ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2807.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2807/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně AUTO PAPOUŠEK s.r.o. , se sídlem Praha 6, Eliášova 327/12, IČ: 48028321, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem Praha 6, U stanice 11/4, proti žalované Z. Z. , zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem Kolín II, Politických vězňů 44, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 109 C 44/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č. j. 24 Co 24/2013-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č. j. 24 Co 24/2013-190, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť v něm neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §241b o.s.ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod (jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu). Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnila-li proto dovolatelka správnost právního názoru, že jí nesvědčí právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny (spočívající v zastřešení pronajatého dvora) provedené jejím právním předchůdcem zvýšila hodnota nemovitostí, které užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 30. ledna 1992, ve znění pozdějších dodatků (§667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené zejména v čl. II. dodatku ze dne 20. září 1995 k citované nájemní smlouvě a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /tj. rozhodnutí, na které dovolatelka odkázala v dovolání/, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012). Zbývá dodat, že rovněž prostřednictvím nabídnutého výkladu čl. II. zmíněného dodatku k nájemní smlouvě se domáhala, aby byla vyřešena jinak otázka řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu