Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.08.2013, sp. zn. 26 Cdo 3168/2012 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3168.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3168.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3168/2012 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalovanému J. N. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Lenkou Imlaufovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Samcova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 119/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012, č. j. 20 Co 240/2010-125, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Šímové, advokátky se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 12. 2009, č. j. 27 C 119/2008-60, uložil žalovanému vyklidit byt ve 3. nadzemním podlaží domu P., v katastrálním území N. M. (dále jen „předmětný byt“, případně „byt“), a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku, ve vztahu k další žalované – V. N., manželce žalovaného (dále též jen „původně žalovaná“) – žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, č. j. 20 Co 240/2010-125, (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 7. 2010, č. j. 20 Co 240/2010-95, ve vztahu k žalovanému zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 26 Cdo 4241/2010-113, a věc mu vrátil k dalšímu řízení /dovolání proti potvrzujícímu výroku ve vztahu k původní žalované bylo odmítnuto/) rozsudek soudu prvního stupně o vyklizení žalovaného změnil tak, že vyklizení žalovaného vázal na zajištění přístřeší, jinak ho potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný opustil společnou domácnost, kterou vedl se synem v předmětném bytě ze spekulativních důvodů, nešlo proto o platný právní úkon (§3, §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006, dále jenobč. zák.“), a nájem bytu proto na syna žalovaného nepřešel. Protože žalobkyně doručila žalovanému výpověď z nájmu bytu, proti níž žalovaný nebrojil žalobou podle §711 odst. 5 obč. zák., skončil mu uplynutím výpovědní doby nájem a žaloba, jíž se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva žalobou podle §126 obč. zák., je tak důvodná. S odkazem na §712 odst. 5 obč. zák. vázal jeho vyklizení na zajištění přístřeší. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jeno. s. ř.”). Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – evidentně nesměřuje. Dovolání směřuje proti výroku o uložení vyklizovací povinnosti, tedy proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), a protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že jeho právní úkon - trvalé opuštění společné domácnosti - nesplňoval náležitosti stanovené v §39 obč. zák. (námitkami, že … nebylo prokázáno, že by se z bytu odstěhoval proto, že ho o to požádal syn, … že důvodů pro jeho odstěhování bylo více…). Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení platnosti tohoto právního úkonu; nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, napadnout jej lze (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel tak zpochybňuje právní posouzení věci (§39, §706 odst. 1, §708, §126 obč. zák.), odvolacím soudem, prostřednictvím námitek skutkových. Uplatňuje tedy (posouzeno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005 a z 27. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008), která dovodila, že jednání nájemce, pokud trvale opustil společnou domácnost, je nejen úkonem faktickým, ale současně i právním úkonem, je proto nutné jej posoudit i z hlediska ustanovení §39 obč. zák. a v závislosti na konkrétních okolnostech případu uvážit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení §708 obč. zák., tj. zánik práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící ve společné domácnosti, a že rozdělení soužití rodičů a dospělých dětí („osamostatnění“ dětí) nelze řešit na úkor vlastníka domu a zneužívat institut přechodu nájmu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3292/2009). Trvalé opuštění společné domácnosti jako právní úkon musí splňovat náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák., tedy i náležitosti vyplývající z ustanovení §39 obč. zák. a nesmí proto svým obsahem či účelem zákon obcházet. Přípustnost dovolání nelze tedy dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšného žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím její zástupkyně z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Zástupkyně žalobkyně učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) AT, náleží jí tak náklady ve výši celkem 2.178,- Kč, sestávající z odměny podle §6 odst. 1, §9 odst. 1 AT ve výši 1.500,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 20. srpna 2013 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/20/2013
Spisová značka:26 Cdo 3168/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3168.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přechod nájmu bytu
Dotčené předpisy:§39 obč. zák.
§706 obč. zák.
§708 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-27