ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2960.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2960/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně PVA servis s.r.o. , se sídlem v Praze 9 - Letňanech, Beranových 667, IČO 26479664, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované ABF, a.s. , se sídlem v Praze 9 - Proseku, Mimoňská 645, IČO 63080575, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, za účasti Terinvest, spol. s r.o., se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Bruselská 266/14, IČO 48115592, zastoupené JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, o určení neplatnosti smluv a určení, že nájemní vztah nevznikl, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 171/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 28 Co 57/2013-166, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 23. 9. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 9 a změněnou se souhlasem soudu se žalobkyně domáhala určení, že je neplatná smlouva o užívání zpevněné plochy ze dne 12. 5. 2010 ve znění dodatku ze dne 23. 8. 2010 a nájem žalované ke zpevněné ploše o rozměrech 4.600 m2 nacházející se na pozemku parcelní číslo 544/78 v katastrálním území L., obec P. v době od 23. 8. 2010 do 27. 9. 2010 nevznikl, a dále určení, že jsou neplatné smlouvy o nájmu částí haly bez č.p./č.e, nezapsané v katastru nemovitostí, označené IIC (provozně označené jako hala 6), stojící na pozemku parcelní číslo 544/82 díl G o výměře 4.856 m2 a parcelní číslo 544/78 díl A o výměře 88 m2 v katastrálním území L., obec P., dle geometrického plánu č. 778-15/2006, ze dne 31. 5. 2010, týkající se konání pěti blíže specifikovaných veletrhů a nájem žalované k částem této haly nevznikl. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedené smlouvy uzavřel v rozporu se zapsaným způsobem jednání v obchodním rejstříku za žalobkyni pouze jeden ze dvou jejích jednatelů. Naléhavý právní zájem na požadovaných určeních spatřovala žalobkyně v preventivním charakteru žaloby, kterou by se mělo zamezit dalšímu uzavření obdobných smluv.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, č. j. 14 C 171/2011-139, žalobu zamítl (výrok I. a II.), rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 113.760,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Belhy (výrok III.) a že žalobkyně je povinna zaplatit na soudním poplatku 5.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 (výrok IV.). Dospěl k závěru, že na požadovaných určovacích žalobách nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. Přiznání náhrady nákladů řízení (spočívajících v nákladech právního zastoupení) úspěšné žalované odůvodnil ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu a při jejich vyčíslení vycházel z toho, že sestávají z odměny advokáta za řízení ve výši 90.000,- Kč určené podle §5 písm. d), §16 odst. 1 a §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 3. 2012, neboť „předmětem řízení bylo celkem 6 určení, zda tu právní vztah je či není“, z paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkony ve výši 1.200,- Kč [§11 odst. 1 písm. a), d), g), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění], z daně z přidané hodnoty ve výši 18.240,- Kč a nákladů předběžného opatření ve výši 4.320,- Kč (odměna ve výši 3000,- Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 720,- Kč).
K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 28 Co 57/2013-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích ve věci samé, ve výroku o soudním poplatku (výrok I.) a ve výroku o povinnosti žalobkyně a vedlejší účastnice zaplatit náhradu nákladů řízení, jejichž výši změnil na 77.198,- Kč (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobkyně a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 109.626,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Belhy (výrok III.). Vyšel z toho, že na požadovaných určeních neplatnosti nájemních smluv nemá žalobkyně naléhavý právní zájem a že s ohledem na neúspěch ve věci je spolu s vedlejší účastnicí povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu (v odvolacím řízení ve spojení s §224 odst. 1 občanského soudního řádu). Při vyčíslení výše odměny advokáta měl stejně jako soud prvního stupně za to, že v dané věci bylo ke společnému řízení spojeno řízení o určení neplatnosti šesti nájemních smluv, proto je třeba postupovat podle §5 písm. d) ve spojení s §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 v řízení před soudem prvního stupně (zahájeném 23. 9. 2010) a ve znění účinném od 1. 3. 2012 v řízení odvolacím. Celkové náklady řízení tak činí v řízení před soudem prvního stupně 77.198,- Kč (z toho odměna advokáta 60.000,-Kč) a v řízení odvolacím 109.626,- Kč (z toho odměna advokáta 90.000,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které výslovně směřovalo proti výrokům II. a III., tedy proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na náhradu nákladů řízení a jejich přiměřenou výši, přičemž na danou problematiku týkající se aplikace vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb. neexistuje odpovídající rozhodovací praxe dovolacího soudu, což zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu. Namítá, že soud I. stupně i odvolací soud „při rozhodování o nákladech řízení a o nákladech právního zastoupení nevzaly v úvahu, že nejde o šest samostatných určení neplatnosti jednotlivých smluv, ale o určení neplatnosti obsahově identických smluv, týkajících se jedné nemovitosti s účelově rozděleným plněním ze strany žalované na několik menších plnění totožného obsahu, a že rozhodnutí bylo vydáno ve společném řízení, aniž by byl uplatněný nárok u jednotlivých smluv věcně posuzován“. V této souvislosti poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12. Navrhla, aby „napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno tak, že žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů pouze jedenkrát (a nikoli šestkrát)“, příp. bude napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že žalobkyně jako účastník řízení podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud předesílá, že při řešení otázky přípustnosti dovolání vycházel z rozsahu dovolání, který byl dovolatelkou výslovně vymezen tak, že dovolání směřuje proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výrokům o nákladech řízení. Byť z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí ani se svou povinností doplatit soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč, tento výrok (výrok I.) v rámci vymezeného rozsahu dovolání napaden nebyl [ostatně dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť by směřovalo v této části proto rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč - §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť dovolatelkou formulovaná otázka výkladu §17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy otázka posouzení, kdy jde o případ, že je ke společnému řízení spojeno více věcí, nebyla dovolacím soudem výslovně řešena. Není však důvodné.
I když nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je pro rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kdy tato vyhláška ještě platila (srov. rovněž sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013 č. Org. 23/13 k účinkům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 117/2013).
Podle §17 vyhlášky č. 484/2000 Sb. bylo-li ke společnému řízení spojeno více věcí, určí se sazba odměn a) stanovených procentem z předmětu řízení ze součtu předmětu řízení ve všech společných věcech, b) stanovených pevnou částkou podle druhu projednávané věci nebo procentem z předmětu řízení a pevnou částkou podle druhu projednávané věci součtem jednotlivých sazeb.
O případy spojení více věcí ke společnému řízení jde zejména tehdy, je-li žalobou uplatněno více nároků, podá-li žalobu více osob nebo směřuje-li žaloba proti více žalovaným, jestliže mají účastníci postavení samostatných společníků, je-li podán vzájemný návrh, jsou-li věci spojeny rozhodnutím soudu nebo vyplývá-li spojení věcí ze zákona. V případě, kdy je žalobou uplatněno více nároků, je třeba posoudit, mají-li uplatněné nároky rozdílný skutkový základ. Není přitom rozhodné, zda se jedná o věci typově různé (např. určovací žaloba a žaloba o plnění) či typově shodné (např. několik žalob o plnění nebo několik žalob určovacích).
V projednávané věci uplatnila žalobkyně nárok na určení neplatnosti šesti nájemních smluv, které sice byly uzavřeny mezi týmiž subjekty a pět z nich bylo uzavřeno i ve stejný den, ale mají rozdílný předmět nájmu (výměrou a odkazem na přiložené schéma specifikovanou část haly), účel nájmu (umístění výstavních expozic v rámci názvem označeného veletrhu) a liší se i výší nájmu. Nelze proto hovořit o tom, že se jedná o „obsahově identické smlouvy“, ale naopak jde o šest nájemních smluv s rozdílným obsahem, jednotlivé nároky tak mají různý skutkový základ a každý z nich by mohl být uplatněn samostatnou žalobou.
Dovolací soud se proto ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. přiznal v řízení úspěšné žalované náhradu nákladů řízení. Jelikož bylo předmětem řízení určení neplatnosti šesti samostatných nájemních smluv, odvolací soud správně aplikoval při vyčíslení výše odměny za zastupování účastníka advokátem ustanovení §5 písm. d) ve spojení s §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 v řízení před soudem prvního stupně (zahájeném dne 23. 9. 2010 a ukončeném dne 13. 11. 2012 – srov. čl. II přechodných ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a ve znění účinném od 1. 3. 2012 v řízení odvolacím a výši této odměny určil součtem sazeb stanovených pevnou částkou (10.000,- Kč v řízení před soudem prvního stupně a 15.000,- Kč v řízení odvolacím) pro jednotlivé věci spojené ke společnému řízení. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně tak sestává z odměny ve výši 62.000,- Kč (6 x 10.000,- Kč a 2000,- Kč za řízení o předběžném opatření - §9 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012), dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.800,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 6 úkonů právní služby a částky 13.398,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.) a celkem činí 77.198,- Kč. V řízení odvolacím spočívá náhrada nákladů řízení v odměně ve výši 90.000,- Kč (6 x 15.000,- Kč), paušální náhradě hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby a částce 19.026,- Kč tvořící 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.), což je celkem 109.626,- Kč.
Dovolatelka v dovolání poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, dle něhož za „účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu.“ . Uvedené rozhodnutí však není na daný případ použitelné, neboť v této věci se nejedná o zneužití práva na zastoupení advokátem, tedy o posouzení, zda náklady na právní zastoupení jsou účelně vynaloženými náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. (ostatně zastoupeny advokátem jsou všechny účastnice), ale o výklad ustanovení §17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy stanovení jejich výše. K tomu je třeba dodat, že civilní proces je ovládán dispoziční zásadou. Dovolatelka vystupuje v předmětném sporu jako žalobkyně, procesní iniciativa byla tedy na její straně a konkrétně spočívala i v dispozici s předmětem řízení, jenž vymezila jako nárok na určení neplatnosti šesti nájemních smluv, které je nutno z důvodů uvedených shora posuzovat jako šest samostatných nároků, ačkoli se týkají týchž účastníků řízení. Měla vzít v potaz, jakou má šanci na úspěch v dané věci, zejména jestli v souladu s ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. existuje na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalovaná nemohla nikterak předmět řízení ovlivnit a využila své zákonné právo, zaručené jí ustanovením §25 odst. 1 o. s. ř., zvolit si zástupcem advokáta. Výše přiznané náhrady nákladů řízení reflektuje úspěch účastníka ve věci a kompenzuje jeho účelně vynaložené náklady.
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud rozhodl ve věci správně, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně usnesením (§243f odst. 4 věta za středníkem o. s. ř.) zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšné žalované totiž žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu