ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2620.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2620/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 8 se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, IČO 00063797, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, proti žalované E. H. , zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 310/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2012, č. j. 68 Co 273/2012-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Evy Kuchtové, advokátky se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 9 C 310/2010-58, uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 275, I. kategorie, o velikosti 0+1 s příslušenstvím, nacházející se ve 14. podlaží domu, ul. B., P. 8, k. ú. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a vyklizený předat žalobkyni „po zajištění přístřeší do čtyř měsíců o právní moci rozsudku“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že žalovaná užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2007 uzavřené na dobu určitou od 3. 7. 2007 do 30. 6. 2011, že žalobkyně jako pronajímatelka předmětného bytu jí vypověděla nájem bytu výpovědí z nájmu ze dne 4. 12. 2009, která jí byla doručena dne 28. 12. 2009, z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), spočívajícího v nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu v částce převyšující trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Dovodil, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počítané od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi z nájmu bytu (§710 odst. 2 obč. zák.), tj. k 31. 3. 2010. Žalované vznikla povinnost byt vyklidit, jelikož nepodala ve lhůtě 60 dnů od doručení výpovědi z nájmu žalobu na určení její neplatnosti ve smyslu ustanovení §711 odst. 5 obč. zák. V souladu s ustanovením §712 odst. 5 obč. zák. vázal povinnost žalované byt vyklidit na zajištění přístřeší. K námitce žalované se zabýval i tím, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a dospěl k závěru, že i když je žalovaná osobou invalidní s minimálním příjmem a vážnými zdravotními komplikacemi, je odpovídající poměrům věci s ohledem na opakované nehrazení nájemného, výši dlužné částky (k 23. 11. 2011 dlužila žalovaná na nájemném a službách spojených s užíváním bytu 68.376,- Kč) a pasivní přístup žalované k řešení vzniklého dluhu stanovit delší než zákonnou lhůtu k vyklizení, což ani žalobkyni, která hospodaří s větším bytovým fondem, ve větší míře nezatíží.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, č. j. 68 Co 273/2012-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní poměr žalované zanikl na základě výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., že žalovaná užívá byt bez právního důvodu a je povinna jej vyklidit, a to ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. po zajištění přístřeší. Ohledně námitky žalované, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, uzavřel, že podaná žaloba na vyklizení bytu výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepředstavuje, neboť i přes tíživou finanční, sociální i zdravotní situaci žalované je třeba vzít v úvahu, že dluží za užívání bytu nezanedbatelnou finanční částku, že své finanční problémy aktivně neřešila a že „s ohledem na princip rovnosti postavení účastníků v soukromoprávních vztazích nelze na žalobkyni jako subjekt vykonávající své vlastnické právo přenášet povinnosti státu plynoucí z jeho obecné sociální péče.“ Rovněž poukázal na to, že se jednalo o nájem na dobu určitou do 30. 6. 2011.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že otázku vyklizení nesprávně posoudil z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Uvádí, že se nedostala do postavení dlužníka v důsledku neochoty dostát svým závazkům, nýbrž v důsledku neutěšené situace zaviněné dlouhodobě se zhoršujícím zdravotním stavem, a poukazuje na to, že „obec jako veřejnoprávní korporace je i při výkonu svých soukromých práv, jako je i výkon práva vlastnického, povinna plnit své základní veřejnoprávní funkce, kterou je mimo jiné i péče o potřeby svých občanů, a je tedy vždy povinna zohlednit též sociální aspekty svého jednání.“ Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve svém vyjádření považovala dovolání za nepřípustné s odůvodněním, že otázkou odepření výkonu práva pronajímatele na vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. se oba soudy pečlivě zabývaly a posoudily ji v souladu s ustálenou judikaturou; napadené rozhodnutí proto nemůže mít po právní stránce zásadní právní význam. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Část první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vyklizení bytu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nezpochybnila přitom výrok o bytové náhradě ani správnost právního závěru, že užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyklizení bytu byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V ustálené soudní praxi není pochyb, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.
V poměrech projednávané věci se žalovaná ve prospěch aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dovolává povinnosti obce (žalobkyně) postarat se o své sociálně slabé občany a poskytnout jim součinnost při řešení problému dluhu na nájemném. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle §3 odst. 1 obč. zák. Je třeba především poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce (§685 odst. 1 ve spojení s ustanovením §697 obč. zák.), kterou žalovaná dlouhodobě neplní. Pokud poukazuje na povinnosti obce (žalobkyně), je třeba uvést, že i když obec má jako pronajímatelka specifické postavení, nelze na ní zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel, a to zejména za situace, kdy se jí nedostalo za užívání jejího majetku (bytu) odpovídajícího protiplnění. O takovýto případ šlo i v souzené věci, kdy žalované zanikl nájemní vztah z důvodu výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného a vzniklý dluh dosud neuhradila. Po žalobkyni tedy nelze spravedlivě požadovat, aby jí byla odepřena ochrana jejího vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení předmětného bytu), a to i s přihlédnutím k tomu, že nájem byl uzavřen na dobu určitou a skončil by i v případě, že by nebyla podána výpověď, ke dni 30. 6. 2011.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil rozpor výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. při řešení otázky vyklizení bytu v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže zohlednil nejen poměry žalované, nýbrž i oprávněné zájmy žalobkyně (vlastníka), a jeho rozhodnutí proto z hlediska této právní otázky nemůže mít zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1.500,- Kč stanovené podle §6 odst. 1, §7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 AT a částky 378,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 2.178,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu