ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2474.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2474/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ P. P. a b/ A. P. , obou bytem v H., zastoupených Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 320/49, proti žalované Mgr. M. J. , bytem v P., zastoupené JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Na Neklance 904/26, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 190.529,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 291/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2012, č. j. 55 Co 122/2012-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32.902,- Kč k rukám Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 320/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) jako odstupné (dále jen „odstupné“), jež se zavázala jim uhradit v dohodě o zrušení jejich společného nájmu „bytu – bytové jednotce, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, situované v 1. nadzemním podlaží domu, na adrese P., v k. ú. Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalovaná se pak (změněným, resp. rozšířeným) vzájemným návrhem domáhala zaplacení částky 190.529,- Kč s příslušenstvím. Z toho částku 30.529,- Kč (s poplatkem z prodlení) požadovala z titulu dlužného nájemného z předmětného bytu za období od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2006 (dále jen „dlužné nájemné“) a částku 160.000,- Kč (s úrokem z prodlení) z titulu smluvní pokuty ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení s předáním (vyklizeného) bytu, jež mělo trvat v období od 4. ledna 2007 do 6. února 2007 (dále jen „smluvní pokuta“).
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. srpna 2011, č. j. 13 C 291/2007-105, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 13 C 291/2007-109, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 100.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; vzájemný návrh žalované zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků a uložil žalované povinnost zaplatit státu tam uvedený soudní poplatek.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 55 Co 122/2012-138, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. května 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Přitom přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě by mohlo být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu objektivně přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Napadeným rozsudkem však odvolací soud rozhodoval o třech různých nárocích, z nichž každý mohl být žalován samostatně, tj. o nároku na odstupné, nároku na dlužné nájemné a nároku na smluvní pokutu. Protože nárok na dlužné nájemné nepřevyšoval částku 50.000,- Kč (jeho výše činila 30.529,- Kč s příslušenstvím, k němuž se při posouzení otázky přípustnosti dovolání nepřihlíží), nelze přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o tomto nároku, dovodit z žádného ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to výslovně vylučuje.
Dovolání proti napadenému rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároků na odstupné a smluvní pokutu, pak není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
I když dovolatelka v dovolání vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (k tomu viz posléze uvedený výklad) odkázala již jen na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojila především proti skutkovým zjištěním, z nichž oba soudy vycházely při právním posouzení uplatněných nároků na odstupné a na smluvní pokutu a na jejichž základě dospěly k (předběžnému) závěru, že žalobci nebyli v prodlení s předáním předmětného bytu (proto, že dovolatelka jim k předání bytu v dohodnutém termínu neposkytla potřebnou součinnost – §520 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podstatou dovolacích námitek jsou tak nepřípustné výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, popřípadě vadného hodnocení provedených důkazů.
Namítala-li dovolatelka, že smluvní pokuta nebyla – z důvodů rozvedených v dovolání – sjednána v nepřiměřené výši, jak dovodily oba soudy, zpochybnila tím správnost právního názoru, který nebyl pro posouzení oprávněnosti jejího nároku na smluvní pokutu určující. Otázka přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty tudíž nemůže být otázkou zásadního právního významu, a to už proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ani v případě splnění předpokladů vzniku práva na smluvní pokutu (tj. i kdyby žalobci byli v prodlení s předáním předmětného bytu v dohodnutém termínu), nemohl by ji dovolatelce přiznat, neboť „smluvní pokutu v této výši by … nutně musel shledat v rozporu s dobrými mravy“ , lze tento názor chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“).
Zbývá dodat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (dovolacími námitkami, že „nebyly provedeny důkazy, které by prokázaly okolnosti uzavření /jakési/ předchozí dohody účastníků … především … výslechem svědkyně Mgr. M. S. …“ , a že „soudy ve svých rozhodnutích neměří … účastníkům stejným metrem, ale splnění jednotlivých povinností vzešlých jim z uzavřené dohody /míněno patrně z dohody o zrušení společného nájmu žalobců k bytu/ posuzují nerovně“ ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Kromě toho šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho společného úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob v částce 26.592,- Kč (§8 odst. 1 a 2 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012), a z částky 5.710,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z úvahy, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, jenž byl schválen dne 11. září 2013 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu