ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3753.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3753/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně Ivina a. s ., se sídlem v Praze 4, Matúškova 800, IČO: 26149176, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalovanému P. K. , P., zastoupenému JUDr. Emilem Mikešem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 43, o určení, že povinnost žalovaného vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 155/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 29. února 2012, č. j. 72 Co 614/2011-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč k rukám JUDr. Václava Luťchy, advokáta se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním výroky rozsudku Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 29. 2. 2012, č. j. 72 Co 614/2011-125, jimiž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 13. 6. 2011, č. j. 6 C 155/2010-72, ve spojení s usnesením ze dne 29. 9. 2011, č. j. 6 C 155/2010-102, v části, kterou určil, že povinnost žalovaného vyklidit bytovou jednotku nacházející se v 7. nadzemním podlaží budovy na pozemku parcelní číslo 3592/1 v katastrálním území V., obec P., která byla mu byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 7. 2002, sp. zn. 5 C 620/99, není vázána na zajištění náhradního bytu a žalovaný je povinen splnit tuto povinnost do 5 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. přede dnem 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), a protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel takové nezpůsobilé dovolací důvody uplatnil. Dovolací soud byl přitom vázán jen dovolacími důvody uplatněnými v dovolání ze dne 20. 6. 2012, neboť k doplnění dovolání ze dne 6. 3. 2013, podaném až po uplynutí lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., přihlížet nemohl.
Námitkami, že se soudy „nezabývaly“ rozporem mezi označením a výměrou předmětného bytu, a jeho sociální situací, uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (pro úplnost lze uvést, že odvolací soud /soud prvního stupně/ k relevantním tvrzením dovolatele provedl důkazy významné pro právní posouzení věci) a námitkami, že „soudy nedostatečně přihlédly k jeho zdravotnímu stavu“, uplatnil i nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, a zpochybňuje tak právní posouzení věci (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §80 písm. c/ o. s. ř.), odvolacím soudem, prostřednictvím námitek skutkových.
Odvolací soud (soud prvního stupně) se zabýval tím, zda po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu vázáno na zajištění bytové náhrady, došlo k takové změně poměrů, že by výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přihlédl k okolnostem na straně žalobce (vlastníka předmětného bytu), i žalovaného, jehož se vyklizení týká a jeho úvaha, že k takovéto změně poměrů došlo, není ani zjevně nepřiměřená.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jejího zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle §9 odst. 3 písm. a), §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), a přiznal odměnu za podané vyjádření ve výši 2.500,- Kč. K nákladům dovolacího řízení náleží i paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka 588,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu