ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1779.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1779/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Rezidence Ambra a.s. , se sídlem Luhačovice, Školní 674, zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, proti žalovanému M. D. , zastoupenému JUDr. Dušanem Ažaltovičem, hostujícím evropským advokátem se sídlem Trenčín – Opatová, Potočná 650/135B, s ustanovenou konzultantkou v otázkách procesního práva Mgr. Jitkou Kapsovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Šaripova 1801, o zaplacení částky 337.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 9 C 21/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. července 2012, č.j. 59 Co 129/2012-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č.j. 9 C 21/2009-148, ve spojení s usnesením ze dne 31. 10. 2011, č.j. 9 C 21/2009-169, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 337.788,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č.j. 59 Co 129/2012-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že společnost POINTA, a.s. uzavřela dne 10. 3. 2006 s žalobkyní nájemní smlouvu (dále též jen „Smlouva z 10. 3. 2006“), jejímž předmětem byla mj. budova občanské vybavenosti a další (ve smlouvě specifikované) nemovitosti v obci a k.ú. L. (dále též jen „předmětné nemovitosti“), a to včetně movitého zařízení a vybavení, které se v předmětných nemovitostech nacházelo, že sjednaným účelem nájmu bylo rovněž jejich užívání žalobkyní k provozování rezidenčního zařízení pro pobyt seniorů a poskytování s tím souvisejících služeb, že Smlouva z 10. 3. 2006 byla uzavřena na dobu určitou (20 let) a účastníky v ní bylo mj. ujednáno, že pronajímatel ji může vypovědět rovněž v případě, že nájemce je více než 1 měsíc v prodlení s placením nájemného a nedoplatky neuhradí ani na základě písemné výzvy pronajímatele ve lhůtě v ní stanovené, která však nesmí být kratší než 10 dnů (viz čl. VI. odst. 2 písm. b/), že podle jejího čl. VI. odst. 4 musí mít výpověď mj. písemnou formu, je nutno ji prokazatelně doručit druhé smluvní straně, výpovědní důvod musí být ve výpovědi – pod sankcí neplatnosti tohoto právního úkonu – uveden a v případě výpovědi ze strany pronajímatele z důvodu neplacení nájemného je výpovědní lhůta jednoměsíční a počíná běžet dnem doručení výpovědi druhé smluvní straně, že na základě Smlouvy z 10. 3. 2006 uzavřeli účastníci dne 13. 8. 2006 tzv. rezidenční smlouvu (dále jen „Smlouva z 13. 8. 2006“), jejímž předmětem bylo mj. „bytové studio o podlahové výměře 83,56 m2“ a dále dne 1. 9. 2007 „smlouvu o užívání ubytovací jednotky“ (dále jen „Smlouva z 1. 9. 2007“), jejímž předmětem byly „ubytovací jednotky vč. příslušenství, WC, koupelny, předsíně a balkonu“, nacházející se ve III. nadzemním podlaží budovy, že „doba pobytu“ dle Smlouvy z 13. 8. 2006 (ve znění následných dodatků) byla sjednána do 31. 7. 2008, že dohodou z 30. 4. 2008 bylo sjednáno ukončení užívání jednotek č. 304, 308 a 309 ke dni 30. 6. 2008 a dohodou z téhož dne bylo rovněž ukončeno užívání jednotky ke dni 30. 12. 2008, že žalovaný řádně poskytoval žalobkyni úhradu za užívání nemovitostí a čerpání „služeb“ na základě citovaných smluv jen do konce měsíce dubna 2008 a jde-li o Smlouvu z 1. 9. 2007, uhradil své závazky ještě za měsíc červenec 2008. Vzal rovněž za zjištěno, že dne 21. 6. 2007 dala společnost POINTA, a.s. žalobkyni „okamžitou výpověď“ Smlouvy z 10. 3. 2006 (dále jen „Výpověď“) podle jejího článku VI. odst. 2 písm. b) s odůvodněním, že žalobkyně je více než 1 měsíc v prodlení s placením nedoplatku nájemného za měsíc duben 2007 (přičemž tento nedoplatek nebyl uhrazen ani na základě zaslané výzvy ve stanovené lhůtě) a se zaplacením nájemného za měsíc květen 2007, že téhož dne (tj. 21. 6. 2007) uzavřela společnost POINTA, a.s. k předmětným nemovitostem nájemní smlouvu se společností REALITY – HOTELS s.r.o. (dále jen „Smlouva z 21. 6. 2007“) a dne 22. 7. 2007 nájemní smlouvu (opět k předmětným nemovitostem) se žalobkyní (dále jen „Smlouva z 22. 7. 2007“). Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je-li Výpověď neúčinným právním úkonem, nedošlo na základě ní ke skončení nájemního vztahu založeného Smlouvou z 10. 3. 2006. V této souvislosti konstatoval, že v citované smlouvě nebyla sjednána možnost jejího okamžitého zrušení, přičemž ani výkladem Výpovědi nelze dovodit, že jde o výpověď z nájmu s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Výpověď není rovněž řádné zdůvodněna, neuvádí okolnosti výzvy k zaplacení nedoplatku, zejména lhůty k doplacení, a neobsahuje odkaz na doručení této výzvy; jelikož jde o podstatné náležitosti Výpovědi, je proto z důvodu jejich absence neplatná. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl rovněž k závěru o neplatnosti Smlouvy z 21. 6. 2007, neboť – s ohledem na výše uvedené – předmětné nemovitosti nebyly právně volné a jejich nájemkyní byla (ke dni uzavření Smlouvy z 21. 6. 2007) stále žalobkyně. Jelikož neshledal důvody pro vyslovení závěru o neplatnosti Smlouvy z 13. 8. 2006, jakož i Smlouvy z 1. 9. 2007, žalobě – s ohledem na zjištěný skutkový stav – vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vyjadřuje přesvědčení, že dovolací soud dosud neřešil otázku, „co je podstatnou náležitostí výpovědi z nájmu, bez níž není výpověď platná“. V této souvislosti namítá, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by podstatnými náležitostmi výpovědi z nájmu bylo „řádné zdůvodnění výpovědi, okolnosti výzvy k zaplacení nedoplatku, zejména lhůty k doplacení, a odkaz na doručení této výzvy“; přitom vyjadřuje názor, že i bez uvedení těchto skutečností je Výpověď platná a má za následek ukončení nájemního vztahu uplynutím výpovědní doby. Vyjadřuje názor, že dovodil-li soud prvního stupně, že předmět nájmu nebyl k 21. 6. 2007 právně volný (neboť stále trval nájemní vztah založený Smlouvou z 10. 3. 2006), bylo pak na místě učinit rovněž závěr o neplatnosti Smlouvy z 1. 9. 2007 (o níž žalobkyně opírá svůj nárok vůči žalovanému), která je odvozená „jako tzv. podnájem“ od Smlouvy z 22. 7. 2007. Namítá, že soud prvního stupně se nezabýval podstatnou skutečností spočívající v tom, že od 30. 5. 2008 již neužíval (z důvodů rozvedených v dovolání) žádnou „ubytovací jednotku“ a žalobkyně mu tak ani neposkytovala žádné související „služby“. Žalobkyni proto od 1. 6. 2008 nemohl vzniknout nárok na zaplacení požadované částky za užívání ubytovací jednotky žalovaným a čerpání souvisejících „služeb“; namítl dále, že závěr odvolacího soudu, že „skutečnost, že žalovaný plnil žalobkyni do dubna 2008, svědčí o tom, že žalovaný užíval předmětnou nemovitost i od 1. 6. 2008“ nemá oporu v provedeném dokazování. Rovněž namítá, že mu byla postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem, a to i přesto, že svoji neúčast na jednání omluvil a požádal o odročení jednání; přitom vyjadřuje nesouhlas (z důvodů rozvedených v dovolání) s názory odvolacího soudu, jež vyslovil v souvislosti s hodnocením jím předloženého dokladu o absolvování vyšetření na klinice v Praze dne 14. 9. 2011. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. července 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil, a to námitkou, že od 30. 5. 2008 již neužíval žádnou „ubytovací jednotku“ a žalobce mu neposkytoval žádné související „služby“; jeho prostřednictvím brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal skutková zjištění pro právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. však dovolací soud (jak je již výše uvedeno) při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže přihlížet.
Dovolací soud především zastává názor, že dovolatelem označená otázka („co je podstatnou náležitostí výpovědi z nájmu, bez níž není výpověď platná“) v daném případě nemůže představovat otázku zásadního právního významu již proto, že na řešení takovéto obecné otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku (resp. rozsudku soudu prvního stupně) byla pro souzenou věc rozhodující odpověď na otázku, zda v důsledku dání Výpovědi došlo ke skončení nájemního poměru založeného Smlouvou z 10. 3. 2006.
Dle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.), bylo ve Smlouvě z 10. 3. 2006 mj. ujednáno, že pronajímatel ji může vypovědět rovněž v případě, že nájemce je více než 1 měsíc v prodlení s placením nájemného a nedoplatky neuhradí ani na základě písemné výzvy pronajímatele ve lhůtě v ní stanovené, která však nesmí být kratší než 10 dnů, a že výpověď musí mít písemnou formu, je nutno ji prokazatelně doručit druhé smluvní straně, výpovědní důvod musí být ve výpovědi – pod sankcí neplatnosti tohoto právního úkonu – uveden a v případě výpovědi ze strany pronajímatele z důvodu neplacení nájemného je výpovědní lhůta jednoměsíční a počíná běžet dnem doručení výpovědi druhé smluvní straně. Pokud si účastníci Smlouvy z 10. 3. 2006, uzavřené na dobu určitou, sjednali rovněž jiný způsob skončení nájmu (srov. §676 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření citované smlouvy), je třeba, aby právní úkon (např. výpověď), jímž má být nájem takto skončen, odpovídal smluveným podmínkám (např. aby výpověď obsahovala sjednanou délku výpovědní lhůty, aby ve výpovědi byl uveden sjednaný výpovědní důvod apod.).
Byla-li Výpověď – dle ničím nezpochybněného skutkového zjištění soudů obou stupňů – formulována jako „okamžitá“, nesplňovala (jde-li o délku výpovědní doby) již z tohoto důvodu smluvené podmínky pro podání výpovědi pronajímatelem a lze tak proto bez dalšího přisvědčit závěru odvolacího soudu, že Výpověď představuje neúčinný právní úkon, jenž nemohl vyvolat účinek v podobě skončení nájemního poměru založeného Smlouvou ze dne 10. 3. 2006. Na uvedeném závěru by pak nemohla ničeho změnit ani odpověď na otázku, zda Výpověď ve svých náležitostech vyhovovala dalším smluveným podmínkám, případně je-li platným právním úkonem či nikoliv; dovolací soud se jimi proto z důvodu nadbytečnosti nezabýval.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že – za situace, kdy soud učinil závěr o neúčinnosti Výpovědi – bylo namístě dovodit rovněž neplatnost Smlouvy z 1. 9. 2007, která je odvozená od (neplatné) Smlouvy z 22. 7. 2007 „jako tzv. podnájem“. Je tomu tak proto, že jak Smlouva z 10. 3. 2006, tak i Smlouva z 22. 7. 2007, se týkaly – dle skutkových zjištění učiněných oběma soudy – téhož (nepřímého) předmětu nájmu (tj. předmětných nemovitostí), a jelikož ke dni uzavření Smlouvy z 1. 9. 2007 trval nájemní vztah založený Smlouvou z 10. 3. 2006, byla žalobkyně (nájemkyně předmětných nemovitostí) oprávněna za tam stanovených podmínek mimo jiné i umožnit užívání předmětných nemovitostí jinému subjektu, např. formou podnájmu.
Námitka, že dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem, pak vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 3 o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3351/2008). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., jakož i o skutečnost, že žalobkyni (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu