci uzavřeli platnou Nájemní smlouvu na dobu určitou a přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za otázku zásadního právního významu označují „potřebu přesnějšího určení významu ustanovení §43 obč.zák.“ vzhledem k situaci, v níž se nacházejí. Uvádějí, že „zcela nepředloženě podepsali žalobcům novou nájemní smlouvu na dobu určitou, ačkoliv to z jejich pohledu nebylo nutné ...“, že jim „uvěřili, že je nutno uzavřít s nimi novou nájemní smlouvu“, ačkoliv v bytě dlouhodobě bydlí. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby byla odložena jeho vykonatelnost.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. září 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (srov. §241 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolateli označená otázka výkladu ustanovení §43 obč.zák. zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
V souzené věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného bytu, jejichž právo nájmu mělo zaniknout uplynutím doby dohodnuté v Nájemní smlouvě. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vychází z (předběžného) právního názoru, že Nájemní smlouva je platná. Protože uvedenou otázku odvolací soud neposoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, shledává Nejvyšší soud pro její posouzení dovolání v tomto rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 6. 5. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod C 1174 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky ze dne 19. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1657/2004, a ze dne 25. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 254/2006) dovodila, že je třeba se v případě, kdy mezi stranami byla sjednána nájemní smlouva na dobu určitou za trvání nájemního vztahu k témuž předmětu nájmu bez časového omezení, zabývat otázkou, zda tato nově sjednaná nájemní smlouva a tedy i na jejím základě vzniklý nájemní vztah má povahu závazku zcela nového ve smyslu §570 odst. 1 obč.zák. (novace privativní) či pouze dochází ke změně stávajícího nájemního vztahu dle §516 obč.zák. a tento pak obstojí vedle nájemního vztahu původního (novace kumulativní). Jinak řečeno, je třeba se zabývat platností či neplatností nově sjednané nájemní smlouvy i z toho hlediska, zda existující nájemní vztah má být touto smlouvou změněn či zcela nahrazen.
Podle soudní praxe je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod C 1108 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Současně je soudní praxí zastáván názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. 6. 2003, sp.zn. 26 Cdo 916/2001, a usnesení z 9. 2. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4877/2007). Svědčí-li určité osobě právo nájmu k určitému bytu (bytové jednotce), nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2033/2004, z 15. 11. 2006, sp.zn. 26 Cdo 28/2006, a z 8. 3. 2011, sp.zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2238/2008). K absolutní neplatnosti právního úkonu (nájemní smlouvy) pak soud přihlíží z úřední povinnosti, ex offo.
V projednávané věci neobsahuje Nájemní smlouva (jíž byl v řízení proveden důkaz – srov. protokol o jednání konaném před soudem 1. stupně dne 3. 2. 2012 – č.l. 22 spisu) žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k předmětnému bytu. V řízení přitom bylo tvrzeno (srov. č.l. 22, odvolání žalovaných č.l. 42 spisu), že žalovaní v předmětném bytě bydleli 17 let, již před tím, než žalobci nabyli vlastnické právo k předmětnému domu).
Odvolací soud se však přesto nezabýval posouzením platnosti Nájemní smlouvy z výše naznačených hledisek; jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tím i nesprávné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu