ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2442.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2442/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně VN 17 a.s. , se sídlem v Brně, nám. Svobody 91/20, IČO 27176631, zastoupené JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Charvátova 58/11, proti žalované JOZEPE, s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Braníku, Jeremenkova 1021/70, IČO 46991468, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o částku 669.758,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 120 EC 10/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2013, č.j. 15 Co 1144/2012-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.088,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Szabo, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 3. 2013, č. j. 15 Co 1144/2012-183, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2012, č. j. 120 EC 10/2011-137, ve znění usnesení ze dne 1. 8. 2012, č. j. 120 EC 10/2011-143, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 669.758,34 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 202.300,- Kč od 6. 11. 2007 do zaplacení, z částky 202.300,- Kč od 6. 12. 2007 do zaplacení, z částky 6.154,66 Kč od 13. 11. 2007 do zaplacení a z částky 16.175,60 Kč od 23. 2. 2008 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že žalovanou částku ve výši 426.930,26 Kč představující nájemné a úhradu služeb žalovaná žalobkyni uhradila platbami v hotovosti dne 27. 3. 2006 ve výši 230.000,- Kč a dne 30. 10. 2006 ve výši 202.300,- Kč, které za žalobkyni přijal její zmocněnec. V důsledku této úhrady žalobkyni (s výjimkou částky 766.95 Kč, jež je kryta zaplacenou částkou) nevznikl nárok na smluvní pokutu ani na úrok z prodlení, které žalobkyně dále požadovala.
Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolací soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), jej neshledal podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K otázce výkladu obsahu plné moci, kterou dovolatelka zpochybnila, Nejvyšší soud dovodil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011), že plná moc (§31 odst. 1 zákona č. 64/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) je jednostranný právní úkon zmocnitele, adresovaný třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval. Jelikož plná moc představuje osvědčení o existenci a rozsahu zastoupení, jež zmocnitel vystavuje zmocněnci pro účely jeho jednání s třetími osobami, je pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele rozhodující obsah plné moci. Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Tato úprava je projevem principu ochrany dobré víry třetích osob. Jakékoliv interní pokyny, příkazy, zákazy, omezení či výhrady, nevyjádřené v samotné plné moci, nemají vůči třetím osobám žádné právní účinky, ledaže jim jsou známy (§32 odst. 2 obč. zák.).
Odvolací soud při posuzování otázky překročení jednatelského oprávnění zmocněnce vyšel z toho, že zmocněnec byl podle plné moci oprávněn zastupovat zmocnitele při všech úkonech „jednání s nájemci budovy“. Vyložil-li tuto formulaci tak, že oprávnění zmocněnce při jednání s nájemci zahrnuje i oprávnění přijmout platbu nájemného nebo s ním souvisejícího peněžitého plnění v hotovosti, když jakékoliv omezení v tomto směru ze žádné z udělených plných mocí nevyplývá, potom jeho závěr o tom, že zmocněnec nepřekročil své jednatelské oprávnění vyplývající z plné moci, odpovídá ustálené soudní praxi.
Rovněž další (podle dovolatelky odvolacím soudem nesprávně řešenou) otázkou zániku závazku peněžitým plněním v hotovosti místo dohodou sjednaného plnění na označený bankovní účet se Nejvyšší soud již zabýval. Dospěl přitom (v poměrech občanskoprávních vztahů) k závěru, že pokud bylo předmětem závazku žalovaného peněžité plnění, přičemž tento peněžitý dluh měl být podle písemné dohody účastníků plněn prostřednictvím peněžního ústavu a nabídl-li žalovaný ke splnění svého peněžitého dluhu peněžité plnění v hotovosti a žalobce toto plnění přijal, žalovaný svůj závazek splnil, přestože takovému poskytnutí a přijetí plnění nepředcházelo písemné ujednání smluvních stran, kterým by v odpovídajícím rozsahu, tj. co do místa plnění, změnily nájemní smlouvu uzavřenou v písemné formě. Poskytl-li dlužník věřiteli dohodnutý předmět plnění na jiném místě než určeném jejich písemnou dohodou a věřitel tam toto plnění od dlužníka přijal, nejedná se o takovou změnu smlouvy, kterou je třeba provést rovněž písemně. Tyto právní úkony věřitele a dlužníka totiž způsobují zánik závazku jeho splněním a nikoli změnu obsahu trvajícího závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 1666/2009).
Obdobně řešil otázku splnění závazku v obchodněprávních vztazích (o něž se jedná i v projednávané věci) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněném pod číslem 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uzavřel, že dlužníkův závazek zanikne také tehdy, jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí a dlužníkovo plnění na jiný účet tak akceptuje; tedy jinak řečeno odchýlí-li se dlužník od místa plnění určeného ve smyslu §335 a 339 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“, (dohodou označeného účtu věřitele), lze peněžitý závazek považovat za splněný, jestliže věřitel plnění poskytnuté jiným způsobem přijme a bez zbytečného odkladu nevrátí. Tímto rozsudkem se Nejvyšší soud odchýlil od názoru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, jímž argumentuje dovolatelka. Jestliže odvolací soud uzavřel, že poskytl-li dlužník ke splnění peněžitého dluhu plnění v hotovosti na místo sjednaného plnění na označený účet a věřitel toto plnění přijal, došlo tím ke splnění závazku, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu