ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3168.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3168/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalovanému J. N. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Lenkou Imlaufovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Samcova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 119/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012, č. j. 20 Co 240/2010-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Šímové, advokátky se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 12. 2009, č. j. 27 C 119/2008-60, uložil žalovanému vyklidit byt ve 3. nadzemním podlaží domu P., v katastrálním území N. M. (dále jen „předmětný byt“, případně „byt“), a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku, ve vztahu k další žalované – V. N., manželce žalovaného (dále též jen „původně žalovaná“) – žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, č. j. 20 Co 240/2010-125, (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 7. 2010, č. j. 20 Co 240/2010-95, ve vztahu k žalovanému zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 26 Cdo 4241/2010-113, a věc mu vrátil k dalšímu řízení /dovolání proti potvrzujícímu výroku ve vztahu k původní žalované bylo odmítnuto/) rozsudek soudu prvního stupně o vyklizení žalovaného změnil tak, že vyklizení žalovaného vázal na zajištění přístřeší, jinak ho potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný opustil společnou domácnost, kterou vedl se synem v předmětném bytě ze spekulativních důvodů, nešlo proto o platný právní úkon (§3, §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006, dále jen „obč. zák.“), a nájem bytu proto na syna žalovaného nepřešel. Protože žalobkyně doručila žalovanému výpověď z nájmu bytu, proti níž žalovaný nebrojil žalobou podle §711 odst. 5 obč. zák., skončil mu uplynutím výpovědní doby nájem a žaloba, jíž se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva žalobou podle §126 obč. zák., je tak důvodná. S odkazem na §712 odst. 5 obč. zák. vázal jeho vyklizení na zajištění přístřeší.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – evidentně nesměřuje. Dovolání směřuje proti výroku o uložení vyklizovací povinnosti, tedy proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), a protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že jeho právní úkon - trvalé opuštění společné domácnosti - nesplňoval náležitosti stanovené v §39 obč. zák. (námitkami, že … nebylo prokázáno, že by se z bytu odstěhoval proto, že ho o to požádal syn, … že důvodů pro jeho odstěhování bylo více…). Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení platnosti tohoto právního úkonu; nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, napadnout jej lze (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel tak zpochybňuje právní posouzení věci (§39, §706 odst. 1, §708, §126 obč. zák.), odvolacím soudem, prostřednictvím námitek skutkových. Uplatňuje tedy (posouzeno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005 a z 27. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008), která dovodila, že jednání nájemce, pokud trvale opustil společnou domácnost, je nejen úkonem faktickým, ale současně i právním úkonem, je proto nutné jej posoudit i z hlediska ustanovení §39 obč. zák. a v závislosti na konkrétních okolnostech případu uvážit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení §708 obč. zák., tj. zánik práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící ve společné domácnosti, a že rozdělení soužití rodičů a dospělých dětí („osamostatnění“ dětí) nelze řešit na úkor vlastníka domu a zneužívat institut přechodu nájmu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3292/2009). Trvalé opuštění společné domácnosti jako právní úkon musí splňovat náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák., tedy i náležitosti vyplývající z ustanovení §39 obč. zák. a nesmí proto svým obsahem či účelem zákon obcházet.
Přípustnost dovolání nelze tedy dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšného žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím její zástupkyně z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupkyně žalobkyně učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) AT, náleží jí tak náklady ve výši celkem 2.178,- Kč, sestávající z odměny podle §6 odst. 1, §9 odst. 1 AT ve výši 1.500,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. srpna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu