ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.34.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 34/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 34/701, IČO: 45279314, zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 42, proti žalovanému JUDr. Ing. J. H. , podnikajícímu pod obchodním jménem JUDr. Josef Hegr – EFFECT TRADE, s místem podnikání Praha 4, třída 5. května 1120/37, zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, o zaplacení částky 402.139,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 54/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 28 Co 468/2011-333, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.002,- Kč k rukám JUDr. Miloše Vostrovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 14. 8. 1998 domáhala zaplacení částky 402.139,90 Kč s tvrzením, že její právní předchůdce uzavřel s žalovaným nájemní smlouvy k nebytovým prostorám v domě č.p. 701 v P., Vodičkova 34, které žalovaný užíval i v době od srpna 1995 do prosince 1996 a za tuto dobu nezaplatil nájemné, služby (zálohy a vyúčtovaní), včetně odběru energie ve výši celkem 402.139,90 Kč.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 28 Co 468/2011-333 (po té, co opakovaně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení), změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 13. 6. 2011, č. j. 11 C 54/99-306, tak, že uložil žalovanému zaplatit částku 88.639,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“), jinak (tj. v části, v níž byla žaloba co do zaplacení částky 313.500,90 Kč zamítnuta) jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobkyně (pronajímatel) uzavřel s žalovaným (nájemce) smlouvy o nájmu nebytových prostor dne 19. 9. 1990 (prodejna – herna o rozměru 57,5 m2 a prodejna – obchod o rozměru 49 m2), dne 2. 11. 1990 (sklad o rozměru 25,5 m2), dne 1. 11. 1993 (kancelář o rozměru 23 m2), že prostor „prodejna – obchod“ byl dne 31. 12. 1995 vyklizen, že s uzavřením nájemních smluv k prostorám „prodejna – herna“ a „prodejna – obchod“ nedal souhlas národní výbor, že dne 2. 1. 1997 uzavřeli účastníci dohodu o ukončení nájemních smluv (dále též jen „Dohoda o ukončení nájmu“), v níž si mj. v čl. II. bod 3 ujednali, že „pronajímatel nebude požadovat nesplacené nájemné, a to i za dobu, kdy tyto částky vázaly předchozí majitele objektu, a že nově žádné náklady neuplatní. Pokud by výše této částky měly přesáhnout 190 tisíc Kč, budou na nájemci uplatněny.“ Dále zjistil, že žalobkyně v roce 1995 jen zajišťovala správu předmětného domu, vlastníkem domu se stala až od 14. 12. 1995, že za užívání všech nebytových prostor (s výjimkou „prodejny – obchod“, který vyklidil k 31. 12. 1995) nezaplatil žalovaný v roce 1996 nájemné celkem ve výši 88.639,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouvy ze dne 19. 9. 1990 týkající se „prodejny – herny“ a „prodejny – obchodu“ jsou neplatné (§3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb., ve znění do 2. 12. 1999), zbývající nájemní smlouvy byly uzavřeny platně, že žalobkyně nebyla v době od srpna 1995 do prosince 1995 aktivně legitimována k vymáhání úhrady za užívání předmětných nebytových prostor, neboť nebyla jejich vlastnicí, ani pronajímatelkou a takový nárok pro ni nevyplýval ani z příkazní smlouvy, kterou uzavřela s předchozím pronajímatelem.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nepovažoval za platný právní úkon Dohodu o ukončení nájmu. Dospěl k závěru, že Dohoda je nejasná, neurčitá, tedy v rozporu s §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), její obsah nelze vyložit ani za použití výkladového pravidla upraveného v §35 obč. zák., neboť ačkoliv si měli účastníci podle Dohody vypořádat všechny vzájemné nároky, odkazuje pouze na tři nebytové prostory, a pomíjí prostor „prodejnu – obchod“, který byl vyklizen 31. 12. 1995, součástí dlužného nájemného jsou i nedoplatky za období, kdy žalobkyně nebyla vlastnicí domu a nejasné je i ujednání v čl. II. bod 3 týkající se částky 190.000,- Kč, z něhož není zřejmé, jaká částka bude vymáhána v případě, že nesplacené nájemné přesáhne tuto dohodnutou výši. Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně (který, považujíc Dohodu za platnou, nárok na zaplacení úhrady nepřesahující dohodnutou částku 190.000,- Kč zamítl) – uzavřel, že dlužné nájemné za rok 1996 ve výši 88.639,50 Kč je žalovaný povinen zaplatit a v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že Dohoda o ukončení nájmu je nejasná a neurčitá. Namítal, že Dohoda nemůže být nejasná ani neurčitá jen proto, že neřeší vztahy účastníků vzniklé z nájmu nebytového prostoru „prodejny – obchod“, neboť ten byl vyklizen již k 31. 12. 1995, tedy dva roky před jejím uzavřením a nájem k těmto prostorám v době uzavření Dohody již netrval. Měl za to, že nejasné není ani ujednání účastníků, ke kterému datu skončí nájem a kdy má jednotlivé prostory vyklidit. Protože žalobkyně měla zájem na rychlém uvolnění lukrativních prostor v pasáži, byla ochotna zaplatit mu odstupné, v bodě č. 3 čl. II. se pak účastníci ujistili o vyrovnání vzájemných nároků a žalobkyně si vyhradila, že pokud by dlužné částky přesáhly 190.000,- Kč, pak by je požadovala. Okolnost, že měl být do částky 190.000,- Kč započítáván i dluh vůči předcházejícímu pronajímateli, nemůže mít vliv na určitost Dohody. Vytýkal odvolacímu soudu, že ani neučinil vlastní výpočet dlužného nájemného a že výpočty soudu prvního stupně nepodrobil žádné revizi. Navrhl, aby dovolací soud „změnil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl i v tomto rozsahu“, případně aby ho v této části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel námitky žalovaného a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř., za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolací soud z obsahu spisu nezjistil.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „neučinil vlastní výpočty“ dlužného nájemného a výpočty soudu prvního stupně nepodrobil „žádné revizi“. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že i odvolací soud se výši dlužného nájemného zabýval, a protože považoval za správné zjištění soudu prvního stupně, odkázal na jeho (správné) skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozsudku. Takový postup odvolacího soudu je v souladu s §157 odst. 1, 2 a §211 o. s. ř. i ustálenou soudní praxí.
Dovolatel dále zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti Dohody o ukončení nájmu.
Pro závěr odvolacího soudu o povinnosti dovolatele zaplatit žalobkyni dlužné nájemné za rok 1996, není významné, jak posoudil platnost Dohody v části týkající se ukončení nájmu, neboť tato část Dohody na existenci dlužného nájemného za dobu předcházející jejímu uzavření neměla žádný vliv, posouzení této otázky tak není pro danou věc určující, a proto se jí dovolací soud nezabýval (§242 o. s. ř.). Významný je však jeho závěr (jehož správnost dovolatel rovněž zpochybnil) o neplatnosti Dohody v části týkající se „nevymáhání“ dlužného nájemného.
Otázka výkladu smluv podle §35 zákona obč. zák., je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.
Z Dohody nelze ani za pomocí §35 obč. zák. zjistit, zda v případě, že dluhy na nájemném a „dalších nákladech“ (aniž by bylo rovněž zřejmé, co tyto „další náklady“ představují) přesáhnou částku 190.000,- Kč, budou po dovolateli uplatněny v celé skutečné výši, či jen ve výši přesahující částku 190.00,- Kč, závěr odvolacího soudu o neplatnosti části Dohody o ukončení nájmu podle §37 obč. zák. pro její neurčitost je tak správný.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v napadené části z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 6.002,- Kč, sestávající z odměny podle §6 odst. 1, §7 bod 5. AT ve výši 4.660,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.042,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu