ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.527.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 527/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně Ing. E. Š. , bytem v P. 4, K. 993/57, zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 110/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. prosince 2010, č. j. 19 C 110/2010-45, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 17 Co 74/2011-69, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. prosince 2010, č. j. 19 C 110/2010-45, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 17 Co 74/2011-69, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám JUDr. Libuše Svobodové, advokátky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (soud odvolací) ze dne 7. 6. 2011, č. j. 17 Co 74/2011-69 kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 8. 12. 2010, č. j. 19 C 110/2010-45, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; současně napadla dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně, jímž určil, že výpověď ze dne 19. 1. 2010 z nájmu bytu č. 3 v 1. podlaží domu č.p. 993 na adrese: P. 4, K. 57 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), je neplatná a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. c), d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně bydlela v předmětném bytě od listopadu 2006 s dcerou, která byla nájemkyní (menšího) družstevního bytu v P. 7, O. 37 (dále též jen „družstevní byt“), z rodinných důvodů se žalobkyně nastěhovala v červnu 2009 do tohoto družstevního bytu a dcera na ni převedla členská práva a povinnosti, po té, co jim žalovaná v lednu 2010 oznámila, že neuznává přechod nájmu k předmětnému bytu na dceru žalobkyně, se žalobkyně (v témže měsíci) vrátila do předmětného bytu a převedla (za úplatu) členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu (na svého bývalého manžela, který dceři dříve zapůjčil peníze na jeho pořízení). Uzavřel, že smlouva o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu byla uzavřena platně a nebyla ani v rozporu s dobrými mravy, že v době, kdy žalobkyni byla doručena výpověď z nájmu předmětného bytu (9. 2. 2010), již dva byty neměla a předmětný byt užívala, a protože dva byty měla pouze po dobu asi půl roku (červen - prosinec 2009), kdy také v předmětném bytě nebydlela, měl za to, že ani jeden z výpovědních důvodů nebyl naplněn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 14, ročníku 1997, pod číslem 112). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ (že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu) se nepřihlíží.
Dovolatelka zpochybnila správnost závěru soudů obou stupňů o platnosti dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, učinila tak však zejména prostřednictvím námitek skutkových.
Namítá-li, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily obsah této dohody a vůli účastníků, kteří ji uzavírali, uplatňuje tak (podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Skutkovým zjištěním je i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně v době dání výpovědi bydlela v předmětném bytě, takže i námitka dovolatelky, že bytová potřeba žalobkyně byla saturována jinde, je uplatněním nepřípustného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Rovněž závěr o uhrazení platby za převod práv a povinností k družstevnímu bytu a její způsob, je skutkovým zjištěním.
Otázka, zda neuvedení konkrétního způsobu vypořádání účastníků smlouvy o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu má za následek neplatnost této dohody, přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v rozhodnutích Nejvyššího soudu vyřešena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 03. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněné pod č. 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněné pod č. 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se zabýval i okolnostmi, které by mohly vést k závěru, že dohoda o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, a proto ani tuto otázku, nelze považovat za otázku zásadního právního významu.
Otázkou zásadního právního významu nemůže být ani (ne)platnost vzájemného zápočtu pohledávek účastníků dohody o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu a třetí osoby, která není účastníkem této dohody, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jestliže se dovolatelce nepodařilo svými námitkami zpochybnit správnost závěru o platnosti dohody o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu, nemá zásadní právní význam ani otázka, zda neplatný právní úkon převodu členských práv a povinností (ne)mohl naplnit výpovědní důvod dle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák.
Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2, 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno a její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 378,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu