ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3520.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3520/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Ing. V. Š. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti žalovanému Bytovému družstvu V Průčelí 1655, IČO 270 77 578 , se sídlem Praha 4, V Průčelí 1655, zastoupenému JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem Říčany, Lipanská 331/7, o určení nájemního vztahu k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 42 C 156/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2011, č. j. 20 Co 220/2011-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Hrouzka, advokáta se sídlem Praha 1, Panská 6, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č.j. 42 C 156/2008-86 (poté co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 22. 12. 2009, č.j. 42 C 156/2008-54, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, č.j. 20 Co 250/2012-74), určil, že výlučným nájemcem bytu č. 45, I. kategorie o velikosti 2 + kk, v 7. podlaží domu v P., ul. V. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) je žalobkyně a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 7. 2011, č.j. 20 Co 220/2011-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je důvodná, neboť žalobkyni a jejímu manželu M. Š. vzniklo právo společného užívání předmětného bytu ve smyslu §175 odst. 1 tehdy platného obč. zák., jelikož spolu v rozhodné době (tj. v roce 1988) žili ve společné domácnosti (jejich manželství nebylo trvale rozvráceno). Po jeho smrti se pak stala výlučnou nájemkyní bytu (§707 odst. 1 obč. zák.). Nepřisvědčil námitce žalovaného, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutkovým zjištěním učiněným ve věci sp. zn. 10 C 55/2003 (v níž se žalované družstvo domáhalo vyklizení syna žalobkyně a kde byl rovněž posuzován vznik společného užívání bytu manžely). Konstatoval, že soud prvního stupně vzal tato skutková zjištění v úvahu, avšak dovodil, že žalobkyni se v tomto řízení (prostřednictvím svědeckých výpovědí) podařilo prokázat opak, tj. že její manželské soužití s M. Š. trvalo až do jeho smrti v roce 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uvádí, že daném případě je právně významnou otázka, „zda skutečnost, že jeden z manželů bydlí střídavě v jednom či druhém bytě, ke kterému má určité právo, může být předpokladem ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu §175 obč. zák. ve znění platném k 31. 8. 1988“. Konstatuje, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4340/2007, sp. zn. 26 Cdo 817/2008 a sp. zn. 26 Cdo 1155/2007) společnou domácnost (ve smyslu §115 obč. zák.) tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, přičemž toto soužití musí být trvalé povahy, předem časově neomezené; skutečnost, že manželství trvá a manželé žijí ve spotřebním společenství, ještě neznamená, že společnou domácnost vytvořili, a „otázka, zda jeden z manželů bydlí střídavě v jiné domácnosti, kdy s jejími členy uspokojuje své potřeby“, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Je toho názoru, že zejména s ohledem na předcházející rozhodování soudů (které přezkoumal i dovolací soud – viz jeho usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1659/2007) má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolatelem označená právně významná otázka nemá s projednávanou věcí nic společného, neboť nevedla dvě domácnosti. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 27. července 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb. projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve zrušeném rozhodnutí, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem výslovně označená otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tudíž ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Pro posouzení otázky vzniku společného užívání bytu manžely bylo totiž rozhodující (ve smyslu tehdy platného §175 odst. 3 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), zda spolu manželé trvale žili. Odvolací soud správně v souladu s ustálenou soudní praxí vycházel z toho, že případ, kdy manželé spolu trvale nežijí, nastane tehdy, kdy po právní stránce sice manželství ještě trvá, ale nese znaky manželství rozvráceného podle §23 a §24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a kdy také manželé již nevedou společnou domácnost, jak ji charakterizuje ustanovení §115 obč. zák. Není však rozhodující, zda oba manželé ještě společný byt obývají či nikoliv (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 66/1965 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a jako III/1965, Sborník Nejvyššího soudu ČSSR „Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím,“ SEVT, Praha 1974, str. 468 a str. 472, od něhož soudní praxe nezaznamenala odklon – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 17. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1629/2008). Pro závěr, že žalobkyně s manželem spolu trvale žili a že jejich manželství nebylo rozvráceno, není rozhodující skutečnost, že se z důvodu péče o nemocnou matku zdržovala (často i s manželem a synem) u svých rodičů.
Pokud pak dovolatel poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, č.j. 26 Cdo 1659/2007-86, vydané ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 55/2003 (v níž bylo vyhověno žalobě Bytového družstva V Průčelí 1655 na vyklizení syna žalobkyně z předmětného bytu), je třeba zdůraznit, že citovaným rozhodnutím bylo dovolání odmítnuto, a dovolací soud proto (stejně jako nyní v projednávané věci) nemohl - vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání byla posuzována §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - přezkoumávat skutková zjištění soudů, na nichž byl právní závěr o tom, zda vzniklo či nevzniklo právo společného užívání předmětného bytu manžely, založen.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „vyhláška č. 177/1996.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.100,- Kč (§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z částky 504,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 15. srpna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu