ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2589.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2589/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu SCHZ , se sídlem v Litoměřicích, Předměstí, Teplická 1209/2, identifikační číslo osoby: 00042803, zastoupenému JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 385/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2012, č. j. 9 Co 142/2012-78, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 9 Co 142/2012-78, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, (soud prvního stupně) ze dne 30. 11. 2011, č. j. 10 C 385/2007-54, kterým zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 39 o velikosti 2+0 v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 441, č.o. 9 v ulici U., v L. (dále též jen „byt“ nebo „předmětný byt“), kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 25. 10. 2007, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že dne 1. 2. 2004 zemřela nájemkyně předmětného (družstevního) bytu, že žalobkyně nabyla v dědickém řízení (usnesením ze dne 16. 2. 2006, které nabylo právní moci dne 17. 3. 2006) jako odúmrť členský podíl v bytovém družstvu, že mezi účastníky probíhaly spory o tom, zda se žalobkyně mohla stát členem družstva a nájemkyní bytu, že žalobkyně neplatila nájemné ani úhradu za služby spojené s nájmem bytu a ani se o platby nijak nezajímala, že dne 29. 10. 2007 jí byla doručena výzva žalovaného k úhradě dlužného nájemného obsahující i výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného (dále též jen „Výpověď“), a že žalobkyně nájemné zaplatila až po doručení výpovědi. Dospěl k závěru, že na žalobkyni přešlo po zůstavitelce J. T. členství v bytovém družstvu a nájem k předmětnému družstevnímu bytu (poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu o přechodu členství v bytovém družstvu a nájmu při odúmrti), že jí tak vznikla i povinnost platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, že neplacením nájemného v době od května 2004 do září 2007 naplnila výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), a že Výpověď je platná, neboť obsahovala všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně vymezení, za které měsíce a jaké částky žalobkyně nezaplatila, že není neplatná ani pro nedostatek vážné vůle, neboť tu nezpůsobuje skutečnost, že jí žalovaný dal výpověď jen „z opatrnosti“, pro případ, že by žalobkyně byla nájemcem, ač on sám měl za to, že tomu tak není. Měl za to, že Výpověď je dostatečně určitá a srozumitelná, a není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť ačkoliv žalobkyně nejméně od ukončení dědického řízení (březen 2006) věděla, že se stala nájemkyní bytu a členkou družstva, neplnila si své povinnosti a nájemné neplatila. Uzavřel, že Výpověď byla platná i důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) a odůvodnila je §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti Výpovědi. Měla za to, že nelze hmotněprávní úkon (jakým je výpověď z nájmu bytu) učinit pouze z opatrnosti, pronajímatel nemůže platně vypovědět nájem, o kterém tvrdí, že neexistuje, neboť projevit vůli může jen v případě, kdy je přesvědčen, že právní vztah existuje, jinak je právní úkon neplatný v rozporu s §37 odst. 1 obč. zák. Za nesprávný považovala i závěr odvolacího soudu, že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Poukazovala na to, že v době jejího doručení bylo mezi účastníky sporné, zda je členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu, žalovaný odmítl práva žalobkyně a požadoval po ní jen plnění povinností. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že Výpověď není neplatná pro nedostatek vážnosti vůle, namítala, že pronajímatel může platně vypovědět jen nájem, jehož existenci sám nezpochybňuje. Protože touto otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak náležitosti stanovené v §711 odst. 3 obč. zák. (ve znění v době dání Výpovědi, tj. ve znění občanského zákoníku před novelou provedenou zákonem č. 132/2011 Sb.), jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák.
Na újmu vážnosti a srozumitelnosti Výpovědi nemůže být upozornění žalovaného učiněné na téže listině (pod textem výpovědi), že setrvává i nadále na svém stanovisku, že dovolatelka není nájemkyní předmětného bytu a že výpověď dává z opatrnosti - pro případ, že by soud v řízení zahájením k návrhu dovolatelky dospěl k opačnému závěru. Z textu Výpovědi je totiž zřejmé, že žalovaný chtěl tímto svým jednostranným projevem vůle způsobit následky, které občanský zákoník s výpovědí z nájmu bytu spojuje – tedy v případě, že nájem vznikl, ukončit ho. Z textu je i zřejmé, proč jej chce ukončit (neplacení nájemného) a v jaké lhůtě. Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu k družstevnímu bytu na dědice nebo na stát, potvrdil-li mu soud připadnutí dědictví jako odúmrť, není spojen se souhlasem bytového družstva, jeho odlišné právní posouzení přechodu nájmu je pro další existenci nájmu nevýznamné. Není podstatné, zda bytové družstvo „uznává“ toho, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu, jako nájemce bytu a člena družstva. Pokud se taková osoba stala nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva, nebydlí v bytě bez právního důvodu. Neplní-li své povinnosti, nemůže ji družstvo vyklidit z bytu jen s poukazem na své nesouhlasné stanovisko k otázce existence nájmu. Bytové družstvo může nájem ukončit jen vyloučením této osoby z družstva nebo výpovědí z nájmu bytu. Není-li přechod nájmu vázán na souhlasné stanovisko pronajímatele, nemůže být ani předpokladem platnosti výpovědi z nájmu bytu, jeho přesvědčení o existenci nájmu.
Odvolací soud tedy náležitosti Výpovědi podle §37 odst. 1 obč. zák. posoudil správně.
Dovolatelka zpochybnila i správnost závěru odvolacího soudu, že Výpověď není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se zabýval okolnostmi, které by mohly k takovému závěru vést, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Není významné, jakým způsobem nájem vznikl, ani to, kdo je nájemcem. Stát, na něhož přešlo členství v bytovém družstvu jako odúmrť a stal se tak nájemcem družstevního bytu, má stejné právní postavení jako ostatní nájemci družstevních bytů (fyzické osoby), má tedy i stejná práva a povinnosti a porušuje-li je, může i ve vztahu k němu pronajímatel ukončit nájem výpovědí (z důvodů uvedených v zákoně).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měl vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu