ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.469.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 469/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. R., zastoupené JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti žalované městské části Praha 9 , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 324/14, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 121/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. 30 Co 292/2012-36, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. 30 Co 292/2012-36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, č. j. 30 Co 292/2012-36, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 17. 2. 2012, č. j. 15 C 121/2011-22, jímž zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 14. 4. 2011 z nájmu bytu č. 19, o velikosti 1 + 0, který se nachází v 6. nadzemním patře domu v B., ulice P. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná dne 30. 4. 1997 uzavřela s žalobkyní smlouvu o nájmu předmětného bytu, že jí dne 3. 5. 2011 doručila výpověď z nájmu (dále jen „Výpověď“), kterou odůvodnila §711 odst. 2 písm. c), d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jako „obč. zák.“), neboť je vlastnicí rodinného domu v D., okres K. H., který užívá, a bez vážného důvodu neužívá předmětný byt. Dále zjistil, že v domě v D. žil otec žalobkyně, která se o něj po dobu jednoho roku (do listopadu 2011, kdy zemřel) starala, v této době s ním v domě i žila, neboť byl zcela odkázán na její péči. Uzavřel, že je-li žalobkyně nájemkyní předmětného bytu i vlastnicí domu v D., který svou velikostí a vybavením vyhovuje její bytové potřebě, má dva právní tituly zakládající právo na bydlení trvalé povahy. Pro právní posouzení věci nepovažoval za významnou skutečnost, že si otec při převodu vlastnictví domu v D. na žalobkyni v roce 1975 vymínil, že bude jeho výlučným uživatelem. Pro závěr, že po žalobkyni lze spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt, považoval za významné zjištění, že dům v D. vyhovuje její bytové potřebě, že je v důchodu, žije sama a její zdravotní stav nevyžaduje každodenní dojíždění za lékaři do P. Dospěl k závěru, že Výpověď je platná, neboť má všechny zákonem stanovené náležitosti, a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., proto se již důvodností dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila ho §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že při zkoumání, zda po ní lze spravedlivě požadovat, aby užívala jen předmětný byt, nepřihlédl k tomu, že dům v D. užívali její rodiče, kteří tuto nemovitost postavili a financovali, že si při převodu domu do jejího vlastnictví vymínili, že ho budou až do své smrti užívat sami, že svůj osobní závazek, který byl v souladu se zákony tohoto státu, vůči nim splnila a že její otec zemřel až po doručení Výpovědi. Namítala, že po celou dobu 35 let užívala předmětný byt řádně, a nemělo by jí být přičítáno k tíži, že se chovala v souladu s všeobecně uznávanými mravními hodnotami. Za právně významnou považovala i otázku uplatnění výpovědního důvodu podle 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. v období končící regulace nájemného. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Otázku, zda byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka zpochybnila (podle obsahu dovolání) zejména závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle §711 odst. odst. 2 písm. c) obč. zák. je dán, neboť lze po ní „spravedlivě požadovat“, aby užívala pouze jeden ze dvou bytů (nemovitostí), které má.
Odvolací soud správně zdůraznil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vždy k okamžiku doručení výpovědi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 1999, pod číslem 68 a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4472/2009). Správný je i jeho závěr (jenž ani nebyl v dovolacím řízení zpochybněn), že dovolatelce v době doručení Výpovědi svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu a zároveň byla i vlastnicí domu v D. a byl tak splněn jeden ze základních předpokladů naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. - existence dvou bytů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/1998, uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je však kromě toho, že nájemce má dva byty, také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.
Tvrzení dovolatelky, že dům v D. nemohla do smrti otce užívat, neboť mu svědčilo právo užívání, je významné právě pro posouzení, zda lze po ní spravedlivě žádat, aby užívala jen tento dům, a nikoliv pro závěr, zda jí svědčilo právo ke dvěma bytům (jak se mylně domníval odvolací soud). Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2911/2005, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3481/2011, ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4472/2009) nelze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, nemá-li objektivní možnost druhý byt (dům) užívat a uspokojit tak v něm svou bytovou potřebu. Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že právo bydlení svědčí jiné osobě, vyplývá-li z nájemní smlouvy, z věcného břemene, rozhodnutí soudu nebo ze spoluvlastnického podílu. Není však ani vyloučeno, aby výjimečně vyplývalo i z jiné právní skutečnosti. Při posouzení, zda jde o takový případ, musí soud pečlivě zvážit poměry pronajímatele i nájemce v dané věci.
Bylo-li podmínkou převodu domu v D., že dovolatelka nechá převádějící rodiče v domě „dožít“ a nebude s domem nijak nakládat a tento stav pokojně trval několik desítek let (tedy v podstatě po celou dobu, kdy byla nájemkyní předmětného bytu), měl se odvolací soud zabývat tím, zda nejde o případ, kdy po ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení věci neúplné, a proto i nesprávné.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu