ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1782.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1782/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická 28, proti žalovaným 1) Ing. J. D., 2) Z. D. , 3) M. D. , 4) O. D. , zastoupeni Mgr. Ilonou Mikešovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Přístavní 24, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 347/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 62 Co 251/2012-321, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 4.356,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Renaty Scholzové, advokátky se sídlem v Praze 2, Blanická 28.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4. 8. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 5 se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený mu předat „byt č. 7, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím situovaný v 3. patře domu č. p. 2379 v P., v ulici B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako vlastník domu je pronajímatelem bytu, jehož původní nájemkyní byla L. K. Po její smrti užívají žalovaní byt bez právního důvodu, neboť k přechodu nájmu bytu ze zemřelé nájemkyně na ně nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č. j. 24 C 347/2005-158, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2007, č. j. 62 Co 366/2007-175, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu, aby se zabýval tím, zda byly splněny podmínky pro přechod nájmu z původní nájemkyně na žalované, zejména zda s nimi vedla společnou domácnost a zda její bydlení v bytě bylo trvalé.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č. j. 24 C 347/2005-223, žalobu opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2011, č. j. 62 Co 534/2010-256, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce Obvodního soudu pro Prahu 5. Měl za to, že soud prvního stupně se neřídil jeho pokyny obsaženými v předchozím zrušovacím usnesení, když se nedostatečně zabýval vůlí zemřelé nájemkyně a žalovaných vést trvale společnou domácnost, a že jeho „hodnocení důkazů neodpovídá zásadám logického uvažování, jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti“ a že „se nevypořádal s rozpory vyplývajícimi z provedených důkazů“.
Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 16. 2. 2012, č. j. 24 C 347/2005-287, žalobě vyhověl a uložil žalovaným vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází, že nájemkyní bytu byla na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 15. 3. 1995 na dobu neurčitou matka 1. žalované L. K., která zemřela, že L. K. žila v předmětném bytě v 90. letech minulého století, ale od přelomu století obývala garsoniéru v P., L., a že do předmětného bytu se nastěhovala tři měsíce před svou smrtí z důvodu zhoršeného zdravotního stavu. Uvedené závěry učinil zejména na základě svědeckých výpovědí obyvatel domu č. p. 1717 v P. (svědka Z. F. a svědkyň H. P. a M. E.) a na základě zprávy České správy sociálního zabezpečení, podle které byl L. K. po celou dobu vyplácen důchod na adresu v P. Věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti L. K., tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že soužití žalovaných s původní nájemkyní bytu nemělo charakter trvalosti, a to ani v době posledních tří měsíců před její smrtí, proto na žalované nepřešel nájem bytu podle ustanovení §706 odst. 1 věta první obč. zák. a jsou povinni byt ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. vyklidit. Poměry žalovaných z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil poskytnutím delší (tříměsíční) lhůty k vyklizení bytu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, č. j. 62 Co 251/2012-321, rozhodl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 Mgr. Martin Šalamoun není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, změnil rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí třetí) tak, že lhůta k vyklizení bytu činí šest měsíců, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho závěr, že na žalované nepřešlo právo nájmu po zemřelé L. K., respektive že ke dni jejího úmrtí s ní nevedli společnou domácnost způsobem předpokládaným ustanovením §706 odst. 1 obč. zák., neboť nebyla splněna podmínka jejich trvalého soužití v bytě s nájemcem. Uvedl, že charakter trvalosti musí být podložen objektivními okolnostmi svědčícími o souhlasné vůli nájemce bytu a žalovaných žít v trvalém, předem časově neomezeném společenství a nelze jej dovozovat z přechodné pomoci spojené se zhoršeným zdravotním stavem nájemkyně. I odvolací soud dospěl k závěru, že za stavu, kdy žalovaní užívají byt bez právního důvodu již devět let a právo na bytovou náhradu jim nesvědčí, je z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odpovídající poskytnutí delší než zákonné lhůty k vyklizení, kterou stanovil v délce šesti měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. V dovolání především tvrdí, že jim byl v rozporu se zákonem odňat zákonný soudce, neboť odvolaná soudkyně prvoinstančního soudu se řídila pokynem odvolacího soudu. Odnětí zákonného soudce považují „za protiústavní v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a za porušení jejich základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Zpochybňují i závěr odvolacího soudu o nepodjatosti „nově ustanoveného soudce prvoinstančního soudu“. Dovolatelé dále nesouhlasí se způsobem hodnocení dokazování, které je v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř., neboť důkazy nebyly hodnoceny v logické návaznosti na jejich obsah a význam. Z hlediska právního posouzení zpochybnili závěr odvolacího soudu, že se zemřelou nájemkyní nežili ve společné domácnosti, a domnívají se, že ke zrušení jejich společné domácnosti nikdy nedošlo, že byla vedena v předmětném bytě od roku 1995 až do smrti nájemkyně v roce 2003 a že pobyt nájemkyně v bytě v P. byl jen občasný. Mají rovněž za to, že s ohledem na vážný zdravotní stav 1. žalované nepostačuje při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. poskytnutí delší pariční lhůty, ale je na místě žalobu na vyklizení bytu „pro tentokrát“ zamítnout. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost jednotlivých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7 věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. 11. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho rozhodnutí zrušil. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání dovolatelé opřeli.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelé namítají, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a že jejich zákonný soudce jim byl odňat, což představuje zmatečnostní vady podle §229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by vzbuzovaly pochybnost o nepodjatosti soudce Mgr. Martina Šalamouna (námitka o vztahu soudce k předchozímu právnímu zástupci žalobce není doložena), a protože k těmto okolnostem nelze v dovolacím řízení provádět dokazování, dovolací soud uzavřel, že řízení zmatečnostní vadou podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zatíženo není. K námitce, že byl dovolatelům odňat zákonný soudce, je zapotřebí uvést, že podle §221 odst. 2 o. s. ř. platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1 o. s. ř.) nebo v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodnul jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. Jak vyplývá z obsahu spisu (usnesení ze dne 6. 4. 2011, č. j. 62 Co 534/2010-256) odvolací soud se zabýval posouzením, nakolik se soud I. stupně řídil jeho pokyny obsaženými v předchozím zrušovacím rozhodnutí, přičemž zjistil, že se jimi neřídil, a toto zjištění podrobně odůvodnil. Nejvyšší soud shledává, že v tomto případě byl dán prostor pro aplikaci §221 odst. 2 o. s. ř. a že řízení netrpí ani vadou podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Ostatně ani Ústavní soud neshledal, že by tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces, když jejich ústavní stížnost, týkající se tohoto postupu, usnesením ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2686/11, odmítl.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b)
o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí proti způsobu hodnocení důkazů,
z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení naplněnosti předpokladu vedení společné domácnosti zemřelé původní nájemkyně s dovolateli (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.).
Dovolací soud - s přihlédnutím k obsahu spisu - shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Při posuzování existence společné domácnosti mezi L. K. a žalovanými se však - v souladu s ustálenou soudní praxí - zabýval rovněž otázkou trvalosti takového soužití a zde zdůraznil význam skutečností zmíněných jím i soudem prvního stupně. To mu ovšem nelze - vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů - v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně vytýkat. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právního závěru, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na naplněnost předpokladů existence společné domácnosti dovolatelů s nájemcem (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.).
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Jsou-li žalovanými dcera, zeť a vnoučata zemřelé nájemkyně předmětného bytu, mohlo by na ně právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže žili s L. K. (nájemkyní bytu) ve společné domácnosti v den její smrti a současně neměli vlastní byt.
Ustálená soudní praxe dovodila, že i když v případech přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. u osob taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení se z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti nevyžaduje podmínka spotřebního společenství, je třeba, aby jejich soužití s nájemcem v bytě mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osob žijících s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Nestačí tedy, aby takové osoby nájemce jen občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byly v nájemcově bytě pouze hlášeny k trvalému pobytu (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné pod číslem 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1324/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2515/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2896/2012). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v §706 odst. 1 větě první obč. zák. není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno - se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu - učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce.
V souzené věci odvolací soud na základě skutkových zjištění (uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), jejichž správnost se dovolatelům prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit, především dovodil, že mezi L. K. a žalovanými nešlo o společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák., jelikož L. K. pobývala dlouhodobě v bytě v P. a k žalovaným se přestěhovala až na sklonku svého života na dobu asi 3 měsíců z důvodu zhoršeného zdravotního stavu. Dovolací soud se s tímto názorem ztotožňuje a dodává, že s ohledem na tyto skutečnosti nebyly prokázány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu žalovaných založit a vést s L. K. soužití trvalé, tedy nikoli jen na přechodnou dobu.
Žalovaní rovněž dovozují nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v daném případě nejsou dány důvody ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. pro odepření výkonu práva na vyklizení bytu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V ustálené soudní praxi není pochyb, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti
na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) zabýval. Jestliže s ohledem na skutečnost, že žalovaní od počátku v bytě bydleli pouze na základě souhlasu původní nájemkyně, že po její smrti užívají byt dlouhodobě bez právního důvodu, že jim podle pozitivní právní úpravy či její analogické aplikace nesvědčí právo na bytovou náhradu a že žalobce jejich situaci nezavinil, tedy po zohlednění nejen poměrů dovolatelů, nýbrž i okolností prospívajících žalobci, dovodil, že z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. není na místě žalobci výkon práva na vyklizení bytu odepřít a že odpovídající poměrům účastníků je poskytnutí mnohem delší než zákonné lhůty k vyklizení tak, aby si žalovaní mohli zajistit bydlení přiměřené i současnému zdravotnímu stavu 1. žalované, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a jeho rozhodnutí je třeba považovat za správné a souladné se shora uvedenou judikaturou.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím nově zvolené advokátky. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny za dva úkony právní služby ve výši 3.000,- Kč stanovené podle §6 odst. 1, §7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) a k) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 AT a částky 756,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 4.356,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit každý stejným podílem (§511 odst. 2 obč. zák.) k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. srpna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu