ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2686.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2686/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Ph.Mr. I. S. , zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 260/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 70 Co 78/2013-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 25 C 260/2008-51, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 21. května 2008 z nájmu žalobkyně k „bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, č. 13, ve 4. podlaží domu, v katastrálním území P., P.“ (dále jen „Výpověď“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. srpna 2010, č. j. 70 Co 304/2010-71, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 26 Cdo 2826/2011-97, citované rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 25 C 260/2008-114, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. března 2013, č. j. 70 Co 78/2013-170, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že v projednávaném případě byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. října 2011 (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru tak tomu bylo proto, že žalobkyně měla v době dání (doručení) Výpovědi dne 27. května 2008 více bytů ve smyslu citovaného ustanovení a současně na ní bylo možné spravedlivě požadovat (a to i po zohlednění jejího zdravotního stavu, vzdálenosti vypovídaného bytu od domu v P. a dále k tomu, že nemusí na dosavadním způsobu života nic podstatného měnit), aby užívala k bydlení pouze některý z bytů právě v domě v P., k němuž jí bylo dědickou dohodou ze dne 26. května 2008 zřízeno věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovolatelkou nastolená právní otázka naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v souladu.
I když dovolatelka v rámci specifikace údajů o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.), vyjádřila přesvědčení, že při výkladu a aplikaci ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ve skutečnosti – jak vyplývá z vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) – se její dovolací námitky soustřeďují zejména na polemiku s právními závěry, které ve vztahu k otázce naplněnosti tohoto výpovědního důvodu vyslovil nejprve Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 15. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 2826/2011, a následně i odvolací soud v napadeném rozsudku. Od závěrů přijatých ve zrušujícím rozsudku však není – i přes uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit. Přitom podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud, a to i po zohlednění shora zmíněných okolností, s otázkou naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu vypořádal v intencích zmíněných závěrů, jimiž byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat.
Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu