ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.174.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 174/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) Ing. P. N. , b) MUDr. A. N. , zastoupených JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Tylovo náměstí 699/1, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, zastoupené Mgr. Soňou Hanzalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 369/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č. j. 55 Co 543/2011-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č. j. 55 Co 543/2011-71, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 7 C 369/2009-54, určil, že výpověď ze dne 16. 7. 2009 z nájmu bytu č. 4 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím ve 4. podlaží domu v P., Č., k. ú. S. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“ a „Výpověď“) je neplatná a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném dokazování zjistil, že žalobci užívají předmětný byt od roku 1984 (na základě dohody o výměně bytů), že jsou od roku 2005 zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci budovy – bydlení na parcele č. 140 a pozemků p.č. 140, 141, 793/6, 793/39 v katastrálním území M., obec P., okres Hlavní město Praha, zapsaných na listu vlastnictví č. 193 (dále jen dům v M.), že dne 6. 3. 2006 požádali o změnu užívání stavby, jež byla rozhodnutím městské části Praha 10 (stavební odbor) ze dne 24. 7. 2006 povolena, a to pro další využití jako rodinný dům s částí poskytování služeb vzorkovny a kanceláří oděvních potřeb (v I. nadzemním podlaží), a s obytným prostorem (II. nadzemní podlaží), že z tohoto domu platil žalobce v letech 2006 - 2009 daň jako ze stavby pro ostatní podnikatelskou činnost, pro kterou také celý dům využíval (v domě je umístěn provoz firmy žalobce P. J. Novák, s.r.o., jež je jediným zdrojem příjmů žalobců), že II. nadzemní podlaží je sociálním zázemím firmy, jedná se o otevřený prostor, který není konstrukčně oddělen od I. nadzemního podlaží, že žalobkyně je od roku 1990 invalidní, že je trvale sledována a vyšetřována na interní klinice (pro maligní nádorové onemocnění), že s ohledem na diagnózu je její psychický stav dlouhodobě nepříznivý a že v roce 2010 jí byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Dále zjistil, že žalovaná doručila žalobcům Výpověď, kterou odůvodnila §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), s tím, že jsou vlastníky domu v M.
Dospěl k závěru, že Výpověď má všechny zákonem požadované náležitosti, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. byl naplněn, ale Výpověď je v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že žalobci mají dva byty, neboť kromě předmětného bytu jsou vlastníky domu v M., který je rovněž (částečně) určen k bydlení, a lze po nich spravedlivě požadovat, aby k bydlení užívali jen tento dům, neboť jeho obytné patro je svou velikostí a uspořádáním srovnatelné s předmětným bytem a mohli učinit odpovídající kroky k vyřešení své bytové situace. Výpověď však považoval za neplatnou podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť s přihlédnutím ke způsobu využívání I. nadzemního podlaží domu v M. k podnikání žalobce, není dům způsobilý k bydlení žalobkyně, a to pro její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 2. 2012, č. j. 55 Co 543/2011-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Měl za to, že z dokazování sice bylo zjištěno, že zdravotní stav žalobkyně je dlouhodobě zhoršený, že však „nelze přehlédnout“, že „v současné době je pouze ve sledování lékaře, přičemž rodinný dům je zcela způsobilý uspokojit její potřeby i potřeby její rodiny“, a že nelze s ohledem na spravedlivé uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce zohlednit skutečnost, že žalobci využívají výhod regulovaného nájemného a svou nemovitost využívají k podnikání. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil a žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012, a odůvodnili ho §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Vytýkali odvolacímu soudu, že hodnotil důkazy týkající se zdravotního stavu žalobkyně a omezení s tím souvisejících jinak, než soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl, a že se zabýval „jen“ otázkou případné aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., ale neposoudil věc z pohledu §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. – zda lze po žalobkyni „spravedlivě požadovat“, aby užívala jen jeden byt. Zdůraznili, že právě s ohledem na zdravotní stav žalobkyně nemohou v obytném prostoru v domě v M. objektivně uspokojit své bytové potřeby. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; napadený rozsudek přezkoumal bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou jinou vadou řízení (kterou dovolatelé namítli) je postiženo i odvolací řízení v dané věci.
V souzené věci je významné právní posouzení, zda lze po dovolatelích spravedlivě žádat, aby užívali jen jeden byt (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), a zda Výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně z listinných důkazů, ohledání domu v M. a výpovědí účastníků vzal za prokázáno, že zdravotní stav žalobkyně je natolik nepříznivý, že – i s ohledem na stav a způsob využití domu v M. – nemůže užívat k bydlení jen tento dům. Odvolací soud – aniž by tyto důkazy zopakoval – dospěl k jinému závěru o zdravotním stavu žalobkyně (měl za to, že nyní je již jen ve sledování lékaře) a o způsobilosti domu v M. uspokojit její bytové potřeby.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které byly již v řízení před soudem prvního stupně provedeny a soud prvního stupně z nich učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně).
Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně nařídil a provedl mj. i důkaz ohledáním domu v M. (č.l. 45 spisu), listinnými důkazy o podnikání žalobce a o rozhodnutí stavebního úřadu o užívání stavby (č.l. 26 spisu), výslechem účastníků /dovolatelů/ (viz č.l. 26, 32 spisu), a právě z těchto důkazů učinil svá skutková zjištění o zdravotním stavu žalobkyně a stavu a způsobu užívání domu v M. Výslech účastníků je jedním z důkazních prostředků (§125, §131 o. s. ř.) a je třeba jej důsledně odlišovat od tvrzení účastníka, které může učinit nejen ve svých písemných podáních, ale i při svém přednesu u jednání.
Odvolací soud se mohl odchýlit od skutkových zjištění, jež čerpal soud prvního stupně zejména z výpovědí účastníků a z ohledání domu v M., jen za podmínek uvedených v §213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř., tj. za podmínky jejich zopakování (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tyto důkazy však nezopakoval. Vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a řízení tak zatížil jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Důvodná je i námitka dovolatelů, že dospěl-li soud k závěru, že nelze po nájemci, jenž dostal výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, není výpovědní důvod naplněn, neboť předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je kromě toho, že nájemce má dva byty, také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich a již z tohoto důvodu je výpověď neplatná.
Zákon blíže nestanoví důvody, které lze považovat za „spravedlivé“ (jedná se o právní normu s relativně neurčitou hypotézou), soud musí vždy zvážit zjištěné okolnosti v konkrétní věci, přihlédnout nejen k oprávněným zájmům nájemce, ale i pronajímatele. Důvody, pro které nelze spravedlivě požadovat, aby nájemce užíval jen jeden byt, mohou být různé, může jít i o situaci, kdy nájemce užívá další byt (nemovitost) k podnikání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 4, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 710/2012), kdy mu to nedovoluje jeho zdravotní stav apod.
Protože řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud je zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu